Archive of Our Own ^beta

Chapter Text

Chapter Text

Přiznávám, že když jsem se odhodlal pozvat Milvertona k nám na Baker street, bylo to mnohem více z bezradnosti, než proto, že bych měl nějaký smělý plán na jeho porážku. Čas běžel, mě i lady Frances!
Plně jsem chápal v jaké je situaci. Kdyby se její snoubenec dozvěděl o jejím poměru a ze svatby by sešlo, zbýval sice ještě její bývalý milenec, který se k ní obrátil zády a odcestoval ze země po tom, co se dozvěděl že je zasnoubená s bohatým státníkem. Ale i kdyby snad byl ochoten napravit svou chybu a pojmout ji za manželku (což zdaleka nebylo jisté) skandál, který by to vyvolalo, by ji vyloučil ze společnosti a její rodině ještě více zkomplikoval cestu z finančních potíží.
To byly ty materiální a praktické stránky věci, které mi lady Frances líčila snad až s příliš velkým zaujetím, já jí tiše naslouchal, přikyvoval a trpce chápal, že tohle není to, co ji žene vstříc tubičce v matčině nočním stolku. Jako bych já sám tolikrát neměl před očima ten obraz cizích tváří plných špatně skrývaného opovržení, výsměchu, či blazeovaného soucitu. Tváří, co se zdvořile koženě usmívají, aby se pak k sobě sklonily a tajuplně, s jedovatými úsměvy si špitaly pikantní drby. A sebe samého, jak se už navždy musím ptát: Vědí to? Znají pravdu?
Navíc… ještě jedna obava přímo vysela ve vzduchu. Co když to byl právě on? Ten člověk, kterému s důvěrou svěřila celou svou duši a nakonec i své tělo. Co když právě on v jakémsi živelném aktu zuřivé pomstychtivosti vydal důkazy jejich společného poklesku do rukou onoho potměšilého dravce?
Milverton jí pochopitelně neprozradil, jak získal své kompromitující materiály tak, jako to neprozradil ani mě. A já už tušil, že ta otázka bude nebohou lady ještě po léta okrádat o spánek, tak jako okrádala mě, když jsem byl někdy nepozorný a nechal své myšlenky zatoulat příliš daleko. Jistě! Je možné házet do nekonečna vinnu na nějakého potměšilého sluhu, nahněvaného, že mu pán odmítl přiznat další den volna. Co když to ale nebyl sluha? Co když to byl on, muž, kterého milovala?
Jenže na plané úvahy nebylo kdy. Stejně jako na osnování složitých bojových strategií. Hra začínala, nezbylo, než vynést první figuru v zoufalém riskantním tahu. Snad ten mizera zaváhá. Lekne se, když uvidí známé jméno a nechá se vyprovokovat k nějaké chybě.
Jenže nenechal! Až příliš pozdě jsem naznal svůj hrubý omyl! Jak jen jsem mohl být tak bláhový? Jak jsem mohl takhle přecenit své síly?! Stejně, jako svůj vlastní cynismus a otrlost, jež se s těmi jeho nedaly srovnávat.
Když se dveře otevřely a on vstoupil dovnitř, stačil mi jediný pohled, aby se dny, měsíce a roky, jež utekly od našeho posledního setkání, rozplynuly, jak pára nad hrncem.
Byla to tatáž tvář! Ta samá licoměrnost, ta samá faleš, ukrytá za pečlivě budovanou maskou chladné odměřené vlídnosti. Ty samé kulaté dobrosrdečné rysy, jen teď ještě zaoblenější a s nepatrným počtem vrásek navíc.
Minulost mě náhle udeřila silou blesku a já zkameněl. Jen s přemáháním jsem se ovládl a fascinovaně sledoval ladné pohyby toho žraloka, jak se sám, bez vyzvání uvelebil u našeho stolu.
Jeho zraky plynule klouzaly po našem obydlí, až se na vteřinu zarazily u Watsona a jiskřičky v jeho očích mi prozradily vše.
"Ten pán! Je… diskrétní?"
Bylo to v tónu jeho řeči. V tom, jak nepatrně natáhl několik posledních písmen. I v té pauze, která byla až příliš dlouhá, aby byla bezvýznamná. Pochopil jsem nač se ptá. Slova za slovy!
"Doktor Watson je můj přítel a společník."
Pronesl jsem to, jak nejpříkřeji a nejformálněji jsem dokázal. Dost na to, aby Milverton pochopil, že pravý význam té věty zní, sáhni na něj a zabiju tě. Zdálo se, že nehodlal riskovat a vrátil se ke svým špinavým obchodním záležitostem.
A pak jsem udělal další chybu, když jsem se od něj nechal vyprovokovat k násilí. Ach, ten jeho triumfální výraz, když vyskočil a vytasil se se svou zbraní. Já i Watson jsme zůstali nehybně stát, neboť jsme si až příliš dobře uvědomovali, že spravedlnost, tak slepá k lidskému trápení, je tentokrát bohužel zcela na jeho straně.
Dlouho po jeho odchodu jsem zůstal sedět u krbu a tupě zíral do ohně, jakoby se v plamenech nacházela magická formule, jak navždy vyrvat Milvertona z obou našich životů. Mého i lady Frances!
Chvěl jsem se a nebylo to zimou. Zdálo se mi, jakoby něco odporného, něco slizkého z něj zůstalo ve vzduchu a natahovalo po mě své pařáty. Jakoby se minulost, jež se zdála tak dávnou a překonanou tiše vplížila spolu s tím astrachánovým kožichem, zlatými obroučkami a tím medově neupřímným hlasem, který mi nepřestával znít v uších stejně dnes, jako tenkrát.
Seděl jsem a tiše se proklínal. Takhle potupně se nechat porazit! Navíc znova! Znova!!
Minulost se mi rozchechtala do obličeje a už se chystala chytit mě pod krkem. Něco ve mně se vzpříčilo a já prudce vyskočil. Ne! Takhle ne! Už nikdy víc! Dnes už nejsem tak bezmocný, jako jsem býval. Skočil jsem po dveřích a vrhl se do tmy večerního velkoměsta.
A tak jsem zahájil svou osamělou křižáckou výpravu proti Charlesi Augustovi Milvertonovi.


Drahý bratře!

S politováním ti musím oznámit, že ta tvoje nejnovější aférka způsobila tady u nás nepěkný rozruch. Jestli začnou na povrch vyplouvat další podrobnosti, obávám se, že ani otec ani já nebudeme mít dost sil, abychom udrželi celou tu nechutnou záležitost pod pokličkou. Už teď starý pán vypjal všechny své síly, aby zabránil zapojení policie.
Ta je, jak jistě víš, angažovaná už v Donnithorpu a asi nám ještě dá trochu práce udržet jméno Holmes stranou jejich zájmu.
Ten tvůj (jak mu mám vlastně říkat?) mládenec. Trevor! Viktor Trevor, že? Ten už je bezpečně pryč? Posledně jsi říkal něco o obchodu s čajem v koloniích. Pokud ještě není, bylo by dobré, aby si pospíšil.
Teď ke tvé další otázce! Obávám se, že k návratu zatím ještě není vhodná doba a nebude, dokud se stařík trochu neuklidní. Zuří, to už ti asi došlo! Obávám se, že tohle byla tak nějak poslední kapka.
Já sám se tě pokouším chápat a podporovat, jak jen mohu. Ale proboha, když už trváš na těchhle podivných avantýrách, snaž se být alespoň trochu diskrétní.

S pozdravem,

Mycroft


Stejně jako při prvním setkání Milvertonem ani teď jsem neměl žádný plán. Netušil jsem, jak na něj a nepřestával jsem se tím užírat. Tak jsem se jen bezcílně potuloval kolem jeho sídla a hledal něco, co by mi mohlo pomoci. Jen jedno mi bylo jasné! Že ty dopisy musím získat stůj co stůj. A že tam, kde selhal zákon, tam kde selhala i morálka, nemusím a nemohu dbát ani na jedno. Bylo na čase přestat hrát podle pravidel.
Obhlídka okolí byla krátká. Honosná, i když ničím nevyčnívající měšťanská usedlost v Hampsteadu, dvoje dveře, jedny domovní druhé na terasu. Jeden vchod pro služebnictvo. Můj nepřítel zde nebydlel dlouho, proto jsem tohle jeho doupě neznal tak důkladně, jako jeho sice luxusní, ale přece jen byt v City, s nímž jsem měl tu politováníhodnou příležitost se seznámit důkladněji, než by mi bylo milo. Snad Milverton doufal, že tu bude méně nápadný, než v centru Londýna, možná mu šlo o prestiž. Ať už to bylo jakkoliv, nahrál tím i mě. Nejen on tu mohl snadno ujít pozornosti.
Důkladnější průzkum terénu mi znemožnil až zuřivý hafan, černý jak noc, velikostí zvící menšího telete. Něco takového se dalo čekat! Opatrně jsem se stáhl a nepřestával ten dům z bezpečné vzdálenosti sledovat, dokud světla nepohasla. Urputně jsem dumal jak na to.
Až náhlý závan větru ke mně přinesl překvapivou nápovědu. Div, že jsem si radostí neposkočil. Tenká, ale výrazná hnilobná stopa, která mě uhodila spolu s průvanem táhnoucím se od služebného křídla mě nemohla mýlit. Instalatér! Tenhle dům potřebuje instalatéra! A dostane se mu zatraceného instalatéra!!
Nedočkavost se mnou cloumala, ale byl jsem si dobře vědom, že emoce nikdy nejsou dobrým rádcem detektiva. Udržet si mysl jasnou nezkalenou záští ani vztekem a nervy jako špagáty, byl tentokrát úkol v pravdě Héraklovský, ale pokud jsem chtěl uspět, tak prvořadý.
Počkal jsem si ještě jeden den a pozoroval nepřátelské území. Až když jsem se ujistil, že všechny mé vývody byly správné, vrhl jsem se do bitvy. Nenápadná služtička vyklepávající na dvorku koberec měla být její první obětí.


"Brej den! Slečno!"
"Dobrej! Přejete si!"
"Když dovolíte, jmenuju se Richards. Stanley Richards z Ipsvicku. Jsem instalatérskej mistr a - neračte se urazit, ale můj nos mi říká, že tenhle dům potřebuje moje služby. Vsadil bych peny proti libře, že támhle za tou místností vzadu je kuchyňskej odpad, a že je ucpanej až hanba."
"Ha, ha! No…to teda je! Zdá se, pane Richardsi, že rozumíte svý práci!"
"To bych řek, že rozumim! Vy jste tu zaměstnaná, slečno?"
"Jo! Já jsem Wrightová. Agnes! A dělám tu komornou. Majitelem domu je jistej pan Milverton."
"No, a slečno Wrightová! Co bych pro vás musel udělat, aby vaše rozkošný nožky doběhly za panem šéfem a pusinka mu pošeptala že je tu šikovnej řemeslník, kterej mu udělá cenu? Momentálně nemám moc kšeftů. Fakt byste mi pomohla."
"To bych vážně moc ráda! Jenže pán je teď pryč. Touhle dobou tu nikdy nebejvá. Ale počkejte! Tohle stejně zařizuje majordomus a pak akorát předloží pánovi účtenky k zaplacení. A majordomus je rozumnej člověk. Ne, jako pán! Ten na mě dá!"
"No, výborně! Já věděl, že když budu mít počinek od tak hezký slečny, tak se na mě štěstí usměje. A v poledne bysme se mohli stavit třeba támhle naproti v tý hospodě na jednu pintu. Co vy na to? Za vodměnu vás pozvu."
"Ale… pane Richardsi!"


Vyčistit odpad byla sice poněkud zavánějící, naštěstí ale snadná práce. Za instalatéra jsem se nevydával poprvé, takže už jsem měl v tomto směru jisté zkušenosti. Jenže to byla také práce, která byla poměrně rychle hotová a já se skrz ni nedostal dál, než do kuchyně a na dvorek. Podařilo se mi sice přesvědčit majordoma, že odpady v obytné části rovněž potřebují zkontrolovat, onen svědomitý vládce domácnosti mě však zavedl až na místo a celou dobu mě sledoval zrakem stejně ostřížím, jako podezíravým. Když ho to přestalo bavit, přidělil mi slečnu Wrightovou, aby na mě dohlížela ona. Ta pojala svůj úkol více jako společenskou událost. Posadila se na okraj vany, bimbala nožkama a celý zbytek odpoledne vesele štěbetala. O svém životě, o svých zálibách, o své službě u Milvertona o všem, co jí slina na jazyk přinesla. Většina z toho byly hlouposti, pár věcí se ale zdálo být velice užitečnými.
Zaťal jsem zuby a na revanš se na ni vesele uculoval.
Nu, nebude sifon, dumal jsem, bude slečna Wrightová. Je to zjevně osoba poněkud klevetivá a upřímně řečeno, zdá se, že také velmi prostinká. Budu-li jí ochotně naslouchat a sem tam přidám nějaký ten kompliment, jistě se mi podaří nasměrovat proud jejích slov žádoucím směrem, aniž bych vzbudil sebemenší podezření.
Tak jsem tedy zapojil veškerý svůj šarm a pozval ji na schůzku. Po naší společné směně jsem si byl téměř jistý, že mě neodmítne.
A měl jsem pravdu! Nebýt toho podomka, co si na mě počkal a řádně mi nabančil, když se dozvěděl, že se s Milvertonovou komornou scházíme, šlo by vše hladce, jak po másle. Musím přiznat, že jsem ten výprask vlastně skoro uvítal. Konečně, měl jsem se za co stydět. Ve své palčivé touze dostat Milvertona na lopatky jsem byl ochoten k lecčemu. Při tom, tenhle mladík vypadal jako celkem slušný člověk, příjemný a dokonce i pohledný. Nezasloužil si stát se loutkou v cizí nechutné hře, které nerozuměl, nezpůsobil ji a neměl s ní nic společného.
A neměla s ní pranic společného ani nebohá slečna Wrightová, která dnešní šeredné deštivé londýnské noci zavřela hafana, nechala odemčenou branku a rozsvícená světla u sebe v komůrce, protože čekala mou návštěvu.
Když jsem se tou sibérií, která vyháněla z ulic všechny spořádané občany, probíjel od Milvertonova sídla zpět na Baker street, musel jsem se skoro smát. Smát tomu jak je to všechno absurdní. Kolik špatností jsem už spáchal a kolik jich ještě spáchám? Kolik jsme toho my všichni ochotni spáchat, abychom se před přísnýma očima zákona i lidu udrželi čistými! To vše, aniž bychom, lady Frances i já, tušili, čím jsme se v prvé řadě vůbec provinili.


Samozřejmě, že Watson chtěl jít se mnou. Trval na tom, když jsem ho seznámil se svým plánem vyloupit Milvertonovu skrýš a udělat tak jeho řádění konec, když už ne jednou pro vždy, tak alespoň na nějaký čas.
Nu, mohl jsem si za to sám! Milvertonův případ ve mně probouzel až příliš silné emoce, které jsem stěží zvládl udržet na uzdě a dopouštěl se díky tomu nepředložeností, jež bych si nikdy nedovolil, nebýt tak mocně citově angažován.
Napřed se mi zdálo, že svého drahého přítele prostě musím seznámit se všemi těmi svými komplikovanými duševními pochody týkajícími se absurdity tohoto světa, jejichž hlubokomyslnost jsem nepochybně poněkud přecenil. Absurdity, která ze všech lidí zrovna mě dovedla až k zásnubám.


"Milý Watsone! Považoval byste mě za ženitbychtivého?"
"Vás? Proboha, nikdy!"


A pak, když se divil proč jsem ochoten tak riskovat kvůli několika dopisům, vytasil jsem se s tím blábolem o dámě v nesnázích a neohroženém rytíři, který vytáhne do pole na její obranu. A ta má nebohá doktorská romantická duše se toho pochopitelně ihned chytila. Další fatální chyba!
Uznávám, bylo to příjemné pomyšlení, mít ho po boku. Čistě už pro ten pocit, že tam je. Jenže… jak vám jen, můj hochu, vysvětlit, že existují jistá tajemství. Tajemství, pro něž bych raději umřel, než bych připustil, aby vám byla vyjevena v celé své ošklivosti. A právě proto chci, by přímo toužím, udržet vás co nejdál od Charlese Augusta Milvertona. Protože sám nevím, co vlastně objevíme, až otevřeme dveře toho starého černého sejfu, který tolik připomíná hrobku. A zda některá z těch zamřelých mrtvol, co se tam skrývá, nenese na sobě jméno Sherlock Holmes.

Chapter Text

„Takže, vám, můj mladý rozhořčený příteli, není jasné, proč tohle všechno dělám?! Rád byste tomu přišel na kloub? Rozlouskl mou záhadu, jako ořechovou skořápku?
Víte, že ta vaše sveřepost je vlastně celkem roztomilá?
Určitě se nehmoždím kvůli penězům. Mé dědictví bylo značné a pak je tu ještě ten výhodný obchod se starožitnostmi, což obojí vede k tomu, že finančně rozhodně nestrádám, i když ty peníze jsou bezpochyby příjemný bonus.
Nicméně, zdá se, že jste celkem bystrý a umíte klást ty správné otázky, takže tohle vám už nejspíše došlo.
Nu, mládenče, nepopírám, že k vám chovám, jistou… sympatii. Máte v sobě něco… jiskrného. Něco… okouzlujícího. Dopřeji si tedy ten luxus a budu k vám upřímný!
Představte si, všechno je to vlastně jen hra! Taková má malá soukromá napínavá hra, v níž já jsem hlavním aktérem a Londýn, to je mé hřiště. A ty lidské figurky, s nimiž hraji svou partii? Nebudete mi věřit, ale samy a ochotně mi pomáhají. Posouvají se, jak jim přikážu a nakonec jsou mi ještě vděčné. Je to jistým způsobem vzrušující, nemyslíte? Tak nějak uspokojivé!“
„Co takhle odpudivé?!“
„Cha, cha, cha! I vy idealisto! To bych od vás nečekal. Zrovna od vás! Chcete se něco dozvědět? Tak se podívejte z tohohle okna na City! Pohleďte na ten nestydatý přepych, tu okázalou nádheru! Tu na odiv vystavovanou ctnost a dobré mravy! Tak tohle všechno je jen zástěrka! Kýčovitá maska, načančaná mrtvola. Měl jsem tu čest nazřít za to pozlátko a povím vám, není to hezký pohled. Vidíte ty jejich kožené tváře? Ujišťuji vás, že za každým tím sladkým úsměvem, za každým pečlivě nacvičeným gestem cosi hnije. Cosi zapáchá! Něco ošklivého, co by, vystaveno zrakům světa, navždy zničilo to pečlivě vybudované zdání dokonalosti. Myslíte si snad, že oni to nevědí? Nevšimli si? Ale všimli! Stejně dobře, jako já a teď i vy. Tušíte vy vůbec, kolik práce jim dá, předstírat nevědomost? Já to vím! A taky přesně vím, kolik jsou ochotni zaplatit za možnost předstírat dál.“
„Jste cynik! Útočíte na ty nejslabší! Nejzranitelnější! Na nevinné! “
„Nevinné! Nevinné! Kdo z nich je nevinný? Všechny ty jejich aférky a nevěry! Ne! V téhle džungli jste buď lovec, nebo kořist. A já se rozhodl být tím prvním. A jsem ten nejlepší, to mi věřte. Pokud chcete být úspěšný lovec, musíte si vybrat tu snadnější kořist.“
„Tak teď už nejste jenom hráč, Milvertone, ale i lovec? Proč si raději neříkáte zloděj a vyděrač?“
„Můj drahý brachu! Já se považuji spíše za umělce!“


Čim hlouběji jsme se s Watsonem nořili do temných zákoutí Milvertonova sídla, tím hlubší byla i moje nervozita. Mé city se zmítaly a vzdouvaly jako vlny za příboje a já ne a ne je zkrotit. Opět mě přepadla má pradávná zrádná touha po univerzálním všeléku, který pokaždé tak spolehlivě ukonejší všechny moje vnitřní zmatky a nepokoje. Ach! Jednu dávku! Jednu jedinou dávku! Jak by mi hned bylo líp, už kdybych jen spatřil tu ostrou tenkou jehlu, nyní bezpečně ukrytou na dně mého marockého kufříku, jak se noří do mé žíly. Kdybych cítil tu chladnou vlnu mého sedmiprocentního roztoku, kterak proudí dovnitř, rozpouští všechny mé chmury a znovu mě vrací do života.
Náhle jsem byl vděčný za svého Watsona. Byl jsem vděčný za jeho bezbřehou loajalitu i touhu po romantice a dobrodružství. Za to, že se nenechal odradit ani mým naléháním, ani tím nehorázným rizikem. Moje ruka se po tmě nenápadně vplížila do té jeho a už tam zůstala. Vedli jsme se, jako dvě děti, Milvertonovou zimní zahradou a nepustili se ani uvnitř domu. Držel jsem se ho, jako své spásy, neboť jsem příliš pozdě seznal, že bez jeho pomoci a opory bych byl ztracený, jako ta bárka na rozbouřeném moři.
Když jsme se pak vplížili do salonu, masivní ocelový a velmi solidní trezor okamžitě upoutal mou pozornost. Od toho, co si ho Milverton hýčkal v City se dost lišil. Modernější spolehlivější typ. Bude to dřina, ale naštěstí i to jsem čekal. Ne nadarmo jsem byl považován za mistra v otevírání nedobytných pokladen. Vlastně Milverton byl jedním z důvodů, proč jsem se v tomto pochybném umění tak pečlivě vycvičil. Kdybych ho byl ovládal už na začátku své kariéry, nikdy, nikdy bych nemusel nechat svůj problém zajít až takhle daleko.
Watsona jsem nechal hlídat u dveří. Čas od času jsem kradmo pohlédl směrem, kde se tyčila jeho robustní urostlá postava, černá jako stín. Dokonce i stěží viditelný vypadal můj přítel pořád jako voják!
Poklekl jsem k sejfu a s přesností zámečnického mistra se pustil do práce. Snažil jsem se uklidnit. Představit si sám sebe jako přesný a dokonale seřízený hodinový stroj, pracující v pravidelném rytmu, povznesený nad všechny lidské slabosti a zmatky. Nebylo to zdaleka tak snadné, jako jindy.
Zápas, to byl značně vyrovnaný, ale nevzdával jsem se. Ve chvílích, kdy mé soustředění polevilo, napadalo mě, jak mi ty bytelné kovové dveře připomínají jinou železnou příšeru, která před pár lety tak neústupně strážila důkazy o mém vlastním poklesku, psané mým písmem a podepsané mým jménem. Kolikrát jsem na ni zlostně zahlížel s vědomím, za jakých odporných podmínek je ochotna otevřít svůj smrdutý břich a navrátit některý z oněch proklatých listů papíru do rukou jejich autora.
Podmínek, které mi nezbylo, než splnit.


„Chlapče! Bylo by jistě velmi nemilé, kdyby některý z těch dopisů obdržel váš pan otec a ještě více zkrátil, nebo dokonce úplně zarazil vaši už tak dost hubenou apanáž, nemyslíte? Nebo někdo z nadřízených vašeho bratra… Jeho kariéra na ministerstvu se slibně rozjíždí. Nemluvě o té vaší u policie.
Nedívejte se na mě tak! Myslel jste snad, že jsem takový hlupák, abych střílel do prázdna? Nikoliv! Dobře jsem se připravil. Vždycky jsem dobře připraven.. Vím, s kým jednám.
Ale, ne, ne, ne! Proč do toho hned zatahovat policii, že? Policie by mohla mít spoustu nepříjemných otázek všechny zúčastněné strany a to nikdo nechce. Ale, věřte mi, Londýn není zas tak velký, jak vypadá. Drby doputují z jednoho konce na druhý celkem rychle. A kdyby se stalo, že už by některé z těch rozkošných psaníček nějak proklouzlo na veřejnost…“
„Vy… Mizero!!!“
„Jen dejte průchod svým citům! Ulevte si, jak je vám libo. Modle mých skromných zkušeností, to vždycky pomůže. Když se na začátku trochu vypustí pára, tak se později mnohem lépe jedná o konečných podmínkách. Jen mi dovolte malé varování. Ne, že bych vás podezíral, konec konců, jste gentleman, ale kdyby vás snad napadla taková bláhovost, jako uchýlit se až k fyzickému násilí, tak ty dopisy jsou pečlivě ukryté. A ujišťuji vás, že můj tajemník je velmi, velmi, skutečně velmi loajální. Postará se, aby se dostaly do těch správných rukou, kdybych já z jakéhokoliv důvodu neměl tu možnost.“


I přes moji nervozitu práce na sejfu pokračovala dobře. Když se pak s tichým lupnutím otevřel, už jsem se téměř viděl v bezpečí domova, jak se svým Watsonem popíjím brandy v obýváku před krbem a směji se s ním celé téhle trapné záležitosti.
Když v tom ale můj druh vyskočil jako kočka a rychlostí blesku mě strhl za závěs.
Milverton nečekaně vešel do svého salónu!
To co se stalo pak, bylo šokující, děsivé, ale upřímně, ne až tak překvapivé.
Konec konců jen bláhovec by věřil, že jsme jediní nepřátelé Charlese Augusta Milvertona.


„Ale… Madam, to jste vy!!?“
„Ano! Já! Já, které jste zničil život! A postarám se, abyste to už nikdy nikomu neudělal!“


Stál jsem za závěsem a hleděl na tu Milvertonovu podivnou noční návštěvnici, která se vplížila dovnitř krátce po něm. Na tu vysokou štíhlou ženu, která bez mrknutí oka vystřílela do Milvertona celý zásobník svého bubínkového revolveru, hezky jednu ránu po druhé. Výstřely zněly mým uším jako úchvatný koncert. Watson se, jak jinak, už neohroženě hotovil vrhnout se mu na pomoc a ve mně ihned hrklo. Okamžitě jsem ho zadržel. Tak to ne, můj drahý hochu! Jen ji nechte! Neplýtvejte na něj své síly.
A pak na vteřinu vše ztichlo. Střelkyně se vytratila tak, jak přišla a Milvertonovo beznadějně mrtvé tělo pomalu vychládalo na podlaze jeho vlastní rezidence. Mě při tom bylo jakoby se mi po letech z hrudi odvalil velký těžký černý kámen. Kdybych tím neriskoval vlastní život, tak bych té ženě snad byl z vděčnosti padl k nohám.


„Mýlíte se, Milvertone! Možná mám co ztratit, ale rozhodně nemám co nabídnout. Mé zdroje jsou více než omezené. Tu částku, kterou požadujete, prostě neseženu!“
„Ach, bože! Vy jste opravdu okouzlující! To já přece dávno vím! Neříkal jsem snad před chvílí, že vždy bývám důkladně připraven?“
„Pak ale nechápu… „
„Můj milý, věřte mi! Obvykle nemívám ve zvyku míchat práci a zábavu, nedělá to dobrotu. Dokumenty které získám čítávám jednou. Maximálně dvakrát, když je to nutné, ale ve vašem případě jsem udělal vyjímku. Nemohl jsem si pomoct! Psal jste je s jistým… půvabem. Grácií!
„Kam míříte…?“
„Snažím se říct, že takový sladký rozkošný mladíček, jako vy, ten má starému ošklivému jezevci, jako jsem já, vždycky co nabídnout. I když už nemá vůbec nic!“


Nakonec jsem přijal Milvertonovy podmínky. Zněly, za každý můj dopis jedno jeho vyvrcholení. Přičemž si on sám určí jak k němu dojde. Já nebudu protestovat ani nic namítat.
Utěšoval jsem se tím, že je to konec konců jenom tělo a že už stejně není neposkvrněné, takže po mě nechce žádný poklad. Přesvědčoval jsem se, že to nebude zas tak hrozné, protože už to znám. Konečně jsem byl připraven téměř uvěřit, že je to docela výhodný obchod. Rozhodně lepší, než prosit otce o další peníze.
Ovšem jen do té doby, než na mě položil ty své buclaté ruce. Až tehdy jsem pochopil, že Charles Augustus Milverton je vše, za co se považuje. A já že neměl ani tušení, k čemu se upisuji.
Ne! Pokud jsem si myslel, že to co po mě bude požadovat takříkajíc snadnou přímou cestu do cílové stanice, hluboce jsem se mýlil. Jeho cílem byla totiž samotná cesta. I tohle byla pro něho jen hra. Hra na ovládání a manipulaci. Chtěl si mě získat, zavrtat se mi pod kůži. A nakonec vítězil. Nikdy nezapomenu na ten triumfální výraz v jeho očích i na vlastní pocit bezmocnosti. Přijímal jsem rozkoš kterou mi proti mé vůli vnucovaly ty ruce a měl vztek na vlastní tělo, že mě takhle zrazuje. Na to, jak se roztouženě chvěje a chce víc, přestože mysl dobře věděla o pocitech prázdnoty a nechuti, které ji čekají, až tělesná schránka zase usne a zmizí z Milvertonova doupěte.
Teď byl sice mrtvý, ale přece jen zbývalo ještě něco z něho, co bylo třeba odstranit z tohoto světa. Jeho odkaz!
Navzdory obrovskému nebezpečí, jemuž jsem tím nás oba vystavil, vrhl jsem se k otevřenému sejfu a celými hrstmi plnil krb, pěkně jeden dokument za druhým, dokud už nebylo co přikládat. Až pak jsme se pustili na útěk před Milvertonový služebnictvem zburcovaným střelbou, jehož byl rázem plný dům.
Zmizeli jsme jim jen tak tak!
Když jsme si byli konečně jisti, že nás nikdo nesleduje, zmírnili jsme krok, stáhli škrabošky a najali si drožku. Cestou domů jsme ani jeden nepromluvili. Zaraženě jsem hleděl k zemi ztracen ve svých vlastních myšlenkách a Watson moudře nenaléhal. Když pak jako první vstoupil do našeho bytu, prudce jsem ho popadl a přirazil zády na zavírající se dveře. Jejich hlasité třísknutí i Watsonův přidušený vzdech splynuly v jedno. Ještě jsem zachytil otázku formující se v jeho očích, dříve něž ji však stihl vyslovit, umlčela ho moje vlastní ústa. Líbali jsme se divoce a vášnivě a klopítajíce k divanu strhávali jsme jeden z druhého jednotlivé kusy oblečení. Kabát klobouk sako, knoflíčky od košile. Jeden se s tichým lupnutím utrhl a odkutálel se někam do tmy. Watson se překvapeně zasmál, ale nic nenamítal. Jistě mou náhle propuklou smyslnost přičítal návalu adrenalinu i touze vybít přebytečnou energii. Já však znal pravdu! Měla to být očista! Definitivní tečka za mstivým démonem minulosti jménem Charles Augustus Milverton.

Ráno jsem si připadal jako vyměněný a u snídaně jsem zářil jak slunce. Můj úzkostlivě opatrný druh přespal jako vždy u sebe v patře a tuhle mou změnu jen uvítal. Čekal jsem problémy! Čekal jsem, že mu jeho čest nedá a začne vyčítat a zpochybňovat mou aktivitu, či lépe řečeno její nedostatek, který vedl až k smrti člověka, byť lidsky odporného parazita.
Když v tom k nám vtrhl Lestrade a dožadoval se naší účasti na vyšetřování vraždy, koho jiného, než Charlese Augusta Milvertona.
Ne, můj milý kolego, opáčil jsem. Má pozice soukromé osoby mi naštěstí dává možnost vybírat si případy. A tenhle člověk, podle mého skromného názoru dostal co si zasloužil. Jedním očkem jsem mrkal na Watsona a ten mi tiše přikyvoval.
Samou úlevou jsem zhluboka vydechl. Budoucnost ležela přede mnou jako čistý nepopsaný list papíru a já se nemohl dočkat, až se do ní vnořím.