Chapter Text
Zuko byl vždycky jiný. To věděli všichni. Princ Zuko se narodil v zimě – velmi neobvyklé a špatné znamení pro vládce ohně – a nevypadalo to, že přežije první noc. A přesto přežil první noc, první týden, měsíc a rok. Potom už nikdo nepochyboval, že princ Zuko bude zdraví a silný.
Azulon byl hrdý na svého druhého vnuka, který přežil a žádal Agniho, aby chlapci požehnal, aby byl silný. Iroh byl rád, že se jeho rodina rozrůstá a Lu Ten byl nadšen z možnosti nad kamarádem, se kterým si bude hrát. Ozai – ačkoli byl zklamaný, že se chlapec narodil v zimě a nevypadal nadějně – byl rád za Zuka a Ursa byla ráda, že její uzlíček radosti byl zdraví a šťastný.
Když byli Zukovi dva roky, narodila se Azula – Lala, jak jí později oslovoval – a když jí Zuko prvně uviděl, v náručí matky, jeho malou sestřičku, a on věděl, že jí bude vždycky milovat a ochraňovat.
Někdo si může myslet, že je to urychlené, myslet si to o dvouletém chlapci, ale Zuko byl vždycky jiný. Nikdy si to neuvědomil, ale Zuko měl vzpomínky na život před tím – před tímhle životem. Nevěděl, jak se jmenoval, kdo přesně byl, ale pamatoval si jen málo a někdy zahlédl něco, co v něm vyvolalo další záblesky. Z nějakého důvodu si však nemohl vzpomenout na všechno a už vůbec ne najednou.
Pak přišel jeho otec, pohladil ho po hlavě a pohlédl na jeho malou sestřičku.
„Azula,“ oznámil Zukovi a Urse Ozai, jméno jejich druhého potomka.
Azula.
To jméno v Zukovi vyvolalo záblesk vzpomínky. Nebyla zcela viditelná a většina byla rozmazaná. Konec vzpomínky však viděl jasně. Azula, jeho sestřička, brečela, kolem sebe plivala – doslova – modrý oheň, zatímco jí cosi drželo, aby se nemohla zvednout.
Zukovi se na chvilinku zastavil dech a z tranzu ho probudila ruka, která ho chytila za rameno. Vzhlédl a pohlédl na otce. Ozai se nezeptal, zda je v pořádku, ale jeho pohled, který se snažil vždycky mít neutrální, to dával najevo beze slov.
Zuko se na otce usmál a přistoupil k němu, s rukami ve vzduchu a Ozai ho vzal do náruče – něco co dělal jen, když byl v okolí rodiny, jen Ursa a Zuko… a teď Azula – aby lépe viděl na sestru, zatímco se s ním usadil kousek od Ursi, aby i on mohl sledovat jeho druhý zázrak.
Tiskl Zuka v obětí na klíně, zatímco s láskou v očích sledoval, jak jeho manželka uspává Azulu v náručí. Zuko si všiml pohledu, kterým se Ozai díval na Ursu. Nepochyboval, že Ozai ji miluje. Ale zatímco se Ursa vždycky usmívala a byla klidná, příjemná a přívětivá… jenom na Zuka se dívala tak, jak se Ozai díval na ni – a teď na Azulu, samozřejmě.
A Zukovi v tu chvíli přeběhl mráz po zádech.
Protože ačkoli je otec miloval, nepochyboval – lehce ovlivněn vzpomínkou, kterou viděl o Azule, která v ní byla starší, ale ne dost, sotva patnáct… a on se obával, že nebude schopný Azulu ochránit – že se to pokazí.
Od doby, co si Azula pamatovala, Zuzu byl vždycky s ní. Když něco provedla, Zuzu byl s ní, když se na ní matka zlobila, Zuzu se jí vždycky zastal… když prvně ovládla oheň – teprve pětiletá – byl to Zuzu, kdo byl s ní a s největším nadšením to běžel říct rodičům – i když on sám v sedmi letech stále nedokázal ovládat oheň. Ozai a Ursa se přihnali hned za ním. Ozai byl nadšen, že aspoň jedno z jeho dětí dokázalo ovládat oheň – Azula si všimla, jak Zuko sebou lehce trhl nad jeho slovy – a radostí jí vyhodil do vzduchu, než ji chytil. Azula se smála, nadšená, že aspoň její otec jí měl rád, když matka ne – protože ačkoli byla malá, byla si vědoma, že její matka milovala Zuzu a ne Azulu.
Azula si uvědomila, že chování otce k Zukovi se změnilo, stejně jako si všimla, že její matka se k ní chovala více a více odtažitě.
Zuzu měl matku, Azula měla otce.
A přesto, ať byl otec krutý k Zukovi, protože on nezačal ovládat oheň do svých devíti let a matka ho milovala sebevíc, nezajímal se ani o jednoho z nich – alespoň v devíti letech již ne. Jediný, kdo ho zajímal byla Lala.
Ano, matka si možná myslela, že je monstrum a otec jí měl rád jen když se jí něco povedlo… ale vždycky tu byl Zuzu, který jí miloval, ať udělala sebevětší blbost, ať už ho její oheň popálil nebo ne, ať byla k němu krutější sebevíce – protože otec jí vždycky pochválil, když byla krutá k Zukovi. Vždycky při ní stál, vždycky jí ochraňoval, vždycky jí miloval.
Azule bylo sedm, když se do její komnaty poprvé vloupal vrah. Bylo jí sedm. Jen sedm. Proto ani teď, když si na to vzpomínala se nemohla vinit, že zamrzla na místě. Protože do té doby se jí nikdy nikdo nepokusil zabít, jen trénovala a nikdy nezabila. Byla jen dítě (stále je ještě dítě, ječelo na ní malá část v mysli, když na to vzpomínala).
Proto se nebránila, když se na ní vrah rozeběhl a jen jako přikovaná stála a ani se nehnula. Muž byl skoro u ní a v ruce měl dýku, od které se odrážel měsíční svit. A už viděla, jak se rozmáchl, aby jí nůž vrazil do krku, když do mužova těla narazil někdo.
Někdo?
Zuzu! Uvědomila si, když se vzpamatovala, z šoku spadla na zem. O vraha bylo rychle postarána. Až příliš rychle. Pohlédla na Zuzu, jen aby viděla, že v rukou drží své Dao, které dostal od otce, když se v šesti letech začal učit s meči od mistra Piandaa – protože v šesti ještě neovládl oheň a princ se musí nějak bránit, tvrdil tehdy otec. I když ne tak zahořkle jako teď. Meče byly od krve a pár kapek krve měl Zuzu i na tváři. Na devítiletého chlapce se o toho vraha postaral s neuvěřitelnou zkušeností.
Azula se nedokázala postavit ze země a jen s šokem sledovala, jak se její bratr ujišťuje, že vrah je mrtví, prohlíží každý kout pokoje, aby na ně nevyskočil další vrah a vyšel z jejího pokoje. Netrvalo dlouho, než se vrátil se služebnými hned za ním a nedlouho poté i otec s matkou.
Matka se ujišťovala, že je Zuzu v pořádku a Ozai kromě krátkého pohledu nevěnoval Azule pozornost. Musela vypadat k smíchu, sedící na zemi s šokem v očích (byla jen dítě, připomínalo jí ta malá část mysli).
Zuzu odrazil matčiny ruce, které se ujišťovaly, že nemá žádné zranění a přistoupil k ní. Azula si všimla, že již na tváři krev neměl a přes noční úbor, co měl na sobě předtím a který byl taky od krve, měl přehozený jiný sametový plášť, který měl uvázaný, aby bezpochyby nebyla vidět skvrna krve a meče u sebe už taky neměl. Ani si neuvědomila, kdy, ale najednou se ocital na zádech jejího bratra, zatímco šel pomalým krokem ke svému pokoji.
Byla ráda, že nemusí spát ve svém pokoji, nemyslela si, že bude schopna v něm usnout – a dalších pár týdnů spala se Zukem, jen protože byla tak slabá, aby setřásla ty myšlenky (malá, připomněla jí ta otravná část, a nevinná).
Když se konečně odhodlala spát zpět ve svém pokoji – a jen kvůli pohledům, který jejím směrem posílal otec – tak na ní opět čekal další vrah. Tentokrát však nezamrzla na místě. Byla si vědoma, že to by pro ni znamenalo konec. Přestože její oheň byl silný a ona byla dobrá – perfektní, říkal jí otec – nevěřila, že by muže porazila, protože jestli oheň v jeho ruce něco nasvědčoval, tak byl vládce ohně a mohl se proti ní bránit. A ona, jestli chtěla přežít, měla jen jedinou možnost.
Utéct.
Věděla, že tohle by nevyhrála. Ale věděla, že je tu někdo, kdo jí zachrání. Kdo pro ni zabije.
Zukův pokoj nebyl daleko – hned vedle ní – ale její protivník byl dospělý muž. Větší, silnější… rychlejší. Sotva se dostala na chodbu, muž jí chytil za vlasy a ona bolestí vyjekla. Muž jí donutil se na něj otočit a rukou ve které měl stále ten oheň, se přibližoval k jejímu obličeji.
A najednou vyjekl bolestí. Upustil její vlasy a Azula se odsunula ke stěně, aby byla od muže dost daleko. Muž se držel za hlavu a lehce se z ní kouřilo a u dveří, vedoucí do Zuzova pokoje stal Zuzu. V ruce měl oheň a v očích blesky. Muž se na něj vrhl, ale Zuzu se snadno vyhnul a hbitě do něj uhodil ohněm.
Azula s šokem zírala na souboj před sebou. Zuzu teprve nedávno ovládl oheň. Zuzu byl daleko za ní – ona se už dva roky učila ovládání ohně, znala více Kat než on a měla více zkušeností. A přesto tady před ní bojoval, jako by oheň ovládal roky.
Bojoval dost podobně otci – uvědomila si.
Než se nadála, bylo po souboji a muž se odrazil o zeď na kterou ho jeden ze Zukových plamenů odhodil, než se skácel k zemi. Nehýbající se.
Očividně jeho vyjeknutí přivolalo služebnictvo a stráže a ti potom přivolali rodiče.
Azula ten večer opět spala se Zukem. A i když se druhý večer již vrátila do své postele byla klidná jen díky tomu, že jen pár minut potom co jí zhasnulo služebnictvo se do jejího pokoje přikradl Zuzu a lehl si k ní. Jen díky němu spala dobře. Jen díky němu byla v bezpečí.
Protože Zuzu jí miluje – jak jí často říkal, když se jí snažil uspat.
Azula nepotřebuje lásku matky anebo uznání otce.
Ona má Zuka.
A Zuko je pro ni schopný zemřít, je pro ni odhodlaný zabít.
Byla ráda, že má někoho, kdo vždycky bude na její straně.
Azula viděla Zuka trénovat s učitelem. Zuzu nevypadal, jakože by mu šlo ovládání ohně. Ale Zuzu tu noc byl schopný porazit dospělého muže, a zatímco když ona bojuje proti Zukovi padne na zadek snadno.
Z počátku byla naštvaná – myslela si, že to dělá jen proto, aby nebyla naštvaná, že jí porazil.
Ale potom si spolu zabojovali. Jen oni dva, bez dozoru dospělých, bez žádných očí, kde byli jen oni dva. A Zuko jí složil rychleji, než by řekla Azulon.
A Azula pochopila.
Strýc přišel o syna. Azula si nikdy nebyla blízká s Lu Tenem. Ale Zuzu si s ním rád povídal a občas trénoval. Nikdy však nevyhrál. Ne. Zuzu nikdy nevyhrál kromě doby, kdyby byl jen s ní. A Azula tak věděla, že je speciální pro Zuzu. Měli spolu tajemství.
Zuzu ten večer probrečel nad ztrátou Lu Tena a Azula byla s ním a uklidňovala ho. Štvalo jí, že se trápí. A trochu bolelo že tak moc. Jediné, co jí uklidňovalo od výbuchu, bylo, že kdyby se jí něco stalo, Zuzu by byl zničený ještě víc.
Azula byla přítomna u rozhovoru, co měl otec s dědečkem.
Otec se chtěl stát příštím pánem ohně – souhlasila s ním, nevěřila, že strýc bude dobrým vládcem. Ale dědečka to rozzuřilo natolik, že přikázal, aby zabil Zuka. Prý aby pochopil, jaké to je, ztratit prvorozeného.
Azula stála jako přikovaná – jako před třemi lety, když prvně stála vstříc smrti. Jenže tentokrát jí nemohl zachránit Zuzu. Ne. Tady byl Zuzu, kdo byl v nebezpečí.
Čekala, že její otec klekne a odprosí Azulona, aby Zuzuho ušetřil. Aby mu odpustil. Ale otec jen přikývl. Azula byla šokována – věděla, že otec Zuka nemá rád a čím dál méně, když neukazoval žádné pokroky v ovládání ohně – a její dědeček taky. Očividně i on čekal, že odmítne zabít svého syna. Kdyby tak udělal, byl by mu odpustil. Azulon si ani neuvědomil, kdy se Ozai omluvil z jeho přítomnosti, jak byl zaražen, co za monstrum to stvořil.
Azula se bez dechu rozeběhla k Zukovi do pokoje. Musela ho zachránit – varovat ho.
Zuzu se zarazil nad jejími slovy, ale k ničemu se neměl. Už dávno byl smířený s tím, že ho otec rád nemá. Zuzu jí vtáhl do náruče, když mu vyprávěla, co zaslechla v trůním sále a lehce s ní pohupoval, zatímco poslouchal. Zuzu si nevšiml – aspoň myslela – ale Azula si všimla, jak se tvář jejich matky zkřivil v šoku a poté ve vztek. Azula se dostala k části, kde byl i Azulon šokován Ozaiem jak přijmul trest. Ursa tudíž nevěděla, že Azulon nechtěl Zuka zabít, ale Ozai ano. Nevěděla…
A Azula tu noc usínala se vzpomínkou na matku, jak ve dveřích stojí se vztekem v obličeji a přemýšlela, zda by byla stejně naštvaná, kdyby se otec chystal zabít ji. Pochybovala.
Když se Azula a Zuzu dozvěděli o smrti jejich dědečka – prý ve spánku, ani Zuzu tomu nevěřil – a korunovaci jejich otce nikdo se o matce ani nezmínil. Zuzu se neptal, Zuzu neměl rád, že matka smýšlela o Azule jako o monstru a Azula… Azula se nezmohla zeptat se. Zmohla se jen na strach o Zuka – smrt Azulona a zmizení Ursi, pravděpodobně by se nikdo nedivil, kdyby zemřel Zuzu.
Zuzu byl korunován jako korunní princ. A Azula se cítila v klidu. Protože otec by nikdy neublížil svému nástupci.
Ne?
Dva roky. Jen dva roky, než se něco pokazilo.
Zuzu byl pozván na válečnou poradu, otec ho pozval, prý aby začal svou výuku jako nástupce na trůn. Jenže Zuzu neměl rád válku – nebojoval, když nemusel a válka mu přišla zbytečná. Miloval jejich lid a když jeden z generálů navrhl, aby obětovali celou divizi – 15 tisíc vojáku! – bylo stoprocentní, že bude Zuzu protestovat.
Ani netušila jak, ale najednou byla v aréně, kde se odehrávají Agni Kai a strýc sedel vedle ní. Zuzu klečel na jedné straně arény a na druhé straně- kdo to je? Takhle ten generál nevypadá.
Zazněl gong a oba protivníci se postavili a otočili.
Zuzu i Azula s šokem sledovali, jak jejich otec stojí naproti Zukovi, připraven bojovat.
Azula svůj šok schovala za masku – měla strach o Zuka, ale otec se na ní mohl kdykoli podívat, a to by nemuselo pro ni dopadnout dobře, zatímco Zuzu se sesunul k zemi, prosící o milost.
Nechtěl bojovat rodinu. Zuzu miloval svou rodinu – i když otec neměl rád Zuzu, i když je matka opustila, i když Azula dělala naschvály a problémy – on vždycky miloval rodinu. A rozhodně nebylo možné, aby s kýmkoli z rodiny bojoval. S Azulou bojoval jen souboje, ale Agni Kai je krutý souboj – do krve.
Azula se podívala na strýce vedle sebe, když otec se přibližoval k Zukovi a vyzýval ho k boji. Měl moc to zastavit. Měl moc zachránit Zuka. Proč nic nedělal?
Azula se donutila pohlédnout na Zuka, když se arénou ozval bolestný výkřik, než utichl.
Azule se zastavilo srdce a její maska zcela opadla. Byl na živu? Opustil jí Zuzu? Otec odešel od Zuka, který ležel na zemi, zatímco se k němu hnali léčitelé. Byl na živu. Ale bude mít nadosmrti jizvu. Bude vůbec schopen vidět z toho oka? Bude slyšet na to ucho?
Azula hodila poslední pohled na strýce. Mohl to zastavit. Ale rozhodl se mlčet – stejně jako když její otec převzal vládu, zatímco on se vracel z obléhání. Mlčel a sledoval.
A tentokrát za to zaplatil její Zuzu.
Ozai jí zakázal navštívit Zuka. Tvrdil, že ho vyhostí, jen se vzbudí a Azula se tak stane jeho nástupcem. Konečně dost silný nástupce – jen kdybys věděl, jaký poklad ztrácíš, zasyčela na něj Azula v mysli.
Dva dny po Agni Kai se vrátila zpět do pokoje vyčerpaná – aby se Ozai ujistil, že nepůjde navštívit Zuka, navýšil její tréninkový čas. A přestože ona byla ráda, že se o ní otec tak stará, chtěla vidět Zuka.
Zavřela za sebou dveře. Byla vyčerpaná a hodlala jít rovnou do postele, když si všimla, někoho, kdo seděl na okenní římse.
„Zuzu?“ ujišťovala se Azula, když přistoupila k němu. Zuzu měl přes polovinu obličeje obvaz, který bezpochyby skrýval popáleninu. Popáleninu, kterou mu dal otec a která by nebyla, kdyby strýc nebyl zbabělec.
Všimla si, že měl na sobě lehké oblečení a přes rameno vak.
„Odcházíš,“ neptala se, konstatovala. Zuzu přikývl.
„Budeš skvělým Pánem Ohně,“ usmál se na ní.
„Co když nechci být Pán Ohně?“ zavrčela na něj a přistoupila k němu, aby ho objala. Nehodlala ho zastavit. Celá léta jí ochraňoval a pomáhal. Byl čas, aby se začal starat o sebe. A předpokládala, že je lepší, aby utekl, než aby byl vyhnán pod záminkou nějaké nesmyslnosti, co si vymyslel otec.
„Nikdo tě nemůže do ničeho nutit,“ uklidnil jí se smíchem, ale v očích – oku – se nesmál. Byl unavený a vyčerpaný a dost pravděpodobně ho stále bolela ta popálenina. V očích se jí zaleskly slzy, ale nedovolila jim ven, věděla, že by to jen znepokojilo Zuzu a ona ho nechtěla ještě více trápit, „nikdy nebudu daleko, abych ti nemohl pomoci a čas od času ti pošlu dopis a až budeš potřebovat, vrátím se.“
Zuzu plnil sliby. To byla jedna z věcí, co věděla jistě. Zatímco ona lhala, Zuzu nelhal – ne protože by mu to nešlo, ale protože to nerad dělal. A ona mu věřila.
Potichu se rozloučili a Zuzu vyskočil z okna a když se koukla dolů, jestli dopadl v pořádku, byl pryč.
Zuzu jí opustil.
A je to jenom jeho vina.
Azula se postarala, aby se 41 divize dozvěděla o tom, co pro ně Zuzu udělal, ještě před bojem.
Když potom přišla zpráva o výsledku boje, zjistila, že většina divize přežila a vrací se zpět domů. Spoustu jich zcela odešlo z armády a nikdo se jim nedivil. Zbytek pokračoval ve sloužení koruně.
Ona však věděla líp. Nedlouho po útěku Zuka a návratu 41 divize byl zapálen palác. Azula se líně dívala, jak jejich palác hoří a viděla jak jeden ze členů 41 divize utíká od místa, kde oheň začal.
Když byl oheň uhašen a Ozai se ptal na viníka, nikdo nic neviděl a ani neslyšel. Dokonce ani palácový stráže nic neřekli.
V zahradách jim lítali zlatě zbarvení motýlci. Byli nádherní.
Ráda se na ně dívala, když přemýšlela o dopise, který jí Zuzu poslal. Vyprávěl o tom, že je v pořádku, se spáleninou mu pomohla jedna léčitelka, která žije nedaleko Puhuai pevnosti a která ho s ní nechala bydlet přes zimu. Vyprávěl jí o jeho novým příteli: Bo, který ho chránil před nebezpečím.
Psal jí o tom, že cestuje v převleku, aby ho nikdo nepoznal – protože národ ohně pátral po Zukovi. Ať už to byl jejich otec anebo 41 divize, kteří chtěli Zuka dosadit na trůn. Netušila, před kým se Zuzu skrývá víc, ale doufala, že ani jedni ho nenajdou. Byl šťastný – alespoň to tak vyznělo z jeho dopisů – a ona nechtěla, aby se vracel, dokud tu bude otec.
Zuzu potkal draky. Pravé draky! Takže buďto se jejich strýc spletl a nezabil posledního draka anebo žádného draka ani nepotkal a lhal pro slávu. Netušila, co z toho bylo vtipnější. Jejich strýc od útěku Zuka cestoval – nepochybovala, že se snažil najít Zuka. Od smrti Lu Tena se k Zukovi choval, jako by to byl jeho syn. Jako by byl Zuzu Lu Ten. Byla rozzuřená, že jejich strýc bere jejího Zuzu jako náhražku za svého mrtvého syna. Vždyť za to mohl strýc, že Lu Ten zemřel. Nehodlala doufat, že to samé se nestane Zukovi. Vždyť ho ani nedokázal ochránit před otcem. A to zastavit mohl.
Azula nikdy nikomu o dopisech, co jí Zuzu poslal neřekla a každý okamžitě spálila. Netušila, jak se ty dopisy dostávají do jejího pokoje – každý měsíc jeden – ale byla ráda, že má aspoň nějaký kontakt se Zukem. Sice mu nemohla psát, ale aspoň on psal ji. I když dost často odpovídal na otázky, na které se ptala sama sebe, když byla úplně sama v zahradě, zatímco sledovala motýli. Netušila, jak to Zuzu dělal, ale byla ráda, že to prováděl.
Zuzu jí psal o jeho pokroku v ovládání ohně. Pokud jeho dopisy nelhaly, tak byl již na úrovni mistra v ovládání ohně – a Azula poprvé od jeho odchodu chtěla, aby se vrátil, aby si s ním mohla zabojovat. Vždycky jí dával dobré rady a po každém boji byla silnější a schopnější než po hodině s mistrem, který ji učil.
Avatar se vrátil zpět mezi živé – zajímalo jí, jak by to dopadlo, kdyby Zuko neutekl a vydal by se do vyhnanství a na pátrání po Avatarovi, jak otec plánoval. Byla však ráda, že byl volný.
Podle jeho dopisech se usídlil na opuštěném místě a pomáhal zraněným vojákům, zatímco byl v přestrojení. Jen doufala, že ho nikdo nepozná.
Nedlouho poté, invaze na severní pól skončila katastrofou a Zhao již nebyl mezi živými.
Žádná škoda.
A Azula měla nový úkol.
Chytit Avatara.
Nepřipadalo v úvahu, aby se na misi vydala bez Mai a Ty Lee.
Nedůvěřovala jim jako Zukovi, ale byli nejblíže k důvěře. Byly její kamarádky – i když se ne vždy k nim tak chovala.
A samozřejmě, že když už je u toho, proč nezískat pro národ Ohně Ba Sing Se? Strýc dělal, jako by to bylo nějak obtížné, ale získat si loajalitu – strach – Dai Li bylo snadné a s jejich pomocí získala nadvládu nad Ba Sing Se.
Bonus?
Avatar je mrtvý.
Aspoň doufala v to, ale člověk nikdy neví, Zuzu jí psal o léčivých schopnostech vodního kmene a ona nehodlala doufat, že ta vodní venkovanka není léčitelka a rovnou za jejich skupinou poslala vraha.
Bolelo však, když se Mai a Ty Lee postavili mezi ní a Avatara, kterého v rukou měla ta venkovanka.
Zrádkyně.
Nikdy neměla věřit nikomu jinému než Zukovi. Jen Zuzu jí nikdy nezradí. Jen Zuzu jí miluje a chrání.
Jen Zuzu.
Dopisy začaly chodit častěji, jako by vycítil, v jakém stavu je. Ujišťoval ji, že on bude vždycky stát na její straně, vždycky jí bude chránit a pokud si přeje, vrátí se a bude po jejím boku.
Jenže Azula nechtěla, aby se Zuzu vrátil. Stále tu byl otec a ten by Zuka zabil hned jakmile by ho spatřil. Ne. Musí se vrátit až bude Azula Pánem Ohně. Až potom bude v bezpečí.
Invaze proběhla podle plánu. Díky králi království země věděla o invazi a otec byl skryt v jiném úkrytu, než oni čekali. Azula lhala dobře a ráda. Lhala a počkala, než zatmění skončí, než zaútočila. Neměla co ztratit – co Zuzu? – a i když Avatara s jeho kamarádíčkama nechytila, získala dost zajatců, kteří hned putovali do vězení.
Žádná škoda.
Až na to, že strýc utekl. A ona se mu vychloubala, jak otec plánuje spálit celé království země.
Sakra.
Otec se vydal spálit to území na popel – Zuzu by tohle neschválil, šeptala její mysl – a Azula se připravovala na korunovaci.
Bude Pánem Ohně.
Ale to ona nechce. Nikdy nechtěla být Pánem Ohně. Vždycky si představovala, že Zuzu bude sedět na trůně a ona bude někde v předních liniích bojovat za bratra. Měla radši boj než politiku.
A duch její matky jí v přípravě rozhodně nepomáhal.
Všichni, všichni jsou zrádci. Jedna ze služebných se jí pokusila zabít peckou v třešni, další brusidlem na nohy a třetí jí chtěla otrávit šampónem v očích! A Dai Li nejsou ani schopni jí ochránit.
Nikdo není na její straně.
Nikdo-
„Zuzu,“ zašeptala, schoulená v klubíčku na zemi, „já nechci být Pánem Ohně.“
A potom přišla ta proradná venkovanka a přerušila korunovaci, kterou nechtěla.
„Vyzívám Azulu k souboji o trůn!“ ozvala se přes celé korunovační nádvoří.
„Ty?“ vysmála se jí. Nikdo kromě Zuzu mě nemůže připravit o korunu!
„Zastupuji Generála Iroha, právoplatného vládce,“ a tím cosi v Azule cvaklo a ona se vrhla po ní.
Jak se opovažuje?! Nejdřív není ani schopen postavit se otci o vládu, potom není schopen zachránit Zuzu před popáleninami a teď, není ani schopen se postavit jí? Musí za sebe posílat malou venkovanku? Pche! Zabije ji a potom i toho tlusťocha!
Bojovali spolu nějakou dobu a venkovanka byla v pasti, napřáhla ruku, aby proti ní vyslala její modrý plamen. Když konečně z ruky plameny vyšlehli, někdo její ruku chytil a dlaní přikryl. Plameny se ztratily v dlani a ona vzhlédla na vlastníka té drzé dlaně.
Zarazila se.
„Zuzu,“ zašeptala. Před ní stál její bratr, oblečen do tmavě rudých – téměř až černých kalhot, který byly zastrčeny v botách po kolena, hruď měl odkrytou, jeho vršek se musel rozvázat cestou, kolem pasu měl opasek, za kterým byla připevněna látka, která byla otevřena jen ve předu, aby mu nepřekážela při chůzi a vzadu na opasku měl připevněné jeho dao, které byly v pochvách. Vlasy měl po zadek dlouhé – delší než ona, uvědomila si – a vršek vlasů měl stáhnuté do drdolu, zatímco zbytek mu splýval podél těla a pár pramenů mu z drdolu utíkaly a padaly do tváře. Jeho jizva, rudě zbarvená přes levé oko až k uchu. Stále netušila, jestli na to oko vidí a jestli slyší na to ucho.
„Jsem doma,“ odpověděl jí s úsměvem, a to pro ni byl znak na uklidnění. Zklidnila postoj a nevěnovala venkovance žádný pohled, než znovu pohlédla na Zuka.
Zuzu je doma.
S tím se složila. Byla ráda, že byl doma. Aspoň někdo ji totiž chytil, když omdlela.