Work Text:
Vím, že pro Šárlího je doba Vánoc jedinečná, že pro tento svátek má slabost, a tak jsem ho chtěl den před tím, který nazývá štědrým, a kdy si bledé tváře dávají dárky, mile překvapit a přivítat ho ozdobenou borovicí, než se vrátí z lovu, na nějž se časně ráno vydal spolu s několika bojovníky. Aniž si to můj bílý bratr uvědomoval, tradicí zimních svátků během let nakazil i vetšinu Apačů. Nezdobili sice stromky, ani neměli vyřezávané svícny, ale rodiny se scházely u ohňů, pořádaly hostiny, ovoněné pečínkou i spoustou tabáku, a tu a tam bylo slyšet i zpěv, oslavující velkého Manitoua. Tak velký vliv dokázalo mít Old Shattehandovo chování a slova, ne jen jeho drtící pěsti…odpluly mé obdivné myšlenky k bratrovi.
Křup. Až jsem bolestí sykl. Asi jsem se zasnil příliš, pěst sám podvědomě zaťal, ale naneštěstí nemířila k lebce darebáka, nýbrž k jehličnaté větvičce, a ruka držela křehoučkou skleněnou kouli ze sady, kterou si kdysi Šárlí přivezl z Německa. Lépe řečeno, teď už jsem svíral jen změť tenkých, ostrých střepů v pramíncích krve, valících se z pořezané dlaně a kapajících na podlahu. Nedostal jsem příliš času si napáchanou škodu prohlédnout, dekou překryté dveře se rozhrnuly, a Šárlí, který okamžitě zpozoroval napůl ozdobený stromek, se ke mně s nataženými pažemi a rozzářenýma očima hnal jako zdivočelá lokomotiva. “Vinnetouuuu!!! Tys…Auuu!” Místo aby mě objal, začal poskakovat po jedné noze, načež mě obešel, odpajdal k lůžku a posadil se. Krvavé šlápoty mi neušly, otázka byla, zda šlápl do mé krve, nebo byla jeho. Vyhodnotil jsem, že nejspíš obojí. Zkusil si otřít chodidlo, ale už při prvním pokusu zalapal po dechu. Až v tu chvíli mi došlo, že je bosý. Samozřejmě, zablácené vysoké mokasíny si zul venku, aby špínu nenosil na kožešiny a pletené rohože na podlaze našeho obydlí.
“Sakra práce! Au! Co to je?” chvíli hudroval, načež si přehodil krvácející nohu přes druhou a jal se ji bedlivě zkoumat. “To je sklo! Co to tady kristebože provádíš?” konečně se na mě podíval, všiml si mé mé zubožené dlaně, a nejspíš v blonďaté hlavě okamžitě dospěl k závěru o předchozích událostech. “Počkej, pojď sem, ty střepy se musí vyndat, sedni si.” popošel jsem ke svému teď už opět racionálnímu bratrovi. “A co tvá noha? Promiň Šárlí, chtěl jsem ti jen udělat radost a…”okamžitě mě zarazil. “Nic to není, jen budeme potřebovat pinzetu, mám ji vedle u mně, v šuplíku se starými surveyorskými věcmi, dojdeš pro ni prosím? A ve spodním by mělo být pár kapesníků. Zvládneš to LEVOU rukou” trochu ironicky se ušklíbl.
Pinzetu i světlemodré kapesníky jsem našel za pár minut, Šárlí měl jako vždy všechno pečlivě srovnané. “Výborně, díky. Tak si sedni a podej mi tu ruku” pokynul mi. “A neměli bychom se nejdřív postarat o tvé chodidlo?” navrhoval jsem. “V žádném případě. Se střepy v pravé ruce těžko můžeš tahat střepy z mojí nohy. Já mám zdravé obě ruce, ty máš zdravé obě nohy. Ruka první, noha druhá.” Vzal nástroj a opatrně začal vybírat úlomky. Občas to trochu zabolelo, ale soustředěný výraz jeho tváře a dotek teplých velkých dlaní veškerou bolest okamžitě odplavovaly. Když byl konečně hotov a dlaň mi zavázal, byla řada na něm. Klekl jsem si na zem vedle lůžka, a z měkké, vnitřní strany chodidla začal také vytahovat kousky zabodnutého skla. Šárlího oči těkaly mezi mnou a nedozdobeným vánočním stromkem.
Najednou se upřímně zasmál, navzdory tomu, že ho noha určitě bolela zrovna tak, jako mě pravice. “Až tohle budu vyprávět Hobble Frankovi a Tetce Drollové, tak nás přejmenují na Onettou a Old Shatteredfoot”. To už jsme se smáli oba.