Work Text:
Šedí strážci zákonitě musí v některém okamžiku svého života balancovat na hraně šílenství. S hrdou neotesaností se pokloní, nabídnou jí rámě a vyzvou ji k tanci. Polka, valčík, čardáš. Hýří s ní po rozvrzaných parketách, roztáčí jí ve svém náručí, a se slinou v koutku horlivě hltají každý kousek nahé formy, z níž předtím strhali vrstvy šatů, jen aby v další chvíli hudba skončila, slabost pominula, a oni, chladní, bez jediného zpětného pohledu, zapomněli.
Alistairovy oči zabloudily směrem, kde ve tmě tušil Trevelyanův stan.
Trevelyan byl čestnou výjimkou. Zmizel v klíně rozkoše již dávno před tím, než se k jejich řádu vůbec přidal. A stát po jeho boku a přihlížet, jak do jejich středu přijímá nájemného vraha, Alistaira tudíž ani trochu nepřekvapovalo. Stejně už sebou vlekli Morrigan. Jeho pokusy zrekrutovat cokoliv co jim přišlo do cesty vlastně byly asi tak nesmrtelné jako bojovné sebevědomí banditů, jež se jim pletli pod nohy.
Alistair rozmrzele obrátí svou pozornost k vyhasínajícím uhlíkům před ním. Klackem přihrne zbytky neshořelého dřeva na poslední dohořívající poleno. Svatozář plamínků chorobně zaprská, vydechne spršku žlutých jiskřiček a zmizí. Svět se ponoří do temnoty. Alistair mhouříce oči, roztrpčeně rozdmýchává oheň zpět k životu, a až když se z rudých údolí stydlivě rozechvějí dva jazýčky, tak se unaveně odtáhne.
Myslí na Duncana. Na noci, kdy mu vyprávěl o bitvách, o výpravách, o lidech, které potkal. Schází mu. Nevyléčitelná melancholie sžírá věrně každou buňku v těle, bez rozdílu. Maso či vnitřnosti, hlava či srdce, tlak slz za víčky či zrychlený dech. Alistair ovine ruce kolem kolen. Přehlédne jejich ležení a zasekne se u hřebenu nově vyrostlého stanu.
Zoufalý smutek se promění v hněv. A pak znovu v prázdnotu.
Neklidně vstane a vydá se kolem jejich tábora.
Čerň se zvolna mění v jemnější odstíny modrofialové, nesměle se ozývají první ptáci. Noc je na sklonku. Za pár hodin se sbalí a budou pokračovat v cestě. Alistair k té představě přistupuje s kontrolovanou dychtivostí. Možnost zaměstnat rozum se mu zamlouvá tím více, čím blíže k ní je.
Obejde ležení třikrát, možná čtyřikrát, přistihne se až v půlce několikátého okruhu, že přestal počítat. Po cestě zpět k ohni nasbírá několik slabých větví, které spěšně přiloží na vyhaslý popel. Netěší se, až mu Morrigan bude předhazovat, že nehlídal oheň.
Schoulí se ke kmeni stromu, a obalen dekou vyčkává až se ho zmocní zima.
Slunce již vylezlo dva prsty nad obzor, a kreslí na zem barevnou mozaiku stínů. Slabě hřálo Alistaira ve vlasech. Z vlahých listů se tence linula vodní pára, jež halila tábor do sivého závoje ranní mlhy. Vlhkost se rozverně lepila na vlákna deky a hromadila se v záhybech. Les ožíval bzukotem hmyzu. Taktéž ožívalo i jejich ležení.
Tváře vklíněné mezi dlaně, dřepíc na patách, pozoruje ho upřeně pár tmavých očí.
Alistair sebou trhne.
Trevelyan, který nyní neúspěšně zakrývá svůj smích, vyskočí na nohy, zatímco Alistair nasupeně hledí kamkoliv jen ne na něj. „Pořád se mnou nemluvíš?“ zeptá se, když k němu dojde.
Neochotně, s hranou lehkostí Alistair opáčí: „Já ti nevím. Pořád toho vrahouna tady chceš?“
Trevelyan vydá bolestný zvuk. Svalí se k jeho levé straně schová ruce do podpaždí a napodobí ho. Přitiskne se ramenem k jeho rameni, nohy skrčí a vytyčí je k vedle jeho nohou. Nežádá, aby mu otevřel deku, i přesto, že Alistair cítí, jak jím otřásá zima a napjaté svaly vibrujou ve snaze ho zahřát. I přesto, že předtím to byl mezi nimi jakýsi zvyk.
Alistair nehnutě drží.
„Dostává svému slibu. Nepokusil se o žádný podraz a nese svoji část bagáže.“ Řekne Trevelyan a sklopí hlavu, schová bradu pod límec. Pak tiše dodá: „navíc kryl záda Wynn, když nás včera napadla ta vlčí smečka, a jeden z nich nás obešel. Nemyslíš, že to jako důkaz stačí?“
„Kdyby v jedné ruce držel dýku a v druhé kytku, taky by sis myslel, že ti jde popřát k narozeninám?“
Trevelyan pobaveně vydechne. „Kdyby si na sebe vzal šmrncovní hadříky a tvářil se u toho chlípně tak asi jo.“
„Neříkej že-“ Alistair se zarazí, že co? Že s tebou flirtoval? Že tě pozval k sobě do stanu? Že už jsi se s ním vyspal? Z té představy to v něm hrkne. A co je mu vlastně do toho?
Pozorují ho ztmavlé oči, ve kterých probleskne záchvěv zloby. Když však Trevelyan promluví čiší z něj klid. „Dej mu šanci, Alistaire. Bylo to mé rozhodnutí jeho slovům věřit, a je tedy mojí zodpovědností zaručit jeho bezpečnost. Žádám po tobě jen, abys to rozhodnutí ctil, tak jako jsem já respektoval to tvé.“
Alistair zahanbeně sklopí oči. Ty jsi se vedení zřekl, tak nech nyní vést mě. „Věřím ti.“ hlesne. „Ale co když jen vyčkává, až polevíme v ostražitosti?“
„Skutečně si to myslíš?“ Zeptá se Trevelyan. „Nepouštíš ho z dohledu, chodíš za ním jako stín, noci probdíš, jen abys jsi se přesvědčil, že se o nic nepokouší, jíš až když si on vezme první sousto, přemlouval jsi marbariho, aby ti pomohl ho střežit.“ Trevelyan neúprosně vyjmenovává. „A přesto se stále domníváš, že má v plánu cokoliv jiného než s námi setrvat?“
Alisatir na něj zděšeně hledí. Hnaná krev mu duní v uších. Tváře mu zbarvuje probuzený pocit zahanbení.
Trevelyan dodá: „Zeptej se mě, jak to vím.“
„Jak to víš?“ Alistair chabě opakuje.
„Protože ho hlídám,“ odpoví. „Protože jsem udělal totéž a shledal jsem, že nám nevěší bulíky na nos.“ Usměje se, a Alistair si poprvé všimne tmavých kruhů pod očima, které ukrajují z jeho tváří a neoholeného strniště připomínající plnovous. Trevelyan významně povytáhne obočí. „A taky mi velkou část vyžvanila Leliana.“
Alistair táhle zasténá, obrátí oči k nebi a zavře je.
Trevelyan si odkašle. „Nenavrhuju, abys udělal něco tak šíleného jako třeba prohodil s ním pár slov, ale možná mu naznač že jsi se za něj tajně před lety neprovdal a teď ho nehlídáš jako žárlivá manželka.“
Zaboří loket do Trevelyanova boku. Chechot proloží bolestné heknutí.
„Takže mi říkáš, že důvod, proč bych ho neměl podezřívat je tvůj báječný instinkt, který se zakládá na pár dnech sledování.“ Alistair suše dodá: „No tak to bych mu měl poslat soucitný dopis, že se k tomu zabíjení ještě nedostal.“
„Au.“ poznamená Trevelyan. Zimomřivě si promne paže a pak zavrtí hlavou. „Říkám jen, že v tuhle chvíli nás nemá proč zradit, nemá nikoho kromě nás. Navíc jsem rozhodil sítě v Redclifu, takže když se po nás budou Vrány ptát, tak se to dozvíme.“
Alistair překvapením otočí hlavu. Předpokládal, že pochybnosti Trevelyana nijak zvlášť netrápily a rozhodnutí nelitoval. To, že se skutečnost lišila bylo potěšující. Jen ta vážná tvář, zrcadlící tytéž obavy, které sám pociťoval, nepřinášela takové uspokojení, v jaké doufal.
„Mělo by mě urážet, že se na mě díváš tak šokovaně?“
„Nedívám.“ A chvatně uhne pohledem na vyhaslé ohniště. Po chvíli ticha rezignuje. „No dobře.“ Alistair si pohrává s napnutou dekou mezi koleny, pak přizná své myšlenky. „Vypadal jsi naprosto sebejistě, když jsi souhlasil s jeho nabídkou.“
Trevelyan se vedle něj zavrtí. „Věřil jsem jeho přísaze. Stále věřím.“ Odmlčí se, a vystaví obličej slunci. Prosvítající paprsky protkají jeho vlasy jantarovou nití. Bělostná a zlatá vlákénka splétají zdobnou korunu, pod kterou se na bronzových lící mihotá znepokojení. „Zaslouží si druhou šanci. Dali jsme ji už tolika lidem, že jsem nemohl jinak,“ pokračuje. Navzdory mírnému tónu, se mu ale na obličeji rýsují mračna. „Měl bych ho nechat bojovat ve skupině se Stenem, a ty budeš se mnou a Lelianou.“
Alistair se zmateně dožaduje vysvětlení.
„Nevěříš mu.“ Povzdechne si. „Bojovat po jeho boku je stejně tak utrpením pro tebe jako i pro něj. Jen jsem si do teď nebyl jistý, jestli je mé moci alespoň jednoho z vás umíněnců přesvědčit ke spolupráci.“
Alistair zalétne pohledem k elfovu stanu a dotčeně si přeje, aby se samovznítil a zmizel z existence. Stan i elf. Chce namítnout, že to situaci nijak nepomůže, že mít ho z očí i mít ho na očích je rovnocenně protivný. Jenže má náhle pocit, že se motají v kruhu. A ať už řešení bude jakékoliv, tak z toho nikdo nevyjde výhodně. Mdle pokrčí rameny.
Trevelyan se nakrčí nos, tiše něco zamumlá, a nakonec prohlásí: „to je ta vděčná role posledního ze dvou Šedých strážců? Žádné ‚Ano, Trevelyane, to je skvělé! Jak velkolepý nápad‘, jen ‚hmm, mně je to jedno‘?“
„Takový už je život.“ Odsekne Alistair.
„Tak se nečerti a pust mě konečně pod deku. Vždyť už jsme spolu alespoň začali mluvit,“ Trevelyan demonstartivně zadrkotá zuby a prosebně do něj drkne.
Zpraží ho jedovatým pohledem, a neochotně se nadzvedne z cípu deky, pod kterým Trevelyan okamžitě zmizí. Protáhne nohy pod těmi Alistairovými, obrátí se k němu čelem a zalehne ho. O strom se opře jen ramenem, aby zbytek váhy mohl rozložit na Alistairovo horní polovinu těla a spokojeně vydechne. Kdyby Trevelyana neviděl tak poskládaného kolem jiných zdrojů tepla, cítil by se velmi rozpačitě. Nese s sebou štiplavou, zemitou vůni bylinek, která lechtá Alistairovo mlhavé vzpomínky na prosvětlené kvetoucí zahrady, na všechny zimní dny, jež strávil u prohřáté pece, na život před tím, než byl odvlečen k Řádu. Připomíná mu také buclatého léčitele, jenž za ním docházel, když mu bylo zle. Který na něm zkoušel lahvičky plné olejů, se splývajícími květy a lístky, střídal tuhé masti s hrudkami čehosi, které se po zaschnutí odlupovaly jako ještěří kůže, a sirupy, po nichž vyhrkly Alistairovi slzy. Sedával v nohách jeho postele a vlídně mu vysvětloval jejich složení. A Alistair si přirozeně z jeho lekcí odnesl kulový, poněvadž ho považoval za horečnatou noční můru.
Teď se do ale něj spolu s vůní vkrádá i komfort, který léčitel nikdy nemohl navodit. A tak tam sedí, zabalení do deky v rozpuku slunečného dne, za doprovodu hovoru, který se mezi nimi za dny nevraživého mlčení nahromadil. Střeží těžce vydřené teplo, které je zvolna začíná přerůstat, a Alistair přemítá o tom, že se dlouho necítil tak spokojeně.