Chapter Text
Na druhý den se nikdo z jejich skupiny moc nevyspal. Aang nedokázal přestat myslet na to, že Iroh chtěl bojovat s Azulou – jeho rodinou, Sokka s Katarou byli stále v šoku z informace o popravě zajatců – tudíž i jejich otce a Toph nemohla spát, protože oni nespali.
Když se blížil západ slunce byli odvedeni do arény, kde se měl konat Agni Kai. Aang, Katara, Sokka a Toph se posadili na tribuny, kam se pomalu začali přesouvat další. Někteří pravděpodobně vysoce postavení a jiní ve slušném oblečení, ale neměli moc šperků. Aang přísahal, že na jedné ženě viděl náhrdelník podobný Katařině, ale zahnal myšlenku na později. Až bude Iroh na trůně, zeptá se – třeba to jen někde našli. V horším případě to získali po mrtvých členech vodního kmene.
Ozval se první gong a Iroh vstoupil na platformu. Byl oděn v kalhotách, které měli vysoký pás, byly volné a pod koleny byly stáhnuty, na tělo, na bicepsu měl zlaté náramky, na každé ruce jeden a jinak měl odhalenou hruď a byl bos.
Iroh se otočil zády ke středu platformě, poklekl a nechal si na sebe nasadit přehoz přes ramena. Ozval se druhý gong a proti- to nebyla Azula – uvědomil si Aang.
Než se mohl ozvat třetí gong, do místnosti vstoupila Azula. Byla v zorném poli Irohovi, takže i on jí zahlédl. Nechápal, co se děje. Vždyť měla být na druhé straně platformy!
„Doufám, že si užiješ souboj, strýčku,“ řekla, když prošla kolem něj, v závěsu za ní šel černý kocourek a vyskočila na sedadlo, hned vedle Aanga, který se lehce napnul z její blízkosti, ale ona mu nevěnovala pozornost a hladila kocourka na jejím klíně. Všichni však slyšeli lehce šíleně znějící pochechtávání.
Než se Iroh stačil vzpamatovat a přemýšlet, proti komu tedy bojuje, zazněl třetí gong.
Iroh se zvedl, nechal ze sebe spadnout přehoz a čelil svému protivníkovi.
Proti němu stál Zuko, stejně oblečený, polovinu vlasů měl stáhnuté do drdolu, ve kterém měl zaraženou korunu Pána Ohně. Poznání zasáhlo Iroha a podle pohledů i Sokku. Nikdy o Azule nemluvili jako o Pánovi Ohně. Buďto používali její jméno anebo mluvili o Pánovi Ohně. Nikde je nespojili. Zuko je Pán Ohně? Jak? A proč nemyslel na dobro lidstva?
Iroh to všechno přisuzoval vlivu Azule. Musela nějak zkazit Zuka, ať už tu byl jakoukoli dobu. V to Iroh věřil a rozhodl se, že srazí Zuka z trůnu, pomůže mu vidět světlo a správnou cestu a jakmile si bude jist, že Zuko bude připraven, přenechá mu trůn. Azulu… Azulu pošle do ústavu. Její smích byl slyšet ještě teď a nevěřil, že to má v hlavě v pořádku.
Proto neotálel a zaútočil, s ohněm v ruce, než ho po Zukovi poslal.
Zuko použil chmat dost podobnému vodném vládcům a Irohův oheň obtočil kolem sebe a poslal ho zpět jemu. Iroh byl překvapený, ale nečekal a vyhnul se.
Zdá se, že za jeho pobyt mimo palác se Zuko cosi naučil.
„Vzdej se Zuko a nic ti neudělám,“ chlácholil ho Iroh. Zuko se uchechtl. Oba věděli, že to není možné. Agni Kai skončí až ve chvíli, kdy jeden z nich bude mít popáleninu.
„Nemám hobby v získávání popálenin,“ ujistil ho Zuko, „jedna mi stačí!“ vyštěkl a tleskl. Když ruce otevřel z dlaní mu vyšlehli zlatě zbarvené plameny a Iroh musel lehnout na zem, aby se vlně ohně vyhnul. I tak cítil, že mu plameny sežehli trochu vlasů. Musí to rychle ukončit. Jak pro svou bezpečnost, tak Zukovu.
Vyskočil zpět na nohy, při výskoku vyslal z nohy plameny, než začal sesílat z rukou, nepřestávajíc ani na chvilku.
Zuko se zcela bez problému vyhýbal jeho plamenům. Až na jeden, který kolem něj proletěl jen těsně od obličeje. Zuko se zamračil. Kdyby neuhnul, byl by měl druhou stranu obličeje pryč. Aang byl jediný, kdo si to z jejich skupiny uvědomil a hodil nevěřící pohled po svém učiteli. Tohle nebyl Iroh, kterého znal.
Iroh neotálel a posílal další a další plameny, pokaždé větší a mocnější. Jeden dobře zamířený oheň mířil přímo Zukovy na srdce.
Zuko ho chytil do dlaní a všichni si mysleli, že bude popálený, ale on v klidu stál, s cizím plamenem v dlaních. Špičky prstů trochu zčernalé z neustálého odrážení Azulininých blesků a ruce se mu z toho taky lehce klepali, ale to nebylo na první pohled vidět – Iroh to však viděl.
„Zdá se, že nejsi zas tak rozdílný od otce, strýče,“ poznamenal Zuko, než zvýšil sílu ohně a poslal ho zpět na Iroha. Iroh byl tak vykolejený jeho slovy, že se nestačil vyhnout a oheň do něj narazil a odhodil ho z platformy. Zuko k němu přistoupil – Agni Kai stále nebyl u konce, Iroh stále nebyl popálen – a Iroh se pomalu zvedal z místa, kam dopadl.
Chtěl zaútočit, ale než vůbec stihl zareagovat, Zuko byl u něj. Chytil mu ruce, obešel ho a donutil mu je dát za záda a podkopl mu nohy, aby klekl. Jednou rukou mu držel ruce za zády a volnou ruku mu položil na rameno, kde vytvořil oheň dost silný, aby ho to popálilo, ale na tak silný, aby mu to způsobilo tak špatnou jizvu, jako měl on sám.
Zazněl gong, značící konec souboje a Zuko pustil Iroha ze sevření, zatímco od něj odstoupil.
Vstoupil zpět na platformu a usmál se, když k němu Azula doběhla a objala ho, „dokázals to Zuzu! Porazils ho!“ usmívala se od ucha k uchu a byl to první úsměv co na ní viděl, co nebyl způsoben hlasy v její hlavě – které prý zněli jako otec – anebo zlostí. První úsměv, co v sobě neměl šílený podtón.
Byl rád, že se přišla podívat na Agni Kai – doufal, že jí to pomůže být v klidu v přítomnosti jeho ohně – i když to bylo jen, aby viděla šokovaný obličej strýce. Líbilo se jí, že si mysleli, že je Pánem Ohně. A líbili se jí jejich výrazy, když byli opraveni z jejich omylu.
Doufal jen, že teď bude s jeho ohněm dost seznámena, že ho nechá jí léčit.
Katara se přihnala k Irohovi, hned za ní Sokka, a začala mu léčit popáleninu na rameni. Aang se k němu rozešel, ale po pár krocích přestal. Netušil, co si o něm měl myslet. Byl zmatený.
Toph zůstala sedět a pozorovala reakce ostatních.
Zuko přistoupil s Azulou k Aangovi – Azula mu nevěnovala ani jeden pohled a radši zvedla kocoura do náručí.
„Nemuseli jste jezdit, už jsem mluvil s ostatními vládci národů: náčelníky Arnookem a Hakodou a králi Bumim a Kueiem. Probrali jsme podmínky a ukončili válku. To, co vy jste včera řešili, bylo vyřešeno před dvěma měsíci a svět je nyní v míru,“ zakroutil hlavou, „všichni muži a bojovníci náčelníka Hakody se před půl měsícem vydali na jižní pól a spolu s nimi i bojovnice Kyoshi a dvacet vládců vody z jižního kmene, které jsem osvobodil z vězení.“
To již všichni poslouchali a Aang se otočil na Toph, „mluví pravdu,“ ujistila Aanga. Zuko se na její slova ohradil.
„Samozřejmě, že mluvím pravdu, nerad lžu a nerad, když mi někdo lže,“ odsekl.
„Zase pravda,“ kývla hlavou Toph a přistoupila k Aangovi, zatímco Iroh, Katara a Sokka se k nim pomalu přisouvali – i oni však všechno slyšeli.
„Z našich lidí přežilo jen dvacet lidí?“ zašeptal smutně Sokka.
„Ne,“ ujistil ho Zuko a mávl na hlouček lidí, kteří sešli z tribuny a přistoupili k nim. Všechny ženy měli náhrdelníky jako měla Katara a všichni měli modré oči – tolik spojované s vodními kmeny, „přežilo jich víc jak dvě stě, ale jen dvacet se jich rozhodlo vrátit zpět na pól.“
Nad jeho slovy, se Katara zamračila, „nutíš je být stále vašimi vězni, že?!“ vyštěkla na něj a Azule se kolem prstů zableskl blesk. Zuko její ruku chytil a nedal na sobě znát, když se do něj blesk vpil. Už v tom začínal mít praxi.
„Jsme svobodní obyvatelé národa ohně,“ oznámila jim jedna žena ze skupiny vládců vody.
„Proč byste zůstávali v nepřátelském území?“ nechápal Aang.
„Pán Ohně nám nabídl, že se můžeme vrátit zpět domů,“ začal muž, který přistoupil k žene, „s náčelníkem Hakodou jsme si promluvili a vyslechli jsme ho. Ale nám to již nepřipadá jako domov – alespoň ne ten, který jsme opustili, a tak jsme se rozhodli zůstat. A národ ohně nás přijmul.
„Opustili?! Byli jste uvězněni! Žili jste v klecích, jako zvířata! Nechali vás tam hnít!“ oponovala Katara.
„A kde jsi tohle slyšela?“ zajímala se žena.
„Hama to řekla!“
Nad Katařinýma slovy se všichni vládci vody zamračili a kdyby nebyli lidé byli by se naježili a zasyčeli, „Hama je zrádkyně!“ zasyčela žena, „naučila se ovládat krev a zcela tím zavrhla všechno učení, které jsme staletí plnily. Kdyby Pán Ohně Azulon neviděl, jak moc se nám hnusí jen myšlenka na ovládání krve, byly bychom popraveni ze strachu, že i my se naučíme takovou duchy opovrhovanou schopnost!“ navrčela takovou nechutí a zlostí, až Katara uskočila, jako by dostala facku.
Muž si jejího činu všimla a všichni ostatní taky, „říkala jsi, že jsi potkala Hamu,“ nechal se slyšet, „naučila ses to? Tu prokletou schopnost?“
„J-já-“ zakoktala se Katara, slzy na krajíčku a strach v srdci.
„Samozřejmě, že naučila. Hama by nenechala ujít možnosti předat tu schopnost komukoli!“ zavrčel další muž ze skupiny, ten byl o dost starší.
„Jako by nestačilo, že jsme se nedávno zbavili jednoho monstra, teď přišlo další!“ ohradil se někdo další ze skupiny.
„Jak zbavili?“ nechápal Sokka.
„Před týdnem byla popravena Hama,“ oznámil jim Zuko.
„Na to jste neměli právo!“ vykřikla Katara, „byla zničená z věznění, které na můj lid uvrhl váš národ a chtěla se jen pomstít těm, co jí ublížili.“
Nad jejími slovy se vládci vody zhnuseně oklepali a Zuko si povzdychl, „náčelník Hakoda a ani náčelník Arnook s vládkyní krve nechtěli mít nic společného a požádali mě, aby se rozsudek vynesl na našem území – tvrdili, že našemu národu ublížila nejvíce, a tak ať jí skončíme tady,“ vysvětlil jim.
„Otec tohle řekl?“ zazněl překvapeně Sokka.
„Kdybychom Hamu poslali na jižní pól nikdo z vládců vody by se s Hakodou nevrátil, a tak jsme slíbili, že Hamu popravíme tady,“ zněla Zukova slova, „musel jsem slíbil oběma pólům, že jim pošlu zprávu, až vyprovodím ze světa živých to „monstrum“, jak jí nazývají vaši lidé.“
Katara nechtěla věřit, co slyšela. Její otec odsoudil Hamu k smrti? Jistě, dělala chyby, ale stále byla členem jejich společnosti. Patřila na jižní pól! Jak to mohl otec udělat?
„Hned jakmile dorazím domů pošlu zprávu mým sestrám a bratrům na jižní pól, abych je informoval o ní,“ řekla žena, když ukázala prstem na Kataru.
„Proč by ste chtěla psát o Kataře?“ nechápal Aang.
„Informuju je o tom, že monstrum mělo učednici a že ta se bude chtít vrátit na jižní pól,“ vysvětlila žena, „jsem zvědavá, jak bude reagovat náčelník Hakoda, až se dozví, že jeho dcera má stejnou schopnost jako monstrum, které odsoudil k smrti za tu schopnost,“ poznamenala a odešla spolu s její skupinou vládců vody z místnosti.
Sokkovi se v hlavě objevila jasná odpověď. Jestli otec odsoudil Hamu kvůli té schopnosti na smrt, Katara bude v lepším případě vyhoštěna z jižního pólu. Ale pokud se to stane, kdo jí příjme? Kdo příjme vládkyni krve?
Katara stále nasupeně zírala na odcházející vládce vody – na zrádce, je oslovovala v hlavě – a zcela ignorovala již rozhodnutý osud jejího života. Katara se nebude moci vrátit domů. Ne s tou schopností.
Napadlo ho, zda by Aang byl schopný odebrat Kataře schopnost ovládání krve anebo celkové ovládání vody, ale pochyboval, že by to Aang Kataře udělal. Na to jí měl moc rád.
Zeisan došlo něco. Ona sice utekla vlivu otce, ale Azula ne. To uvědomění v ní vyvolalo paniku. Ano utekla, aby se Azula stala otcovým nástupcem, protože věděla, že jak bude poslušná a perfektní – jako vždycky – otec jí nic neudělá. Ale co když jeho vliv Azulu zkazí? Dokud byl Zuko s ní, vždycky fungoval, jak štít od Ozaiova vlivu. Azula byla se Zukem sama sebou a jakmile byla v očích kohokoli, nadhodila pečlivě propracovanou masku.
Jenže co když se její maska stane skutečností?
Panika se v ní zvětšovala a zvětšovala.
Musí nějak zkontaktovat Azulu.
Ale jak?
A v tom jí to trklo. Samozřejmě! Vždyť má svůj oheň!
Oheň je jejím nejlepším přítelem, jejím jediným zcela věrným společníkem, který jí nikdo nemůže vzít. Oheň jí pomůže.
Byl klidný zimní den, nikdo zraněný se celý den neukázal a ona neměla pochyby, že zítra se nahrne spousty vojáků na její pozemek. Jestli to nezkusí dnes, pak neví, kdy na to zase bude mít čas.
Posadila se na kámen v zahradě, který měla vyhrazený na meditaci a koupání se v Agniho paprscích. Přestože byla zima a ona na sobě měla jen černou sukni a oranžovožlutý vršek, který byl zpevněn černým páskem a přes ramena měla původně přehozený velký šátek, který jí teď spadl a vysel mezi lokty – jen když byla sama dovolila si nenosit tolik vrstev a šátek přes obličej – bylo jí příjemně teplo. Samozřejmě, byla vládce ohně, neexistovala šance, aby jí zima nějak ovlivnila. Obzvlášť od doby, co měla takovou kontrolu nad svým vlastním ohněm, že začala přebírat kontrolu nad cizím ohněm.
Posadila se do tureckého sedu, vlasy si přehodila přes ramena na záda, aby si je náhodou nepodpálila a dala ruce před sebe, než z nich vyvolala oheň. Byl příjemně červenooranžový a vydával tak neuvěřitelné teplo, že sníh kolem ní začal roztávat.
Zhluboka se nadechla a v mysli si představila vizi, kterou chtěla.
Oheň je smrt, ale i život, opakovala si.
Ucítila, jak její oheň zapulzoval a trochu pohasl. Otevřela oči a zmohla se jen zírat na ruce před sebou.
Tam kde býval její plápolavý oheň, teď seděl na ruce zlatě zbarvený motýlek, který tolik připomínal plamen, a přitom byl tak rozdílný.
Oheň je život.
Oheň je stvoření.
Aang byl zmatený. Iroh byl zahořklý, že ho Pán Ohně Zuko porazil a pořád dokola opakoval, jak ho Azula zkazila. Ale jemu se Zuko nezdál tak špatný. Koneckonců ukončil válku, vyjednal mír, propustil všechny válečné vězně a ani tolik Irohovi neublížil. Kdyby na Zuka Azula měla vliv, nevěřil, že by mu nezhyzdil alespoň obličej, jako to udělal Ozai Zukovi.
Katara s nikým nemluvila a trucovala kvůli tomu, že ostatní vládci vody nazvaly Hamu monstrem – i když to podle něj bylo možná trochu tvrdé, tak zase Hama věznila lidi v okovech ve skále. To mu nepřišlo jako lidské chování. Navíc nechápal, proč má Katara pořád takovou zášť vůči národu ohně. Válka byla u konce, měla by se radovat!
Sokka byl logičtější a bral to celkem v klidu. Byl rád, že všichni, koho má rád jsou v pořádku a že válka je u konce. To bylo celý. Teď když je konec války, Sokka neměl potřebu cítit vůči národu ohně zášť a nenávist.
Toph byla ráda, že je konec války i když jí bavilo mlátit lidi a bojovat. Byla ráda, že nikdo z nich už nebude v nebezpečí. Byla první, kdo skočil po nabídce, že zde mohou zůstat, jak dlouho budou chtít. Byla taky jediná, která byla vítána. Katara měla pověst vládce krve mezi služebnictvem, takže nikdo by jí stejně neposlouchal, kdyby s někým mluvila, Iroh byl všemi znám jako zrádce, a ještě k tomu chtěl Zuka – svého milovaného synovce – srazit z trůnu pro moc. Nezáleželo, co Iroh tvrdil, všichni to tak viděli. I Aangovi přišla ta spekulace, že Azula ovládá Zuka hloupá a nesmyslná. A pokud to Iroh nedělal pro dobro Zuka – což podle toho, jak se choval, nedělal – tak vážně chtěl získat trůn pro sebe.
Sokku buďto ignorovali anebo udělali to o co je požádal – záleželo podle jejich náladě a Aanga… jeho se báli. Netušil proč, co udělal anebo neudělal, ale báli se ho. A nebyl to strach jako z Katary – a že kolem ní házeli dost strachu z představy ovládání krve – ale vyloženě strach. Měli ho v očích, jakmile se dostal do jejich blízkosti, začali se jim klepat strachy ruce a jedna služebná narazila do sochy draka, když kolem ní prošel.
Sokka ani Toph netušili proč se ho tolik bojí. Vždyť je Avatar. Nechce jim ublížit! Toph mu jen potvrdila, že pokaždý když ho vidí nebo slyší jejich srdce jim málem vyskočí z hrudi. Dokonce i Zuko se ho bojí – ne, opravil se, Toph neřekla, že se ho bojí, jenom, že si na něj dává pozor, jako by se bál toho, co mu může udělat.
Sokka napsal dopis na jižní pól otci a spěšně mu přišla zpráva o tom, že jsou všichni skutečně v pořádku, ano, Pán Ohně nelhal, ano, válka je skutečně u konce, ano, rozhodl to Pán Ohně a ano, Katara není vítána ani na jednom z pólů. Jak se ukázalo dokonce ani to, že Katara je jeho dcera neobměkčilo náčelníkovo srdce. I on se bál ovládání krve.
Bylo… znepokojivé. Nic nešlo podle jejich plánu- tedy! Válka je u konce, hurá! Ale jinak? Nic nešlo podle jejich plánu.
Katara se složila, když jí to Sokka oznámil. Smutek brzy nahradila zlost. Vykřikla, že je to vina národa ohně a kdyby jí Sokka nepraštil bumerangem po hlavě, byla by se dala na vraždící cestu po paláci.
Takhle mu Katara připadala více šílená než Azula.
Zeisan zjistila, že není schopna jen vytvořit ohnivé motýlky. Ona je schopna přes ně poslouchat a když se soustředila dostatečně, byla schopna vidět to, co viděli oni.
Poslala všechny, co stvořila za Azulou. A Azula zjistila, že jí motýlci, co se k ní tolik mají, připomínají Zuka. Stejně jako on, i když po nich vyslala oheň anebo blesk, nebáli se jí a vždy se k ní vrátili.
Jen o pár dnů potom, co poprvé zahlédla zvláštní zlaté motýly, se u ní v pokoji objevil první dopis od bratra.
Byl v pořádku a vždy jí byl nablízku.
Azula nebrečela, když si dočetla ten dopis. Rozhodně ne.
Sokka se chystal na cestu na jižní pól. Toph odmítla jeho pozvání se slovy, že na sněhu nemůže vidět, takže by ten výlet stál za prd. Aang se chystal s ním a Katara zůstávala s Toph a Irohem na území národa ohně.
Aang se procházel po paláci. Od Agni Kaie byli oficiálními hosty v paláci a měli přístup všude kam hosté mohli. Za jejich krátký pobyt – jestli se dva týdny považuje za krátký pobyt – si všimli, že se na obloze dost často objevovali blesky – bezpochyby Azuliny. Bylo to znepokojivé. Ale na druhou stranu byl Aang zvědavý, co se děje, že Azula má bleskové období.
Prošel kolem otevřené zahrady a on uskočil leknutím poté co vedle něj prosvištěl blesk.
„Nejsem šílená!“
Otočil se a pohlédl na zahradu, kde stála Azula a kolem ní stálo dvanáct služebných, které měli na tvářích bolestivé výrazy, ale nikde nevypadaly zraněné.
„Princezno, musíte jít s nám-“
„Nemusím s vámi jít nikam!“ vykřikla, „Zuzu sám řekl, že mě do ničeho nemůžete nutit!“ v ruce se jí objevil další blesk a tentokrát vystřelila s přesností po jedné ze služebných. Samozřejmě, že Aang, hrdina a Avatar, jak se patří, skočil před dívku a přesměroval blesk jinam.
Azula se na něj zamračila, ale nic neřekla a seslala další blesk na další služebnou. Aang se posunul před ní a opět přesměroval blesk.
Takhle to trvalo tak dlouho, než se ozval hlas, který oba znali: „Co se tu děje?“
„Zuzu!“ vykřikla Azula a vběhla Zukovi do otevřené náruče, „Avatar mě šikanuje,“ zněla smutně se slzami na krajíčku a Aang se nemohl vynadívat jejímu divadélku, „nenechá mě potrestat služebné,“ vyšpulila komicky rty jako pětileté dítě.
Zuko si povzdychl. Vypadá unaveně, uvědomil si Aang, když si všiml slabých kruhů pod očima. Připravil se, aby přesměroval další blesk, když jiskřičky začali tancovat Azule kolem prstů, ale Zuko jí je sevřel v ruce. Aang bolestně sykl – věděl, jak blesk bolí – a překvapeně zpozoroval, že Zuko sebou ani necukl.
„Už jsme o tomhle mluvili,“ zněl unaveně, ale nebyl naštvaný, „můžeš služebné poslat pryč, ale nepřeji si, abys jim ubližovala,“ připomněl jí.
„Jenže ony mě nenechaly na pokoji!“ zasyčela Azula. „Ona řekla, že si musím jít odpočinout a potom jsem jí slyšela zamumlat, že nechápe, proč má mít na starost šílenou princeznu!“ ukázala prstem na dívku, kterou Aang zachránil jako první a potom se otočila na Zuka, „já nejsem šílená Zuzu!“
Zuko se zamračil a hodil po služebné pohledem. Ta to pravděpodobně nečekala a uskočila šokem, než se jeho tvář ztvarovala do klidného úsměvu a pohlédl opět na Azulu, „nejsi,“ ujistil ji, „jsi jen opatrná a máš toho poslední dobou moc,“ nabídl jí lepší definici jejího stavu, „jestli nechceš jít si lehnout, tak nemusíš,“ řekl a jeho slova měla velikou váhu na služebné. Samozřejmě. Teď se snažili donutit princeznu, aby si šla odpočinout. Co zmohli teď, když sám Pán Ohně řekl, že nemusí.
„Slyšel jsem, že madam Píng'ān vyšlechtila speciální odrůdu třešní, která nemá pecky,“ nadhodil a jeho slova zaujala Azulu.
„No,“ rozmýšlela se, „mohla bych tu starou rašpli poctít návštěvou,“ odvětila, jako by to od začátku byl její plán.
„To je skvělí nápad,“ usmál se na ní povzbudivě, „co kdybych s tebou poslal dva z mých rytířů, hm? Jsi přece jen moje sestřička, nemůžu dopustit, aby ti někdo ublížil,“ to se jí nanejvýše nezamlouvalo, „navíc,“ odmlčel se, „když půjdou s tebou jsem si jist, že si nikdo nevolí ti rozkazovat.“
„Dobře,“ řekla a rozešla se pryč ze zahrady.
Dvě ženy v brnění – takovém jaké ještě nikdy Aang na vojácích národa ohně neviděl – se objevily zcela odnikud a následovaly ji.
Zuko se otočil na služebné a promnul si hřbet nosu, „jasně jsem vám říkal, že jí nemáte nic rozkazovat.“
„Ale můj pane,“ namítla jedna ze služebných, „my jsme jí do ničeho nenutili, jen jsme jí řekli, že pokud se cítí unavená, může si jít lehnout.“
Aang věděl, že lže – byl svědkem toho, jak Azule řekli, že musí jít s nimi. Než se však stihl vmísit do rozhovoru, Zuko promluvil.
„Lžeš,“ oznámil jí a jeho pohled se změnil na mračící. Služebná pod jeho pohledem se začala klepat strachy a ostatní od ní odstoupily, „zajímavým faktem těla je, že když člověk lže, srdce mu tluče rychleji,“ začal Zuko, „když srdce bije rychleji, krev teče v žilách rychleji a tím se nestíhá ochlazovat. Jinak řečeno, když lžeš, tvoje tělesná teplota je teplejší než obvykle,“ oznámil jí.
„Prosím odpusťte mi!“ vykřikla dívka a padla na zem, hlavu položenou na zemi.
Normálně by se Aang vmísil, nelíbilo se mu takové chování vůči služebnictvu. Normálně. Jenže tohle nebyla normální situace. Tady byl na území, kde ho nikdo neměl rád, báli se ho a navíc? Nechtěl jí pomoci. To ona lhala.
Nechtěl Azulu nazývat šílenou – nebyl Sokka – ale rozhodně byla nestabilní. A nebylo chytré jí něco rozkazovat, když na to reagovala takhle agresivně. A co to bylo o tom, že jí ta služebná nazvala šílenou?
„Nejdřív neuposlechnete moje příkazy, a ještě k tomu pomlouváte člena královské rodiny?!“ zasyčel slova jako by byl had.
„Nechci, abyste se nadále starali o princeznu Azulu,“ řekl, „zítra se nahlaste u madam Píng'ān a ona vám přidělí jinou práci. Vy,“ oslovení vyznělo jako nadávka, „se k princezně Azule již nepřiblížíte, jasné?“
„Ano!“ zapištěly všechny a hned jakmile je Pán Ohně odmávl, odběhly pryč.
Zuko si znovu povzdychl a mávl na jednoho úředně oblečeného muže, který stál nedaleko od vchodu do zahrady, který měl v náručí hromadu papírů.
Služebné, které je následovaly připravily stůl s křesly, které, byly na zahradě a připravily zákusky a malé pochutiny, dva šálky na čaj a konvici plnou vařícího čaje.
„Pane Avatare,“ pokynula mu jedna ze služebných, které jen od pohledu vypadaly profesionálněji než ty, které se staraly o Azulu. Aang se zahleděl na místo, kam služebná ukazovala a zjistil, že Zuko na něj zíral, již posazený do křesla.
Přisedl si ke stolu, kam na okraj byla postavena kupa papírů a úředník přispěchal, aby na stůl dodal i inkoust a psací potřeby.
On hodlal pracovat?
„Původně jsem chtěl mít příjemný odpolední odpočinek s Azulou, ale protože jí někdo zkazil náladu, nebylo by to ani příjemné a ani bezbolestné,“ pověděl Zuko, „a já snesu jen tolik blesků za den.“
Po jeho slovech si ho Aang lépe prohlédl – zblízka. Vážně měl kruhy pod očima – jak dlouho nespal? – ale co jeho zrak přitáhlo jako magnet, byly načernalé konečky prstů u rukou.
„To udělala ona?“ zeptal se. Nemusel ani ukázat co myslel, protože Zuko si promnul prsty a povzdychl si – nikdy však neztrácel pohled z Aanga. Dával si pozor, upozornila ho mysl, jako by čekal, že na něj zaútočíš.
„Má tendenci házet blesky kolem sebe,“ pokrčil rameny a nechal si nalát čaj, Aang nevědomky nastavil šálek taky, „někdy se trefí do mě a já je přesměruju, ale není to perfektní.“
„Umíš přesměrovat blesky?“ zaujalo ho, „já myslel, že to vynalezl sifu Iroh,“ netušil, že Iroh naučil Zuka přesměrování blesků. Ale dalo se to čekat – byli koneckonců rodina.
„Vynalezl,“ ujistil ho Zuko, „vím, že strýc to naučil tebe,“ doplnil, „já jsem se své přesměrování naučil, když jsem byl pryč z Caldery,“ přiznal a usmál se nad vzpomínkou.
Byla si jistá, že jeden z jejích pacientů byl vysoce postavený – možná i šlechtic. Když ho vojáci donesli na lůžku, přihnala se k němu a snažila se mu zachránit život, takže si toho prvně nevšimla.
Teď však, když mu myla oblečení od krve a snažila se začít díru, kterou způsobil vcelku velký ostrý kůl země, který mu prostřelily břichem. Povzdychla si. Vojáci království země, jsou velmi vynalézavý, jak ublížit nepříteli a nezabít ho.
Nebránila vojáky národa ohně, ale věděla že se oba národy liší. Její lidi možná s rozkazem byli schopni způsobit genocidu celému národu, ale na rozdíl od vojáků země, by se nikdy nepokusili znásilnit dívku – jak se jí již několikrát poštěstilo narazit na takové vojáky… měla na ně při cestování neuvěřitelnou smůlu.
Ženy v národu ohně byly brány stejně vážně jako muži – ženy byly s dobrým tréninkem stejně vražedné jako muži. To že od žen ve vyšších vrstvách bylo očekáváno, že se budou starat o děti, a ne bojovat bylo jen kvůli výchově vysoké vrstvy. Zeisan však věděla, čeho jsou ženy schopny. Měla sestřičku s vražednými instinkty!
V národě ohně nebylo možné, aby se nějaký muž rozhodl znásilnit ženu. Kdyby se jen pokusili, byli by popraveni a jejich těla hozena do moře – nejhorší trest pro duchy mrtvých, protože jejich tělo by se s vodou kolem sebe nemohlo vrátit zpět k Agnimu.
Proto byla více v klidu kolem vojáků z národa ohně. Plus vojáci království země se na ní dívali jako na kus masa.
Pověsila oblečení pacienta na šnůry, kde je nechala uschnout a chystala se jít si lehnout, když uslyšela ránu a následně viděla, jak z jednoho domu, kde jsou ubytováni pacienti vystřelil obrovský kámen.
Byla zvyklá, že se dva národy neměli rádi, a tak se naučila je rozdělovat a tohle rozhodně byl dům, kde byly vojáci ohně.
Rozeběhla se k domu, zpod vrchní vrstvy šatů vytáhla své meče – Dao schované ve skříni v domě, protože to nebyla zcela ženská zbraň a tyhle byly skvělé. Byly tvarově podobné katanám, ale lehčí a nehořlavé. Tak se jí to líbilo!
Z domu se objevil blesk a ona uskočila stranou aby se mu vyhnula, než se na ní vyřítil velký balvan. Použila meč, aby se jím prořízla skrz za běhu a vtrhla do domu.
„Co se tu děje?!“ její hlas se rozezněl a ona zpozorovala situaci. Muž, který by rozhodně neměl být mimo postel stál – pokud se tomu dalo tak říkat, protože se víc opíral o stolek, který byl poblíž něj – a mezi prsty mu tancoval blesk.
Proti němu stálo pět mužů – vládců země – v bojové pozici, než si jí všimli.
„Zaútočil na nás, paní Zeisan!“ ozval se jeden z vojáků království. Nemusela se ani pokusit cítit jeho teplotu, aby zjistila, že lže.
„Proč jste v domě, který je vyhrazen pro vojáky národa ohně?“ nechápala a meče nechala schované za sebou – zatím si jich nevšimli.
„J-já…“ zakoktal se voják. Rozhodně to nepromysleli. Zajímalo jí, zda vojáci věděli, co se stane, když se vesnice doslechne o jejich vystoupení tady, „to on za všechno může!“ ohradil se jako malé dítě.
Zeisan si povzdychla přistoupila k vojákovi, „jestli nechcete, abych přestala ošetřovat lidi z vašeho národa, tak vypadněte,“ její hlas byl ledový, ale moc z její tváře nikdo z nich neviděl – kvůli šátku přes obličej. Kromě očí. Ty oči, které normálně připomínali tekuté zlato, teď vypadaly, jako s námrazou na sobě.
„Je z národa ohně!“ ohradil se další voják, jako by to vysvětlovalo, proč na něj zaútočili. Ano, vysvětlovalo a tohle odůvodnění by prošlo všude. Všude až na ostrově Nastuo.
Zeisan se pod šátkem zamračila a rychlostí, jakou nikdo z nich nezaznamenal, vytáhla ruce s meči a namířila je na ně. Nechala je vzplát svým zlatým ohněm a řekla: „To i já.“
Vojáci se vyděsili, když viděli, jak děsivá jejich léčitelka umí být.
Nebylo tajemství, že léčitelka na ostrově Natsuo je vládce ohně – vždyť nejednou jí viděli používat oheň k léčení! Ale dost často bylo opomíjeno, že pokud je vládce ohně, dokáže se bránit a dokáže si prosadit, aby jí všichni v její píči respektovali. Pokud ne, tak můžou vypadnout!
„Ven,“ její hlas, jim způsobil husí kůži a oni se rozutekli z domu. Zeisan uhasila oheň na mečích a zastrčila je do skrýše po vrchní vrstvou šatů, než se otočila za zvukem, který způsobil vládce ohně. Muž se skácel k zemi. Přiběhla k němu a chtěla mu pomoci se zvednout, ale dostala šok. Celé jeho tělo se zmítalo v šocích, které mu způsoboval blesk. Nechal ho na svém těle příliš dlouho, a protože nebyl v dobré kondici, neměl nad nim dobrou kontrolu. Teď mu blesk cestoval tělem a blížil se k srdci.
Což pro něj znamenalo konec, uvědomila si Zeisan. Nechtěla se však vzdát, byla léčitelka pro Agniho! Dokázala ho vyléčit od té díry, co měl v břiše, neexistuje šance, aby jí zastavil blesk! Zavrčela a položila ruce na jeho tělo, přičemž poskočila nad šokem z blesku. Přejížděla po jeho těle a pomocí tepla, které kontrolovala z ruky, začala kontrolovat směr a proud krve. Všechen blesk přesměrovala do konečků prstu, kde blesk převzala a nechala ho poslat do nebe. Byl to silný blesk – čím déle je blesk spojen s tělem, než je vystřelen, tím silnější se stává.
Muž před ní ležel v klidu, bez bolesti, v bezvědomí.
Rozhlédla se kolem sebe a všechno co bylo v domě bylo zničeno z boje a střecha byla děravá – zase.
Povzdychla si. Bude ho muset přesunout. Nebude však riskovat, že by se vrátili, dokončit, co nedodělali. Proto ho vzala k sobě do domu, kam ho položila do volného pokoje, který stejně nepoužívala.
Druhý den se vesnice dozvěděla, že u léčitelky byl boj a těch pět vojáků mělo nadosmrti zakázáno vstoupit na ostrov Natsuo. Neexistovala šance, aby se znovu objevili na ostrově a lidi na ně nezaútočili.
Přece jen – měli jen jednu léčitelku.
„Nenaučil tě to?“ Aang byl překvapený. Iroh o Zukovi vždycky mluvil jako o synovi, kterého neměl. Zuko zakroutil hlavou.
„Málo kdy byl doma, většinu času byl ve válce. Když zemřel Lu Ten, na dva roky zmizel – vzdal se trůnu a zmizel, prý do světa duší. Ani nevím, jestli se tam dostal. Když se vrátil byl,“ hledal správná slova, „jiný. Najednou měl o mě větší zájem než kdy jindy,“ Pokrčil rameny, „nestál jsem o to a dal jsem to jasně najevo. Nestál jsem o lásku mé matky, která Azulu považovala za monstrum proč bych měl chtít pozornost strýce, který si myslel to samé,“ zakroutil hlavou.
Jestli byl překvapený, že ho Iroh nenaučil přesměrování blesků, tak teď byl šokován. Z Irohova vyprávění znělo, že se Zukem měli skvělí vztah a jediný kdo překážel byl Ozai a Azula.
„Slyšel jsem, že tě Azula málem zabila,“ řekl lehce rozpačitě, „omlouvám se za ní. Od doby, co na ní otec upnul svou pozornost byla v dost velkém stresu a jeho vliv se na ní otřel více než bych chtěl,“ povzdychl si, „ale zas,“ zasmál se, „ona se otci podobá chování a já vzhledem.“
Teď, když to Zuko řekl, nemohl to nevidět. Kdyby Zuko neměl jizvu, kterou mu dal Ozai, bezpochyby by vypadal dost podobný muži, který do nedávna seděl na trůnu. On byl skutečně Ozaiův syn.
„Museli jste to mít těžký, ty a tvá sestra,“ nadhodil Aang, „já jsem vyrůstal v chrámu, tam by se nic takového nemohlo stát. Nedokážu si představit vyrůstat v takové rodině-“ zastavil se, když si uvědomil, co řekl. Vykuleně vzhlédl na Zuka, čekajíc výbuch vzteku, ale ten nepřišel.
„Chápu, jak to myslíš,“ souhlasil, „ale zase, kdybych si tím neprošel, nebyl bych takový, jaký jsem teď,“ namítl a Aang se usmál nad tou pravdou. Byl lehce překvapen a vyděšen, když se Zuko postavil, „omluvil jsem se za činy mých předků vodním kmenům, království země a mému lidu. Ale tvým lidem se omluvit nemohu, a proto se omlouvám tobě,“ řekl a uklonil se mu v tradičním nomádským stylu, „to co Sozin udělal tvým lidem je neomluvitelné a nedokážu to nijak odčinit,“ povzdychl si Zuko, když se znovu narovnal, „mohu ti jen dát tohle,“ řekl a převzal od služebné menší truhlu, která na sobě měla vyřezaný znak vzdušného elementu.
Aang to s šokem převzal a nechápavě vzhlédl na Pána Ohně, „co to je?“
„To je všechno, co národ ohně získal jako válečné trofeje ze vzdušných chrámů, když…“ odmlčel se, „skončili.“
Nahrnuli se mu slzy do očí a popotáhl. Věděl, že Zuko není zodpovědný za činy jeho předků, a přesto se mu omluvil a dal mu víc než kdokoli jiný.
„Děkuju.“