Archive of Our Own ^beta

Chapter Text

Zuko byl vždycky jiný. To věděli všichni. Princ Zuko se narodil v zimě – velmi neobvyklé a špatné znamení pro vládce ohně – a nevypadalo to, že přežije první noc. A přesto přežil první noc, první týden, měsíc a rok. Potom už nikdo nepochyboval, že princ Zuko bude zdraví a silný.

Azulon byl hrdý na svého druhého vnuka, který přežil a žádal Agniho, aby chlapci požehnal, aby byl silný. Iroh byl rád, že se jeho rodina rozrůstá a Lu Ten byl nadšen z možnosti nad kamarádem, se kterým si bude hrát. Ozai – ačkoli byl zklamaný, že se chlapec narodil v zimě a nevypadal nadějně – byl rád za Zuka a Ursa byla ráda, že její uzlíček radosti byl zdraví a šťastný.

Když byli Zukovi dva roky, narodila se Azula – Lala, jak jí později oslovoval – a když jí Zuko prvně uviděl, v náručí matky, jeho malou sestřičku, a on věděl, že jí bude vždycky milovat a ochraňovat.

Někdo si může myslet, že je to urychlené, myslet si to o dvouletém chlapci, ale Zuko byl vždycky jiný. Nikdy si to neuvědomil, ale Zuko měl vzpomínky na život před tím – před tímhle životem. Nevěděl, jak se jmenoval, kdo přesně byl, ale pamatoval si jen málo a někdy zahlédl něco, co v něm vyvolalo další záblesky. Z nějakého důvodu si však nemohl vzpomenout na všechno a už vůbec ne najednou.

Pak přišel jeho otec, pohladil ho po hlavě a pohlédl na jeho malou sestřičku.

„Azula,“ oznámil Zukovi a Urse Ozai, jméno jejich druhého potomka.

Azula.

To jméno v Zukovi vyvolalo záblesk vzpomínky. Nebyla zcela viditelná a většina byla rozmazaná. Konec vzpomínky však viděl jasně. Azula, jeho sestřička, brečela, kolem sebe plivala – doslova – modrý oheň, zatímco jí cosi drželo, aby se nemohla zvednout.

Zukovi se na chvilinku zastavil dech a z tranzu ho probudila ruka, která ho chytila za rameno. Vzhlédl a pohlédl na otce. Ozai se nezeptal, zda je v pořádku, ale jeho pohled, který se snažil vždycky mít neutrální, to dával najevo beze slov.

Zuko se na otce usmál a přistoupil k němu, s rukami ve vzduchu a Ozai ho vzal do náruče – něco co dělal jen, když byl v okolí rodiny, jen Ursa a Zuko… a teď Azula – aby lépe viděl na sestru, zatímco se s ním usadil kousek od Ursi, aby i on mohl sledovat jeho druhý zázrak.

Tiskl Zuka v obětí na klíně, zatímco s láskou v očích sledoval, jak jeho manželka uspává Azulu v náručí. Zuko si všiml pohledu, kterým se Ozai díval na Ursu. Nepochyboval, že Ozai ji miluje. Ale zatímco se Ursa vždycky usmívala a byla klidná, příjemná a přívětivá… jenom na Zuka se dívala tak, jak se Ozai díval na ni – a teď na Azulu, samozřejmě.

A Zukovi v tu chvíli přeběhl mráz po zádech.

Protože ačkoli je otec miloval, nepochyboval – lehce ovlivněn vzpomínkou, kterou viděl o Azule, která v ní byla starší, ale ne dost, sotva patnáct… a on se obával, že nebude schopný Azulu ochránit – že se to pokazí.

Od doby, co si Azula pamatovala, Zuzu byl vždycky s ní. Když něco provedla, Zuzu byl s ní, když se na ní matka zlobila, Zuzu se jí vždycky zastal… když prvně ovládla oheň – teprve pětiletá – byl to Zuzu, kdo byl s ní a s největším nadšením to běžel říct rodičům – i když on sám v sedmi letech stále nedokázal ovládat oheň. Ozai a Ursa se přihnali hned za ním. Ozai byl nadšen, že aspoň jedno z jeho dětí dokázalo ovládat oheň – Azula si všimla, jak Zuko sebou lehce trhl nad jeho slovy – a radostí jí vyhodil do vzduchu, než ji chytil. Azula se smála, nadšená, že aspoň její otec jí měl rád, když matka ne – protože ačkoli byla malá, byla si vědoma, že její matka milovala Zuzu a ne Azulu.

Azula si uvědomila, že chování otce k Zukovi se změnilo, stejně jako si všimla, že její matka se k ní chovala více a více odtažitě.

Zuzu měl matku, Azula měla otce.

A přesto, ať byl otec krutý k Zukovi, protože on nezačal ovládat oheň do svých devíti let a matka ho milovala sebevíc, nezajímal se ani o jednoho z nich – alespoň v devíti letech již ne. Jediný, kdo ho zajímal byla Lala.

Ano, matka si možná myslela, že je monstrum a otec jí měl rád jen když se jí něco povedlo… ale vždycky tu byl Zuzu, který jí miloval, ať udělala sebevětší blbost, ať už ho její oheň popálil nebo ne, ať byla k němu krutější sebevíce – protože otec jí vždycky pochválil, když byla krutá k Zukovi. Vždycky při ní stál, vždycky jí ochraňoval, vždycky jí miloval.

Azule bylo sedm, když se do její komnaty poprvé vloupal vrah. Bylo jí sedm. Jen sedm. Proto ani teď, když si na to vzpomínala se nemohla vinit, že zamrzla na místě. Protože do té doby se jí nikdy nikdo nepokusil zabít, jen trénovala a nikdy nezabila. Byla jen dítě (stále je ještě dítě, ječelo na ní malá část v mysli, když na to vzpomínala).

Proto se nebránila, když se na ní vrah rozeběhl a jen jako přikovaná stála a ani se nehnula. Muž byl skoro u ní a v ruce měl dýku, od které se odrážel měsíční svit. A už viděla, jak se rozmáchl, aby jí nůž vrazil do krku, když do mužova těla narazil někdo.

Někdo?

Zuzu! Uvědomila si, když se vzpamatovala, z šoku spadla na zem. O vraha bylo rychle postarána. Až příliš rychle. Pohlédla na Zuzu, jen aby viděla, že v rukou drží své Dao, které dostal od otce, když se v šesti letech začal učit s meči od mistra Piandaa – protože v šesti ještě neovládl oheň a princ se musí nějak bránit, tvrdil tehdy otec. I když ne tak zahořkle jako teď. Meče byly od krve a pár kapek krve měl Zuzu i na tváři. Na devítiletého chlapce se o toho vraha postaral s neuvěřitelnou zkušeností.

Azula se nedokázala postavit ze země a jen s šokem sledovala, jak se její bratr ujišťuje, že vrah je mrtví, prohlíží každý kout pokoje, aby na ně nevyskočil další vrah a vyšel z jejího pokoje. Netrvalo dlouho, než se vrátil se služebnými hned za ním a nedlouho poté i otec s matkou.

Matka se ujišťovala, že je Zuzu v pořádku a Ozai kromě krátkého pohledu nevěnoval Azule pozornost. Musela vypadat k smíchu, sedící na zemi s šokem v očích (byla jen dítě, připomínalo jí ta malá část mysli).

Zuzu odrazil matčiny ruce, které se ujišťovaly, že nemá žádné zranění a přistoupil k ní. Azula si všimla, že již na tváři krev neměl a přes noční úbor, co měl na sobě předtím a který byl taky od krve, měl přehozený jiný sametový plášť, který měl uvázaný, aby bezpochyby nebyla vidět skvrna krve a meče u sebe už taky neměl. Ani si neuvědomila, kdy, ale najednou se ocital na zádech jejího bratra, zatímco šel pomalým krokem ke svému pokoji.

Byla ráda, že nemusí spát ve svém pokoji, nemyslela si, že bude schopna v něm usnout – a dalších pár týdnů spala se Zukem, jen protože byla tak slabá, aby setřásla ty myšlenky (malá, připomněla jí ta otravná část, a nevinná).

Když se konečně odhodlala spát zpět ve svém pokoji – a jen kvůli pohledům, který jejím směrem posílal otec – tak na ní opět čekal další vrah. Tentokrát však nezamrzla na místě. Byla si vědoma, že to by pro ni znamenalo konec. Přestože její oheň byl silný a ona byla dobrá – perfektní, říkal jí otec – nevěřila, že by muže porazila, protože jestli oheň v jeho ruce něco nasvědčoval, tak byl vládce ohně a mohl se proti ní bránit. A ona, jestli chtěla přežít, měla jen jedinou možnost.

Utéct.

Věděla, že tohle by nevyhrála. Ale věděla, že je tu někdo, kdo jí zachrání. Kdo pro ni zabije.

Zukův pokoj nebyl daleko – hned vedle ní – ale její protivník byl dospělý muž. Větší, silnější… rychlejší. Sotva se dostala na chodbu, muž jí chytil za vlasy a ona bolestí vyjekla. Muž jí donutil se na něj otočit a rukou ve které měl stále ten oheň, se přibližoval k jejímu obličeji.

A najednou vyjekl bolestí. Upustil její vlasy a Azula se odsunula ke stěně, aby byla od muže dost daleko. Muž se držel za hlavu a lehce se z ní kouřilo a u dveří, vedoucí do Zuzova pokoje stal Zuzu. V ruce měl oheň a v očích blesky. Muž se na něj vrhl, ale Zuzu se snadno vyhnul a hbitě do něj uhodil ohněm.

Azula s šokem zírala na souboj před sebou. Zuzu teprve nedávno ovládl oheň. Zuzu byl daleko za ní – ona se už dva roky učila ovládání ohně, znala více Kat než on a měla více zkušeností. A přesto tady před ní bojoval, jako by oheň ovládal roky.

Bojoval dost podobně otci – uvědomila si.

Než se nadála, bylo po souboji a muž se odrazil o zeď na kterou ho jeden ze Zukových plamenů odhodil, než se skácel k zemi. Nehýbající se.

Očividně jeho vyjeknutí přivolalo služebnictvo a stráže a ti potom přivolali rodiče.

Azula ten večer opět spala se Zukem. A i když se druhý večer již vrátila do své postele byla klidná jen díky tomu, že jen pár minut potom co jí zhasnulo služebnictvo se do jejího pokoje přikradl Zuzu a lehl si k ní. Jen díky němu spala dobře. Jen díky němu byla v bezpečí.

Protože Zuzu jí miluje – jak jí často říkal, když se jí snažil uspat.

Azula nepotřebuje lásku matky anebo uznání otce.

Ona má Zuka.

A Zuko je pro ni schopný zemřít, je pro ni odhodlaný zabít.

Byla ráda, že má někoho, kdo vždycky bude na její straně.

Azula viděla Zuka trénovat s učitelem. Zuzu nevypadal, jakože by mu šlo ovládání ohně. Ale Zuzu tu noc byl schopný porazit dospělého muže, a zatímco když ona bojuje proti Zukovi padne na zadek snadno.

Z počátku byla naštvaná – myslela si, že to dělá jen proto, aby nebyla naštvaná, že jí porazil.

Ale potom si spolu zabojovali. Jen oni dva, bez dozoru dospělých, bez žádných očí, kde byli jen oni dva. A Zuko jí složil rychleji, než by řekla Azulon.

A Azula pochopila.

Strýc přišel o syna. Azula si nikdy nebyla blízká s Lu Tenem. Ale Zuzu si s ním rád povídal a občas trénoval. Nikdy však nevyhrál. Ne. Zuzu nikdy nevyhrál kromě doby, kdyby byl jen s ní. A Azula tak věděla, že je speciální pro Zuzu. Měli spolu tajemství.

Zuzu ten večer probrečel nad ztrátou Lu Tena a Azula byla s ním a uklidňovala ho. Štvalo jí, že se trápí. A trochu bolelo že tak moc. Jediné, co jí uklidňovalo od výbuchu, bylo, že kdyby se jí něco stalo, Zuzu by byl zničený ještě víc.

Azula byla přítomna u rozhovoru, co měl otec s dědečkem.

Otec se chtěl stát příštím pánem ohně – souhlasila s ním, nevěřila, že strýc bude dobrým vládcem. Ale dědečka to rozzuřilo natolik, že přikázal, aby zabil Zuka. Prý aby pochopil, jaké to je, ztratit prvorozeného.

Azula stála jako přikovaná – jako před třemi lety, když prvně stála vstříc smrti. Jenže tentokrát jí nemohl zachránit Zuzu. Ne. Tady byl Zuzu, kdo byl v nebezpečí.

Čekala, že její otec klekne a odprosí Azulona, aby Zuzuho ušetřil. Aby mu odpustil. Ale otec jen přikývl. Azula byla šokována – věděla, že otec Zuka nemá rád a čím dál méně, když neukazoval žádné pokroky v ovládání ohně – a její dědeček taky. Očividně i on čekal, že odmítne zabít svého syna. Kdyby tak udělal, byl by mu odpustil. Azulon si ani neuvědomil, kdy se Ozai omluvil z jeho přítomnosti, jak byl zaražen, co za monstrum to stvořil.

Azula se bez dechu rozeběhla k Zukovi do pokoje. Musela ho zachránit – varovat ho.

Zuzu se zarazil nad jejími slovy, ale k ničemu se neměl. Už dávno byl smířený s tím, že ho otec rád nemá. Zuzu jí vtáhl do náruče, když mu vyprávěla, co zaslechla v trůním sále a lehce s ní pohupoval, zatímco poslouchal. Zuzu si nevšiml – aspoň myslela – ale Azula si všimla, jak se tvář jejich matky zkřivil v šoku a poté ve vztek. Azula se dostala k části, kde byl i Azulon šokován Ozaiem jak přijmul trest. Ursa tudíž nevěděla, že Azulon nechtěl Zuka zabít, ale Ozai ano. Nevěděla…

A Azula tu noc usínala se vzpomínkou na matku, jak ve dveřích stojí se vztekem v obličeji a přemýšlela, zda by byla stejně naštvaná, kdyby se otec chystal zabít ji. Pochybovala.

Když se Azula a Zuzu dozvěděli o smrti jejich dědečka – prý ve spánku, ani Zuzu tomu nevěřil – a korunovaci jejich otce nikdo se o matce ani nezmínil. Zuzu se neptal, Zuzu neměl rád, že matka smýšlela o Azule jako o monstru a Azula… Azula se nezmohla zeptat se. Zmohla se jen na strach o Zuka – smrt Azulona a zmizení Ursi, pravděpodobně by se nikdo nedivil, kdyby zemřel Zuzu.

Zuzu byl korunován jako korunní princ. A Azula se cítila v klidu. Protože otec by nikdy neublížil svému nástupci.

Ne?

Dva roky. Jen dva roky, než se něco pokazilo.

Zuzu byl pozván na válečnou poradu, otec ho pozval, prý aby začal svou výuku jako nástupce na trůn. Jenže Zuzu neměl rád válku – nebojoval, když nemusel a válka mu přišla zbytečná. Miloval jejich lid a když jeden z generálů navrhl, aby obětovali celou divizi – 15 tisíc vojáku! – bylo stoprocentní, že bude Zuzu protestovat.

Ani netušila jak, ale najednou byla v aréně, kde se odehrávají Agni Kai a strýc sedel vedle ní. Zuzu klečel na jedné straně arény a na druhé straně- kdo to je? Takhle ten generál nevypadá.

Zazněl gong a oba protivníci se postavili a otočili.

Zuzu i Azula s šokem sledovali, jak jejich otec stojí naproti Zukovi, připraven bojovat.

Azula svůj šok schovala za masku – měla strach o Zuka, ale otec se na ní mohl kdykoli podívat, a to by nemuselo pro ni dopadnout dobře, zatímco Zuzu se sesunul k zemi, prosící o milost.

Nechtěl bojovat rodinu. Zuzu miloval svou rodinu – i když otec neměl rád Zuzu, i když je matka opustila, i když Azula dělala naschvály a problémy – on vždycky miloval rodinu. A rozhodně nebylo možné, aby s kýmkoli z rodiny bojoval. S Azulou bojoval jen souboje, ale Agni Kai je krutý souboj – do krve.

Azula se podívala na strýce vedle sebe, když otec se přibližoval k Zukovi a vyzýval ho k boji. Měl moc to zastavit. Měl moc zachránit Zuka. Proč nic nedělal?

Azula se donutila pohlédnout na Zuka, když se arénou ozval bolestný výkřik, než utichl.

Azule se zastavilo srdce a její maska zcela opadla. Byl na živu? Opustil jí Zuzu? Otec odešel od Zuka, který ležel na zemi, zatímco se k němu hnali léčitelé. Byl na živu. Ale bude mít nadosmrti jizvu. Bude vůbec schopen vidět z toho oka? Bude slyšet na to ucho?

Azula hodila poslední pohled na strýce. Mohl to zastavit. Ale rozhodl se mlčet – stejně jako když její otec převzal vládu, zatímco on se vracel z obléhání. Mlčel a sledoval.

A tentokrát za to zaplatil její Zuzu.

Ozai jí zakázal navštívit Zuka. Tvrdil, že ho vyhostí, jen se vzbudí a Azula se tak stane jeho nástupcem. Konečně dost silný nástupce – jen kdybys věděl, jaký poklad ztrácíš, zasyčela na něj Azula v mysli.

Dva dny po Agni Kai se vrátila zpět do pokoje vyčerpaná – aby se Ozai ujistil, že nepůjde navštívit Zuka, navýšil její tréninkový čas. A přestože ona byla ráda, že se o ní otec tak stará, chtěla vidět Zuka.

Zavřela za sebou dveře. Byla vyčerpaná a hodlala jít rovnou do postele, když si všimla, někoho, kdo seděl na okenní římse.

„Zuzu?“ ujišťovala se Azula, když přistoupila k němu. Zuzu měl přes polovinu obličeje obvaz, který bezpochyby skrýval popáleninu. Popáleninu, kterou mu dal otec a která by nebyla, kdyby strýc nebyl zbabělec.

Všimla si, že měl na sobě lehké oblečení a přes rameno vak.

„Odcházíš,“ neptala se, konstatovala. Zuzu přikývl.

„Budeš skvělým Pánem Ohně,“ usmál se na ní.

„Co když nechci být Pán Ohně?“ zavrčela na něj a přistoupila k němu, aby ho objala. Nehodlala ho zastavit. Celá léta jí ochraňoval a pomáhal. Byl čas, aby se začal starat o sebe. A předpokládala, že je lepší, aby utekl, než aby byl vyhnán pod záminkou nějaké nesmyslnosti, co si vymyslel otec.

„Nikdo tě nemůže do ničeho nutit,“ uklidnil jí se smíchem, ale v očích – oku – se nesmál. Byl unavený a vyčerpaný a dost pravděpodobně ho stále bolela ta popálenina. V očích se jí zaleskly slzy, ale nedovolila jim ven, věděla, že by to jen znepokojilo Zuzu a ona ho nechtěla ještě více trápit, „nikdy nebudu daleko, abych ti nemohl pomoci a čas od času ti pošlu dopis a až budeš potřebovat, vrátím se.“

Zuzu plnil sliby. To byla jedna z věcí, co věděla jistě. Zatímco ona lhala, Zuzu nelhal – ne protože by mu to nešlo, ale protože to nerad dělal. A ona mu věřila.

Potichu se rozloučili a Zuzu vyskočil z okna a když se koukla dolů, jestli dopadl v pořádku, byl pryč.

Zuzu jí opustil.

A je to jenom jeho vina.

Azula se postarala, aby se 41 divize dozvěděla o tom, co pro ně Zuzu udělal, ještě před bojem.

Když potom přišla zpráva o výsledku boje, zjistila, že většina divize přežila a vrací se zpět domů. Spoustu jich zcela odešlo z armády a nikdo se jim nedivil. Zbytek pokračoval ve sloužení koruně.

Ona však věděla líp. Nedlouho po útěku Zuka a návratu 41 divize byl zapálen palác. Azula se líně dívala, jak jejich palác hoří a viděla jak jeden ze členů 41 divize utíká od místa, kde oheň začal.

Když byl oheň uhašen a Ozai se ptal na viníka, nikdo nic neviděl a ani neslyšel. Dokonce ani palácový stráže nic neřekli.

V zahradách jim lítali zlatě zbarvení motýlci. Byli nádherní.

Ráda se na ně dívala, když přemýšlela o dopise, který jí Zuzu poslal. Vyprávěl o tom, že je v pořádku, se spáleninou mu pomohla jedna léčitelka, která žije nedaleko Puhuai pevnosti a která ho s ní nechala bydlet přes zimu. Vyprávěl jí o jeho novým příteli: Bo, který ho chránil před nebezpečím.

Psal jí o tom, že cestuje v převleku, aby ho nikdo nepoznal – protože národ ohně pátral po Zukovi. Ať už to byl jejich otec anebo 41 divize, kteří chtěli Zuka dosadit na trůn. Netušila, před kým se Zuzu skrývá víc, ale doufala, že ani jedni ho nenajdou. Byl šťastný – alespoň to tak vyznělo z jeho dopisů – a ona nechtěla, aby se vracel, dokud tu bude otec.

Zuzu potkal draky. Pravé draky! Takže buďto se jejich strýc spletl a nezabil posledního draka anebo žádného draka ani nepotkal a lhal pro slávu. Netušila, co z toho bylo vtipnější. Jejich strýc od útěku Zuka cestoval – nepochybovala, že se snažil najít Zuka. Od smrti Lu Tena se k Zukovi choval, jako by to byl jeho syn. Jako by byl Zuzu Lu Ten. Byla rozzuřená, že jejich strýc bere jejího Zuzu jako náhražku za svého mrtvého syna. Vždyť za to mohl strýc, že Lu Ten zemřel. Nehodlala doufat, že to samé se nestane Zukovi. Vždyť ho ani nedokázal ochránit před otcem. A to zastavit mohl.

Azula nikdy nikomu o dopisech, co jí Zuzu poslal neřekla a každý okamžitě spálila. Netušila, jak se ty dopisy dostávají do jejího pokoje – každý měsíc jeden – ale byla ráda, že má aspoň nějaký kontakt se Zukem. Sice mu nemohla psát, ale aspoň on psal ji. I když dost často odpovídal na otázky, na které se ptala sama sebe, když byla úplně sama v zahradě, zatímco sledovala motýli. Netušila, jak to Zuzu dělal, ale byla ráda, že to prováděl.

Zuzu jí psal o jeho pokroku v ovládání ohně. Pokud jeho dopisy nelhaly, tak byl již na úrovni mistra v ovládání ohně – a Azula poprvé od jeho odchodu chtěla, aby se vrátil, aby si s ním mohla zabojovat. Vždycky jí dával dobré rady a po každém boji byla silnější a schopnější než po hodině s mistrem, který ji učil.

Avatar se vrátil zpět mezi živé – zajímalo jí, jak by to dopadlo, kdyby Zuko neutekl a vydal by se do vyhnanství a na pátrání po Avatarovi, jak otec plánoval. Byla však ráda, že byl volný.

Podle jeho dopisech se usídlil na opuštěném místě a pomáhal zraněným vojákům, zatímco byl v přestrojení. Jen doufala, že ho nikdo nepozná.

Nedlouho poté, invaze na severní pól skončila katastrofou a Zhao již nebyl mezi živými.

Žádná škoda.

A Azula měla nový úkol.

Chytit Avatara.

Nepřipadalo v úvahu, aby se na misi vydala bez Mai a Ty Lee.

Nedůvěřovala jim jako Zukovi, ale byli nejblíže k důvěře. Byly její kamarádky – i když se ne vždy k nim tak chovala.

A samozřejmě, že když už je u toho, proč nezískat pro národ Ohně Ba Sing Se? Strýc dělal, jako by to bylo nějak obtížné, ale získat si loajalitu – strach – Dai Li bylo snadné a s jejich pomocí získala nadvládu nad Ba Sing Se.

Bonus?

Avatar je mrtvý.

Aspoň doufala v to, ale člověk nikdy neví, Zuzu jí psal o léčivých schopnostech vodního kmene a ona nehodlala doufat, že ta vodní venkovanka není léčitelka a rovnou za jejich skupinou poslala vraha.

Bolelo však, když se Mai a Ty Lee postavili mezi ní a Avatara, kterého v rukou měla ta venkovanka.

Zrádkyně.

Nikdy neměla věřit nikomu jinému než Zukovi. Jen Zuzu jí nikdy nezradí. Jen Zuzu jí miluje a chrání.

Jen Zuzu.

Dopisy začaly chodit častěji, jako by vycítil, v jakém stavu je. Ujišťoval ji, že on bude vždycky stát na její straně, vždycky jí bude chránit a pokud si přeje, vrátí se a bude po jejím boku.

Jenže Azula nechtěla, aby se Zuzu vrátil. Stále tu byl otec a ten by Zuka zabil hned jakmile by ho spatřil. Ne. Musí se vrátit až bude Azula Pánem Ohně. Až potom bude v bezpečí.

Invaze proběhla podle plánu. Díky králi království země věděla o invazi a otec byl skryt v jiném úkrytu, než oni čekali. Azula lhala dobře a ráda. Lhala a počkala, než zatmění skončí, než zaútočila. Neměla co ztratit – co Zuzu? – a i když Avatara s jeho kamarádíčkama nechytila, získala dost zajatců, kteří hned putovali do vězení.

Žádná škoda.

Až na to, že strýc utekl. A ona se mu vychloubala, jak otec plánuje spálit celé království země.

Sakra.

Otec se vydal spálit to území na popel – Zuzu by tohle neschválil, šeptala její mysl – a Azula se připravovala na korunovaci.

Bude Pánem Ohně.

Ale to ona nechce. Nikdy nechtěla být Pánem Ohně. Vždycky si představovala, že Zuzu bude sedět na trůně a ona bude někde v předních liniích bojovat za bratra. Měla radši boj než politiku.

A duch její matky jí v přípravě rozhodně nepomáhal.

Všichni, všichni jsou zrádci. Jedna ze služebných se jí pokusila zabít peckou v třešni, další brusidlem na nohy a třetí jí chtěla otrávit šampónem v očích! A Dai Li nejsou ani schopni jí ochránit.

Nikdo není na její straně.

Nikdo-

„Zuzu,“ zašeptala, schoulená v klubíčku na zemi, „já nechci být Pánem Ohně.“

A potom přišla ta proradná venkovanka a přerušila korunovaci, kterou nechtěla.

„Vyzívám Azulu k souboji o trůn!“ ozvala se přes celé korunovační nádvoří.

„Ty?“ vysmála se jí. Nikdo kromě Zuzu mě nemůže připravit o korunu!

„Zastupuji Generála Iroha, právoplatného vládce,“ a tím cosi v Azule cvaklo a ona se vrhla po ní.

Jak se opovažuje?! Nejdřív není ani schopen postavit se otci o vládu, potom není schopen zachránit Zuzu před popáleninami a teď, není ani schopen se postavit jí? Musí za sebe posílat malou venkovanku? Pche! Zabije ji a potom i toho tlusťocha!

Bojovali spolu nějakou dobu a venkovanka byla v pasti, napřáhla ruku, aby proti ní vyslala její modrý plamen. Když konečně z ruky plameny vyšlehli, někdo její ruku chytil a dlaní přikryl. Plameny se ztratily v dlani a ona vzhlédla na vlastníka té drzé dlaně.

Zarazila se.

„Zuzu,“ zašeptala. Před ní stál její bratr, oblečen do tmavě rudých – téměř až černých kalhot, který byly zastrčeny v botách po kolena, hruď měl odkrytou, jeho vršek se musel rozvázat cestou, kolem pasu měl opasek, za kterým byla připevněna látka, která byla otevřena jen ve předu, aby mu nepřekážela při chůzi a vzadu na opasku měl připevněné jeho dao, které byly v pochvách. Vlasy měl po zadek dlouhé – delší než ona, uvědomila si – a vršek vlasů měl stáhnuté do drdolu, zatímco zbytek mu splýval podél těla a pár pramenů mu z drdolu utíkaly a padaly do tváře. Jeho jizva, rudě zbarvená přes levé oko až k uchu. Stále netušila, jestli na to oko vidí a jestli slyší na to ucho.

„Jsem doma,“ odpověděl jí s úsměvem, a to pro ni byl znak na uklidnění. Zklidnila postoj a nevěnovala venkovance žádný pohled, než znovu pohlédla na Zuka.

Zuzu je doma.

S tím se složila. Byla ráda, že byl doma. Aspoň někdo ji totiž chytil, když omdlela.

Chapter Text

„Generál Iroh bude přítomen, jak nejdřív to bude moc, do té doby ukončete válku a stáhněte všechna vojska!“ křičela dívka v šatech vodního kmene na Ohnivého Mudrce, než usedla na vzdušného bizona a odletěla pryč. Zuko jí spíše slyšel, než viděl, ale bizon udělal kolečko kolem korunovačního nádvoří, než zmizel.

Rozešel se směrem, kde věděl, že je Azulin pokoj – nepochyboval, že jeho pokoj již neexistuje, ale k Azule se trefí. Snad. Procházel po paláci a vzpomínal na šťastné chvíle, které tu s rodinou strávil. Ať už říkali cokoli, a Azula udělala cokoli, Zuko jí vždycky miloval. Je jeho malá sestřička a on si již ve dvou letech slíbil, že jí bude ochraňovat a stát při ní. Nepotřeboval otce, který se o Zuka přestal zajímat, jakmile neprojevil nadání na ovládání ohně – i když si byl jist, že za otcovo chování mohla matka – a matka, která v něm viděla sebe. Což bylo k smíchu, protože to byla Azula, kdo vypadal jako matka, Zuko vypadal jako Ozai a možná by mu byl i více podobný, kdyby nebylo té jizvy. Na rozdíl od Azuly, Zuko byl klidný – alespoň před rodiči a služebnictvem a nesnažil se dělat neplechy. Azula byla malý ďáblík, který zlobil každého, koho potkala a nejednou podpálila závěsy, jen protože se nudila. Zuko by technicky měl milovat matku, ale on jí nikdy neodpustil.

Bylo mu osm let – Azule šest – když ho matka dotáhla k jezírku, kde plavaly kachno-želvy, které tak rada krmila.

Azula se přihnala a objala matku, než se s úsměvem zeptala, koho má radši.

Zukovi se lehce zadržel dech, protože už tehdy se matka k Azule chovala jinak, odtažitěji. Když se jí zeptal, proč to dělá, řekla, že když Ozai upřednostňuje Azulu, ona může jeho.

Matka se usmála a řekla, že má ráda oba dva stejně. Azula se na ní podívala – nevěřila jí, zjistil ten večer, když se Azula přikradla k němu do postele s pláčem, že jí nemá ráda – než zavrtěla hlavou, nasadila úsměv a utekla za jejími kamarádkami.

Ursa se naklonila k Zukovi a pohladila ho po hlavě, než se na něj usmála a řekla: „neboj se Zuko, mám tě radši.“

Zuko se nezmohl na nic jiného než být zaražený, když ho matka objímala. A bylo to poprvé, co kdy k matce cítil zhnusení. Samozřejmě, stále jí miloval – jako zbytek rodiny – ale on miloval matku, která objímala Azulu, jako vlastní a ne matku, která o Azule smýšlela jako o monstru a zcela přiznala, že má radši Zuka než Azulu a lhala o tom Azule do očí. Jakmile se probudil z šoku vytrhl se matce z náručí a odešel ze zahrady, nechávajíc za sebou zmatenou Ursu.

S Azulou v náruči došel až do jejího pokoje, který byl… no. Býval i v lepším stavu.

Položil jí na postel a přikryl dekou, než se dal do uklízení. O nohu se mu otřel černý kocourek, který se nechal pohladit, než si lehl vedle Azuly. Přes dveře se ozvalo zaklepání, Zuko se podíval na Azulu, stále spící a hodil po kocourkovi okem, „pohlídej mi ji, Bo,“ šeptl jeho směrem, než se rozešel ke dveřím, které otevřel a čelil tak překvapenému mudrcovi, „co se děje?“

Zavřel za sebou dveře, aby jejich rozhovor nevzbudil Azulu a rozhlédl se kolem. Nikdo nikde, on, Azula a mudrc pravděpodobně jediní v paláci.

„Princi Zuko, přišel vzkaz od generála Shenga, Pán Ohn- chci říct,“ opravil se, „král Fénix, Ozai, byl poražen avatarem a celá flotila vzducholodí byla poražena. Generál Sheng chce vědět, jak má dále postupovat, zda má dát pokyn našim jednotkám, aby spálily všechno,“ vysvětlil mudrc, v rukou drtící dopis, pravděpodobně od jmenovaného generála.

„Zeptám se Azuly, jen co se vzbudí,“ ujistil ho Zuko a chtěl se otočit zpět k pokoji, když ho mudrc zastavil.

„Princi Zuko, jestli mohu,“ odmlčel se a bylo vidět, že se bojí, „právě teď, byl váš otec, král Fénix, Ozai poražen Avatarem, ale to neznamená, že je válka u konce. Stále můžeme bojovat, potřebujeme však rozkazy hned.“

Zuko se zastavil a pohlédl na mudrce, „ale já nejsem Pán Ohně,“ připomenul mudrci a mudrc přikývl.

„Protože král Féni-“

„Přestaň ho tak oslovovat!“ zavrčel Zuko a mudrc se přikývnutím pokračoval.

„Bývalý Pán Ohně, Ozai, byl poražen a princezna Azula se zdá být…“ hledal ta správná slova, aby neurazil prince, kterému na princezně záleželo, „nestabilní a zatím neschopna vládnout, shodla se rada mudrců na tom, že budete korunován Pánem Ohně, co nejdříve, můj princi,“ obeznámil ho se situací.

Zuko si povzdychl a přikývl. „Ať se naši muži stáhnou z území země do kolonií a čekají na další rozkaz,“ mudrc nad jeho slovy přikývl a uklonil se.

Před odchodem ještě požádal o pokyny ke korunovaci, kterou mají v plánu uskutečnit hned druhý den chvíli po snídani. Zuko jen dodal, aby otevřely na jeho korunovaci brány, aby i prostý lid se mohl jít podívat a nezapomněl zrušit vyhnanství všech, které Azula vyhnala. Mudrc slíbil, že vše zařídí a hned oznámí služebnictvu, že již nejsou vyhnáni. S tím odběhl a Zuko se mohl vrátit zpět k Azule do pokoje, kde pohlédl na nepořádek po pokoji a znaveně zakroutil hlavou.

Na tohle už neměl energii, povzdychl si. Sundal se zebe opasek, na kterém měl připevněny jeho Dao a z bot se vyzul, než ulehl na postel vedle Azuly. Když téměř spal, cítil, jak si Bo lehl na jeho hruď a Azula se k němu přitulila.

Usmál se – připadal si jako by byli zase děti.

Kéž kdyby.

Druhý den ráno se vzbudil s východem slunce a byl si jist, že Azula se vzbudila taky. Přesto však nevstala z postele jako on, ale pokračovala v polehávání se v posteli.

Na dveře se ozvalo zaklepání a hlas služebné: „Princi Zuko, princezno Azulu, jste vzhůru?“

Zuko dal slabý pokyn ke vstupu a do pokoje vstoupilo několik služebných spolu s několika strážemi.

„Musíme vás připravit na korunovaci,“ oznámila hlavní služebná, která měla na starost všechny ostatní služebné a která si pamatovala prince a princeznu ještě jako miminko – pamatovala si i Ozaie jako miminko.

„Korunovace?“ otřásla se Azula nad vzpomínkou na včerejší korunovaci – nechtěla to zažít znovu.

„Mudrci se shodli, že by byl národ Ohně oslaben, kdybychom neměli vládce a ‚požádali‘ mě, abych vypomohl, než budeš chtít nastoupit na trůn,“ vysvětlil.

„Já nechci být Pán Ohně Zuzu,“ řekla potichu, ale všichni přítomní jí slyšeli. Zuko se na svou sestřičku zaměřil pohledem a povzdychl si.

„Pamatuješ, co jsem ti řekl, než jsem utekl?“ pár služebných zalapalo po dechu. Kdyby Ozai věděl, že princezna mluvila s princem před jeho útěkem, trest by jí jistě neminul. Naštěstí pro všechny, Ozai byl Agni ví kde. Azula se po jeho slovech posadila na posteli a zavzpomínala se.

„Nikdo mě nemůže do ničeho nutit,“ vzpomněla si a na tváři se vytvořil úsměv. Samozřejmě, otec jí nutil do věcí, co nechtěla – nechtěla být korunní princeznou – ale Zuzu nikdy.

„A já tě nebudu nutit, abys byla něčím, co nechceš,“ upozornil jí, „jestli nechceš být Pán Ohně, nedovolím, aby tě do toho kdokoli donutil,“ ujistil jí s úsměvem. A tentokrát se mu úsměv odrážel v očích.

„Děkuju,“ řekla a tvář se zkřivila úlevou, „a teď mě nechte spát,“ padla zpátky do postele a zachumlala se do deky.

„Princezno, musíte se účastnit koruno-“ služebná vyjekla, když přímo vedle její hlavy do zdi narazil blesk.

„Já nemusím nic,“ zavrčela Azula a blesk jí tancoval na špičku prstů, hrozící vystřelit. Teď její bratr jasně řekl, že jí nikdo nemůže do ničeho donutit a ona se teď pokouší o co?! „Když nechci, tak na korunovaci nepůjdu!“

„Samozřejmě,“ usmál se na ní Zuzu a pomohl jí se pořádně uvelebit na posteli, zatímco se k ní přitulil černý kocourek, co původně spal Zukovi na hrudi, „nemusíš tam jít, pokud nechceš.“

„Nechci,“ odsekla a kdyby neležela zády ke služebnictvu, byla by tu služebnou zmrazila pohledem.

„Dobře,“ usmál se na ní, než jí pohladil po hlavě.

Když vstal, aby následoval služebné pro přípravu, Azula již byla v říši snů.

Po dlouhé době se nechat obskakovat při koupeli, při mytí vlasů, při oblékání a česání vlasů, bylo příjemné. Ne že by to potřeboval – víc jak tři roky se o sebe staral sám – ale bylo příjemné zas po dlouhé době nic nemuset dělat.

Zatímco se o něj služebné staraly vzpomněl si na to, jak se vzbudil ve svém pokoji, polovina obličeje obvázána a v jeho obličeji byla obrovská bolest. To bylo v pořádku. Byl by se bál, kdyby bolest necítil. Do zrcadla se ani nekoukl, nechtěl vědět v jakém stavu jsou jeho vlasy – byl na ně dost háklivý. Měl ponětí, že v jeho minulém životě tak hezký vlasy neměl, ale pravděpodobně je chtěl.

Povzdychl si.

Samozřejmě že při tom, jak se mu otec snažil vypálit mozek z hlavy se mu zjevilo pár vzpomínek. Věděl, že měl rodinu v minulém životě, rodiče a dva mladší sourozence. Stále nevěděl, jestli byl dívka nebo chlapec a ani jak zemřel, nebo kolik mu bylo, když zemřel. Ani si nepamatoval, jak vypadali. Jen to, že je miloval a trhalo mu srdce, že je opouští, když umíral.

Jako další viděl kometu, která byla velmi blízko k zemi – Sozinovu kometu – a jak jeho otec používá sílu komety, aby spálil zem na popel. Poté jak Avatar útočí všemi čtyřmi elementy přímo na otcovu hlavu-

A tím záblesk skončil a dostal se mu další. Nedaleko od pevnosti Puhuai, kde žila léčitelka se sněhově bílou kočičkou Miyuki.

Ani si neuvědomil, že ječel, zatímco si prohlížel své vzpomínky a záblesky toho co považoval za možnou budoucnost a jakmile skončil poslední záblesk, omdlel.

Když se vzbudil, věděl, kam zamíří. Věděl, že tady již nebude. Když odejde, Azulina pozice jako následníka bude jistá a nic jí nebude ohrožovat. Otec jí nebude ohrožovat.

Sbalil si své oblíbené věci – dao, které mu dal otec, ještě předtím, než se ho přestal mít rád, oblečení, peníze, které si šetřil již několik let a měl jich tedy dost – oblékl se do pohodlného oblečení a vylezl oknem. Nepotřeboval se dostat daleko, aby vlezl do otevřeného okna Azule, kde na ní počkal, aby se rozloučil. Pak se rozutekl pryč.

Cestoval rychle a doufal, že ho nikdo nepozná – vlasy si stáhl do nízkého drdolu, aby si ho nikdo nespojil s princem Zukem.

Byl to týden od útěku z Caldery, než se dostal k léčitelce, která žila v ruinách města, které bylo dříve známo jako Taku. Ve městě, které zničil Zukův národ. Léčitelka byla však milá – i když ne vždycky ji rozuměl a pomohla mu léčit jeho popáleninu.

Byla to ona, kdo mu pomohl překonat jeho strach z ohně – ať byl sebemenší, tak to stále byl strach a on se nechtěl bát svého nejlepšího ochránce – a kdo mu připomněl, že oheň není jen smrt a destrukce, ale i život a stvoření.

Když byl Zuko vyléčený a mohl tedy cestovat, byl zastaven Miyuki – kočkou, která patřila léčitelce… anebo léčitelka patřila Miyuki? – která vzhlédla na oblohu. Byl připraven na cestu – netušil sice kam, ale… - a měl na zádech svůj batoh, ve kterým měl všechny své důležité věci a oblečení. Nikdy nepřestal nosit rudou barvu svého národa. Nestyděl se za Národ Ohně, styděl se za svého otce. I když ho měl stále rád. Byl koneckonců rodina. Vzhlédl, kam koukala Miyuki a jako na povel-

Sněží – uvědomil si. Cestovat v zimě…

Z institutu uslyšel, jak léčitelka mumlala cosi a on se po ní ohlédl. Miyuki se rozešla zpět dovnitř, ale než zcela vešla, ohlédla se na něj, jako by mu říkala, ať zůstane.

Zůstal.

Byl oblečen do řádného oblečení – šatů Pána Ohně a vlasy, které si od útěku nestříhal, měl stažené do drdolu v horní části a spodní část vlasů byla nechána volně spadat kolem těla.

Podíval se do zrcadla a lehce se zasmál. Vypadal víc jako jeho otec, když měl tenhle účes, než se mu líbilo. Na druhou stranu, nikdy proti otci nic špatného neměl – samozřejmě mu neodpustil, že mu popálil polovinu obličeje. Obdivoval svého otce. Protože ač v pozdějších letech se nechoval jako otec, ze začátku byl dobrým otcem. Jako druhý princ, nikdy neměl zdědit trůn, a tak na Zuka nikdy nevynakládal nátlak, aby byl lepší než Lu Ten. Ozai byl lehce zklamaný, když mu mudrci oznámili, že Zuko bude pravděpodobně neschopen ovládat oheň, že nemá žádnou jiskru. I přesto však Zuka miloval – věděl to, pamatoval si všechno od narození, viděl, jak ho otec bere s láskou do náruče a děkuje Urse za tenhle uzlíček štěstí.

Ozai miloval Ursu a proto miloval syna, kterého spolu měli. Ale Ursa nemilovala otce. A ačkoli se to ve společnosti snažila nedávat najevo – a před dětmi – v soukromí s Ozaiem byla k němu chladná a nepříjemná.

Na jednu stránku to Zuko chápal. Jejich sňatek byl dohodnutý a co tak pochopil, Ursa do sňatku byla dokonce donucena… i tak nechápal, proč se nesnažila být alespoň v přátelském vztahu s otcem.

Otec se začal odtahovat až po jednom dopise, co Ursa poslala jejímu příteli z dětství. Zuko si byl vědom, že je jeho matka paranoidní, že jí Ozai kontroluje dopisy a věděl, že Ozai je paranoidní, že Ursa ho opustí a podvede, a tak jí kontroloval dopisy, a chtěla to otestovat.

Nevěděl by, co bylo v tom dopise, kdyby ten dopis Ozai nevyhodil z okna, přímo na špehujícího Zuka. Teď již si z dopisu moc nepamatoval, ale jednu věc ano. Ursa o Zukovi psala jako o jejich synovi. Jejím a Ikema (muže, kterého za mládí milovala). Zuko věděl, že není šance, aby nebyl Ozaiův syn. Narodil se až rok po jejich svatbě, a ještě k tomu měsíc dřív, než měl, o zimním slunovratu. A byl si jistý, že Ozai s jeho paranoiou, která začala hned po jejich svatbě by nedovolil Urse setkat se s cizím mužem samotnou. Zuko věděl o tajných strážích, kteří matku sledovali na každém kroku – i když je Ursa neviděla, Zuko cítil jejich teplo a věděl, že jsou tu od toho, aby ji hlídali. Navíc mu byl příliš podobný!

Ozai tomu také nevěřil, ale potom dopisu se změnil. Plně si uvědomil, jak moc ho Ursa nenávidí, když se mu pokusila takhle ublížit. A od té doby se Ozai upnul na touhu po trůnu – vyměnil posedlost po Urse, která jeho lásku odmítala a vracela chladnými pohledy, za posedlost po trůnu, který by mu nikdy neodporoval. Bohužel, Zuko se choval před ostatními příliš jako Ursa a tím Ozaiovi připomínal tu bolest, kterou mu Ursa způsobovala. Proto začal Zuka nenávidět.

Protože Zuko, měl všechnu Ursinu lásku.

I když jí nechtěl.

A tak se Ozai zaměřil na Azulu, která měla větší šanci získat mu trůn než Zuko, kterému nezbylo nic jiného než se div neutopit v lásce, kterou mu matka vnucovala. Lásku, kterou nechtěl od doby, kdy o Azule smýšlela jako o monstru.

Postrčil své myšlenky do postranní a následoval služebnou, která ho dovedla k závěsu, který vedl na vyvýšenou platformu, která patřila ke korunovačnímu nádvoří.

Na nádvoří bylo nespočet lidí, několik šlechticů a mnoho, mnoho prostých lidí. Lidi, kteří doufali, že je Pán Ohně ochrání. A ne uvede do války.

Zuko naslouchal proslovu hlavního mudrce, který vyprávěl o válce, která zuří, o válce, která sebrala příliš mnoho životů… na pokyn poklekl čelem k mudrcovi, který mu do drdolu zastrčil královskou korunu, než od něj odstoupil.

„Ať žije Pán Ohně Zuko!“ prohlásil mudrc a ostatní mudrcové se k němu přidali. Zuko vstal z pokleknutí a otočil se čelem k jeho lidem.

„AŤ ŽIJE PÁN OHNĚ ZUKO!“ nechali své hlasy slyšet přes celou Calderu. Skandovali jeho jméno, jako by byl spasitel jejich národa. A kdo ví… rozhodně bude lepší, než byl jeho otec. Otec, který byl poražen Avatarem, pravděpodobně mrtvý anebo uvězněný, aby nikomu svým vládnutím nemohl ublížit.

Počkal, až se lidé utichli, čekajíc na jeho proslov, než začal mluvit, „válka náš národ otrávila stejně jako ostatní národy. Mám v plánu ukončit válku, ne protože jsme prohráli,“ ujistil je. Kdyby ukončili válku s tím, že prohráli, znamenalo by to, že si ostatní na ně mohou žádat nesmyslné požadavky. A to by zničilo národ ohně, „ale protože jsme dosáhli všeho o co jsme usilovali. Získali jsme zpět naše území, které nám bylo odebráno, když žil Chin Dobyvatel a království země nám je po jeho smrti odmítalo vrátit. Vyvraždění vzdušných nomádů a uvěznění vládců jižního vodního kmene byla chyba, které se dopustili naši předkové. Mám v plánu urovnat spor s Avatarem, který je posledním vzdušným nomádem a předat mu všechny trofeje, které naši předkové získali ze vzdušných chrámů a pro dobré vztahy s Vodními kmeny jsem se rozhodl propustit všechny vodní vládce, kteří jsou uvězněni na ostrově Gàn Yú* a bude jejich volba, jak budou chtít, aby jejich život pokračoval,“ spoustu lidí nad jeho slovy bylo překvapeno, věděli, že princ Zuko – nyní Pán Ohně – byl dobrý člověk a myslel na jejich národ, ale co všechno již vymyslel, aby z toho jejich národ nevyšel jako největší nepřítel, ale jako milý a nově postavený přítel, který potřeboval pošťouchnout na lepší cestu, je udivovalo – alespoň ty, kteří pochopily jeho rozhodnutí. „Tímto dnem válka končí, vyhráli jsme!“

Po jeho slovech se všichni začali radovat a oslavovat jeho jméno. Samozřejmě, že všichni byli rádi, že je konec války. Kdo by nebyl?

Chapter Text

Dva dny po své korunovaci se vydal do vězení Gàn Yú. S ním cestovali stráže, kteří ho měli chránit, ale on se ne tak zcela cítil v bezpečí s nimi. Byli věrní i jeho otci… pokud pro ně nebyl problém změnit pána tak snadno, nedokázal se donutit jim věřit.

Azula zůstala u sebe v pokoji. Tvrdila, že je to jediné místo, kam se nedostane žádný zrádce a nikdo, kdo by se jí pokusil ublížit. Byla paranoidní, to si Zuko uvědomoval a rozhodl se jí poté s jejím problémem pomoci.

Zuko četl o vězení, kde jeho národ věznil jižní vládce vody. Věděl také, že jen jediný vládci vody se podařilo utéct, a to pomocí techniky, která umožnila vládkyni ovládnout jednoho strážného. Bylo to politicky utajeno, ale zpráva z toho incidentu byla zapsaná.

Vězni měli být zabiti – jeho děd se bál, že by se to mohlo opakovat a ovládnout jejich lid pomocí nenormální techniky. Jenže vězni proklínali uprchlou vězeňkyni, nadávali jí do čarodějnice, tvrdili, že byla posedlá temnotou a že si nezaslouží být spojována s nimi. Bylo to poprvé co vězni byli tak živí, od jejich uvěznění, a oni proklínali svou sestru. Jeho děd v té době byl tak zmatený, že je nejenže nenechal zabít, ale lehce jim uvolnil uvěznění.

Vládci vody byli již zlomení, a navíc byly zděšeni nad představou, že by se Hama – tak se jmenovala uprchlice – mohla vrátit na jižní pól s tou schopností, ovládat krev, že ani neměli chuť utéct.

Tak se jejich podmínky uvěznění zlepšili. Již nebyli uvězněni v klecích po jednom, ale byli rozděleni do sektorů, a dokonce měli období, kdy se sektory mohli setkat. Dostávali dostatek jídla a pití a překvapivě nikdo z vězňů se ani nepokusil utéct nebo rebelovat, a tak dostali ještě větší volnost. Mohli se sejít s jejich drahými polovičkami a bylo jim povoleno odrodit dítě, pokud nějaké bylo. Podmínky pro výchovu dětí nebyla zcela ideální, ale vězni za to byli vděční.

Nikdo z národa ohně netušil, v jakých podmínkách žijí vězni z vodního kmene a ani Ozai. Nikdy se o vězně nezajímal, a tudíž neměl ani tušení, jak moc jsou vězni ve vězení volní.

Až Zuko, který se to všechno dozvěděl od úředníka, který měl na starost hlášení z vězení, když ho požádal o informaci ohledně jejich vězňů z vodního kmene. Byl překvapen, ale zároveň rád, že nebyli v zas tak hrozném místě. Samozřejmě, začátky byly odporné, jen o tom číst, ale potom s důvěrou ve vězně se jejich podmínky změnili. Bylo úžasné, že muž, kterého si Zuko pamatoval jako přísného dědečka, byl schopen tolik důvěřovat cizímu národu a vězňům k tomu!

Proto když Zuko vstoupil do vězeňského prostoru, nebyl překvapen.

Vězňové – uvolnění obyvatelé, opravil se s úsměvem – se na něj podívali. Oči jim padli na korunu v jeho drdolu a na jeho královské oblečení. Naposledy viděli obojí před více než čtyřiceti lety, když Azulon přišel udělit rozsudek smrti na všechny vězně po útěku Hamy.

Zuko odmávl své stráže – nepotřeboval jejich ochranu a nechtěl obyvatelům věznice způsobit strach – než se rozešel mezi vládce vody. Procházel nimi a každý z nich s emu postupně klaněl, jak věděli po poslední návštěvě Pána Ohně. Zuko došel až do středu velké místnosti, která byla střetávací místností pro všechny sektory.

„Jste volní,“ zazněl jeho hlas. Viděl v dálce několik dětí a vcelku mladých dospělých, kteří se narodili ve vězení a po dnešku uvidí poprvé venek. Bylo mu do pláče, ale nedovolil si projevit slabost, „národ ohně ukončil válku, a jako nový Pán Ohně jsem se rozhodl uvolnit všechny neprávem uvězněné z vodních kmenů,“ nad jeho slovy ženy a muži vzhlédl s šokem v očích. Nechtělo se jim věřit, že by po tolika letech byli volní. Zdálo se jim to až příliš dobré… „budete převezeni do paláce v Caldeře, kde budete ošetřeni a zůstanete tam dokud nebudete připraveni. Až se budete cítit připraveni budete se moci vrátit domů anebo bude možné zůstat na území národa ohně. Pro ty, kteří budou chtít zůstat mám již připravenou práci, která vám zajistí dobrý život. Nemohu vám vynahradit všechen čas, který jste strávili zde, uvězněni, ale mohu vám ulehčit váš zbývající čas jako volní lidé – ať už jako členové vodního kmene anebo oficiální obyvatelé národa ohně,“ nadechl se. Všichni vládci vody již stály a pozorně naslouchali slova nového Pána Ohně, „vím, že žádná omluva neodpustí všechny činy, co moje rodina napáchala za těch sto let války, ale i přesto,“ odmlčel se a sklonil se v pokloně, „omlouvám se vám, za všechen můj národ, všechny vojáky, za mou rodinu a za sebe.“

Protože měl hlavu skloněnou, neviděl jejich výrazy.

Ale bylo nepřerušitelné ticho.

Alespoň do doby, než uslyšel kroky, které k němu přistupovali.

Připravil se na ránu – čekal, že se mu bude někdo chtít pomstít za činy jeho rodiny a ani by jim to nevyčítal – ale ta nepřišla. Místo toho, ho někdo popadl za ramena a tím ho donutil postavit. Vzhlédl a pohlédl do nejmodřejších očí, které kdy viděl. Starší žena, pravděpodobně osmdesátiletá, se na něj usmívala se slzami v očích, „děkujeme,“ řekla se vzlykem v očích, než ho objala. Uslyšel kolem sebe šustění bot a najednou se ocitl v hromadném obětí, kdy ho objímali všichni vládci vody, včetně několika dětí, dospělých a postarších.

Čekal nenávist.

Ne vděk.

Jakmile zima skončila, Zuko byl připravený vydat se na cestu. Miyuki mu dala jasně najevo, že je zcela zdraví. Měla pravdu, samozřejmě. Jeho jizva nebyla nijak nepříjemná, ani jí necítil a celkově mu nezabraňovala v mimice. Oko, které bylo zasáhnuto ohněm vidělo, bohužel lehce rozmazaně, jako by na to oko potřeboval brýle – podvědomě mu to připomínalo zrak, jaký měl před smrtí. Ucho slyšelo jen tlumeně, a proto se naučil na svou levou stranu si dávat větší pozor. Věděl, že se musí naučit zbavit se téhle slabosti a věděl, že to nebude snadné.

Naštěstí má dost bujnou fantazii a měl v plánu více trénovat své ovládání ohně, aby mu pomohlo v jeho handicapu.

S léčitelkou a Miyuki poznal další stránku svého ohně. Ukázalo se, že nejenom vodní kmen dokáže používat svůj element k léčení. S několika vojáky, kteří přišli s ošklivými popáleninami zjistil, že když vysaje teplo z popáleniny, uklidní to kůži a přestane tolik bolet, navíc to urychluje léčení! Byl nadšený, že zjistil další způsob, jak využít oheň nejen k ničení.

Na těch pár měsíců, co zůstal s léčitelkou a Miyuki se naučil spoustu léčivých tipů a stal se neoficiálním učněm. Potkal spoustu vojáků, ať už z království země, tak z národa ohně.

Naštěstí ho nikdo nepoznal.

Důvod?

V oblečení, co mu darovala léčitelka a vlasy stáhnutými do volného copánku, který měl přehozený přes rameno, vypadal jako holka.

Měl by být lehce uražený, ale rozhodl se toho využít.

Národ ohně pátral po princi. Nikoho by nenapadlo, že by princ mohl být popálená slabá dívka.

Protože když se konečně rozloučil s léčitelkou a Miyuki, byl oblečen do barev národa ohně, ale stylizoval to jako dívčí oblečení a s lehkým líčením, které si vyrobil z rostlin a bylinek.

Byl připraven.

Připraven žít jako Zeisan.

Přišlo mu vtipné, že si zvolil jméno, které patřilo princezně Zeisan, sestře Sozina, která se chystala vzít si vzdušného nomáda a vzdát se všeho majetku a titulů a která otevřeně nesouhlasila s vyhlazením vzdušných nomádů a byla popravena, když se je snažila varovat.

Vládci vody naplnily tři středně velké vzducholodě, než se mohli vydat na cestu do Caldery. Cesta do hlavního města byla tichá, okna byla zatažena, aby to nijak nezatížilo ostatní. Zuko počítal, že se nemálo bývalých vězňů složí, jakmile poprvé uvidí oblohu po takové době a chtěl, aby se to radši stalo až na území paláce, kde budou mít dost času, aby se na oblohu vynadívali. Někteří budou venku poprvé. Z té myšlenky mu přeběhl mráz po zádech.

Celou cestu si povídal se všemi, co byly s ním ve vzducholodi. Zjistil, že sice život ve vězení nebyl nejlepší, ale po útěku Hamy to nebylo tak hrozné. Na příkaz Azulona se k nim zase chovali jako k lidem, měli možnost se koupat, dostávali čisté oblečení. Cítili se zase jako lidé.

A teď jsou zase volní. Byli rádi, že jsou schopni ukázat jejich dětem volnost, jak to vypadá. Zjistil, že většina se těší, až zase budou svobodni a budou moci ovládat vodu, jak jen budou chtít, ale mnoho z nich mělo psychologický problém, který jim zabraňoval ovládat vodu. I tak se těšili, až jejich děti budou učit.

Byli svobodní.

Zuko se nikdy necítil tak hrdý sám na sebe, jako teď, když těmhle lidem vrátil volnost a svobodu. Byl na sebe tolik hrdý, že udělal to, na co jeho otec ani nepomyslel a co jeho děd udělat nemohl. Strach z vodního kmene byl v něm příliš zabudovaný a o to víc po útěku Hamy a nedokázal se donutit, aby je pustil. Snažil se jim však usnadnit život ve vězení. Byl i na Azulona hrdý. Alespoň se k nim zachoval správně a staral se o ně tak jak to šlo – ne jako o zvířata.

Když se chystal věnovat se papírům, které si sebou vzal, aby zabil cestu do Caldery, začali přistávat.

Zuko byl připraven a nechal vyklidit vstup do paláce. Viděl, jak se většina bývalých vězňů složila k zemi při pohledu na oblohu a děti se ptali jejich rodičů, co to je, zatímco ukazovali na oblohu. Bylo mu do pláče.

Když viděl, že jsou ve stavu, kdy se můžou pohybovat, dal pokyn služebnictvu, které bylo instruováno, aby se o jejich hosty starali a dostali je zpět do zcela zdravé formy.

Nepochyboval, že teď, když dýchají svobodný vzduch, bude se jim zotavovat lépe.

Sledoval, jak všichni pomalu zacházejí do paláce a cestou se mu klaní a děkují mu, za navrácení svobody, než je zcela ztratil z dohledu.

V tom jeho pozornost upoutal blesk. A už si to k němu hnal jedna ze služebných.

Azula volá, pomyslel si, a aniž by služebná stihla cokoli říct, prohnal se kolem ní a zamířil do Azuliny komnaty. Cestou se k němu připojil Bo.

Cestovala, několik týdnů, netušila, kam jí její vandrování zavede, ale nezastavovala. Měla pocit, jako by měla někde být, ale netušila kde.

Na noc zastavila v lese, který byl znám tím, že se o něm říkalo, že v něm žije zlý duch, který ubližuje lidem, žijící ve městě, nedaleko lesa. Nebála se duchů. Ale nebyla hloupá, aby k nim necítila respekt.

Zapálila si malý ohýnek – i když nemusela, protože její vnitřní plamen by jí udržel v teple.

Usmála se. Bylo zvláštní smýšlet o sobě jako o dívce, ale musela se zcela vžít do svého aliasu, aby se před někým nepřeřekla a ona tak neprozradila, kdo je.

Zatím jí to docela šlo. ale bála se, až vyroste a začne mít mužské proporce. Tělo se skryje v oblečení, ale obličej bude těžké skrýt. A jestli bude čím dál více podobný otci tak bude rozhodně pohledným mužem… bude muset vymyslet, jak na to.

Praskla za ní větvička a ona sebou škubla a povolala oheň do ruky, aby se připravila na jakýkoli útok. Jenže když ohněm posvítila na místo, odkud slyšela zvuk, na místě stálo malá černá kočička.

„A kdopak jsi ty?“ usmála se, uhasila oheň a poklekla ke kočce. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikde nic jiného, „kde jsi se tu vzal, hmm?“ zeptala se a když se kočka otřela o její nohy, které byly skryty po šaty, vzala jí do náruče a přisedla si s kočkou v náručí k ohni, aby byli oba v teple.

Ulehla s kočkou v náruči do koruny stromů, aby je v noci nic nepřekvapilo – i když si vybudovala lehký spánek – a spokojeně usnula.

„Trvalo ti to dlouho, Zuzu,“ usmála se na něj Azula, která seděla na parapetu okna, když vešel do pokoje. Pokoj byl zničený od ohně a blesků, které Azula střílela vždy když se jí něco nelíbilo anebo byla paranoidní, že ji někdo v temnotě sleduje.

„Byl jsem pryč pár hodin, ale služebnictvo je zděšené, jako bych byl pryč několik let,“ řekl a usedl vedle ní na parapet a s klidným pohledem sledoval, jak ho Azula chytila za ruku a přitáhla jí k sobě, než ho kousla do ruky takovou silou, že začnula téct krev.

Když ruku pustila, použil teplo v těle, aby uzavřel ránu a rozhodl se počkat až bude pryč z Azulyna pokoje, než si ranku vyléčí. Posledně když před ní vyvolal oheň, aby se vyléčil, ucukla strachy. Ukázalo se, že až na tu jizvu je nebezpečně podobný otci – alespoň v Azulynině pohledu – a bála se, že se otec vrátil, aby jí potrestal.

Byl radši, když ubližovala jemu než sobě. Sebe byl alespoň schopen vyléčit, bylo by obtížné vyléčit Azulu, když se bála jeho ovládání ohně.

„Jak ti jde vládnutí?“ zeptala se ho, když přestala sledovat svou práci, které nestačila ani zašpinit její polštář, než se krev zastavila. Věděla, že se Zuko dokáže vyléčit a možná to bylo to, díky čemu měla takovou odvahu ubližovat svému bratrovi. Nepleťte se, Azula Zuka milovala a nikdy by mu normálně neublížila.

Jenže Azula nebyla zcela v normálním stavu. Nevěřila nikomu kromě Zukovi a všichni v jejích očí byli potencionální zrádci. Zuko byl jediný komu věřila, koho milovala a kdo jí miloval na zpět a byla tak Zukem posedlá – byl jejím jediným stabilním bodem. A ona byla vždycky více jako otec než Zuko. Alespoň v chování. Stejně jako Ozai byl posedlý Ursou a poté trůnem, Azula se stala posedlá Zukem a v každé chvíli myslela na to a obávala se, že jí Zuko opustí. Každý z těch, které viděla, byli potencionální zrádci, kteří mohli od ní Zuzu odvést!

Zuko se rozhodl, že jí zkusí pomoci s léčením, jakmile bude více pohodlná s jeho ovládáním ohně. Zatím jí ani neukázal, čeho všeho je schopen a co všechno vynalezl! Alespoň myslel, že vynalezl, nikde jinde nepotkal nikoho, kdo dokáže dělat s ohněm, to, co on a nikde o tom nebylo ani psáno!

„Kolik hodin jsi dneska naspala?“ zeptal se, zatímco do pokoje vstoupilo služebnictvo, aby uklidilo to, co Azula vyvedla. Nikdo se do pokoje neodvážil, pokud v něm nebyl Zuko a Azula tak nebyla zcela zabraná sledováním Zukem, i když stihla vrhnout několik podezíravých pohledů na služebnictvo, jako by měli sbalit Zuka a utéct s ním pryč.

„Dost,“ zněla zcela nezaujatě, zatímco sledovala služebnictvo pobíhat po pokoji a uklízet.

„Bylo by ti lépe, kdybys ses pořádně vyspala,“ upozornil jí a věnoval jí upřímný úsměv.

„Aby mě mohli zase zdrogovat?“ odsekla a vrhla vražedný pohled na stráže, kteří stáli u jejích dveří a dohlíželi, aby neodešla z pokoje. Ne že by se jí chtělo.

Zuko si povzdychl, „bylo to jednou a udělali to, protože jsi utíkala po paláci a házela oheň na všechny strany,“ upozornil jí, „nechtěli, aby sis ublížila.“

Zuko nebyl přítomen při onom incidentu, v tu chvíli byl na válečné poradě a dohadoval se s generály a když k němu doběhla služebná, Azula již byla zdrogována a donesena do pokoje. Zuko si dal záležet, aby nikdo ze služebných, kdo byl přítomen u toho incidentu se znovu s Azulou nepotkal. Měla neuvěřitelnou paměť na obličeje… když se obtěžovala. A že se obtěžovala. Neexistovalo, aby tohle odpustila. Jeho sestra byla pěkná mrcha, když chtěla být.

„Nikdo tě už nebude drogovat,“ ujistil jí a pohladil jí po tváři v naději, že jí to uklidní. Přitiskla se do tepla, ale její pohled se hned změnil ve vraždící. Jeden z jedinečných mířených na něj. Na něj normálně házela jen unavené a trošku šílené úsměvy.

„Nejsem šílená,“ zavrčela a odrazila jeho ruku a opřela hlavu.

„To nejsi,“ souhlasil klidným hlasem. Nevěřil, že je šílená. Jen její hlava byla zmatená, a to v ní způsobovalo úzkost. Chystal se projít všechny, které Azula poslala do vězení, než se vrátil a zjistit, jestli je tam poslala právoplatně nebo ne.

„Tak ať se ke mně tak nechovají!“ zvýšila hlas a jako na povel všichni služební strachy utekli z pokoje. Azula se jejich počínání zasmála.

„Promluvím si s nimi,“ slíbil a zvedl se z parapetu a rozešel se ke dveřím.

Už byl u dveří a chystal se otevřít dveře, když uslyšel: „Chytej, Zuzu!“

Zuko se stihl otočit a napřáhnout ruku, aby do ní chytil Azulin blesk. Slyšel, že strýc Iroh byl schopen přesměrovat blesk, ale Zuko s ním nebyl tak blízký, aby se to naučil. Zato měl svojí vlastní fintu.

Použil svou teplotu, aby ovládl tok krve v ruce, která právě v tu dobu byla naplněna bleskem a poslal onu krev k ramenu, než dal povel vrátit se zpět a z ruky mu vystřelil blesk, který narazil do země.

To, co Azula zahlédla bylo, jak Zuzu chytil rukou její blesk, blesk stoupal po ruce až k ramenu, než se vrátil zpět dolů ke špičkám prstů a vystřelil z ruky pryč.

Zatím na něj házela ohně a tohle bylo poprvé co hodila blesk. Byla dost překvapena jeho schopností přesměrovat blesk. Ale byla i zděšená, protože špičky prstů byly lehce zčernalé z doteku s bleskem.

S tichem a za zděšeného pohledu od Azuly vyšel z místnosti.

Vzbudila se na překrásné louce, kde všude svítilo světlo ze slunce. Bylo to uklidňující a příjemné. Na druhou stranu trochu děsivé, její ohniště, které bylo poblíž, když usnula bylo pryč a ona neležela na stromě, ale vzbudila se na zemi?

Cože?

Uslyšela za sebou zvuk kroků – velmi tichých, ale ona si dost cvičila smysli – a otočila se jim čelem.

Před ní stál velká kočkovitá šelma. Byl černé barvy s ještě tmavšími skvrnami, ty větší připomínali květ růže. A měl zářivě zlatě zbarvené oči… tolik podobné jí – uvědomila si.

Šelma sedící byla o dost větší než ona a bezpochyby by neměla problém si na šelmu sednout a nechat se svézt, jak velká byla. Bylo to až trošku zastrašující.

Pohlédla do těch chytrých očí a pochopila. Ona se nenachází v lidském světě, ale ve světě duchů.

A před ní seděl duch, který tyranizoval nedaleké město – byla si jistá.

„Jak,“ odmlčela se, nikdy ještě s duchem nemluvila. Netušila, jestli se má poklonit anebo nějak ho začít uctívat, „jak se jmenuješ?“ zeptala se tím nejuctivějším hlasem, který dokázala.

Lehce sebou škubla, když se šelma postavila a rozešla se k ní. Přesto se ani nehnula a vyčkávala. Jestli se jí duch rozhodne sežrat, tak s tím stejně nic nezmůže.

Šelma přistoupila k ní, posadila se jen kousek od ní a přiložila tvůj velký čumák k jejímu čelu a ona, přestože neslyšela slova, nějak pochopila, co duch chtěl říct. Jako by jí prostě do hlavy a mysli dával myšlenky.

„Bǎowèi.“

Posadil se na křeslo v zahradě, nechal svou ruku obejmout zlatými plameny a nechal plameny pracovat na léčení kousance a popálení od blesku. Přestože byl schopen minimalizovat destrukci blesku na jeho tělo, i tak to stále bolelo a bylo nepříjemné. Navíc i když to vyléčí, bude mu ruka brnět ještě pár dnů.

Přijal čaj od služebné a nechal se objímat slunečními paprsky.

Chtěl Azule pomoci, ale musí počkat, než mu bude zcela důvěřovat, aby jí mohl začít léčit.

Dopil čaj, vstal z křesla a vydal se do pracovny, která dřív patřila otci, teď jemu a kde na něj čekalo hodně – až bolestivě hodně – papírů, aby prošel, podepsal anebo zamítl.

Být Pánem Ohně je vážně fuška – bylo tolik práce s jejich národem, nechápal, jak si otec představoval, že by vedl celý svět, kdyby ho všechen dobil!

Usedl ke stolu a vzal jeden z mnoha papírů a začal je procházet. Jen okrajově si byl vědom, že oknem mu do pracovny vnikl Bo a ulehl si na měkký polštář, který byl do pracovny položen jen a jen pro něj a s ním do pracovny vletěl zlatě zbarvený motýlek.

Motýlek obletěl Zukovu hlavu a když nastavil ruku, usedl na ní. Chvíli ho pozoroval, než motýlek vzlétnul. Nebylo to snadné zahlédnout, ale když motýl létal, jeho křídla se mihotala jako plamen.

Zlatý plamen.

Nepotřeboval být génius v ovládání ohně jako Azula, aby měl vlastní zbarvení ohně – i když ta jeho barva nebyla na první pohled rozeznat – on měl svou představivost. Nepochyboval, že jen díky jeho minulému životu měl takovou představivost a jen díky té představivosti byl schopen rozvinout své ovládání ohně do takového levelu.

Byl na sebe dost pyšný.

Jako dítě byl opožděný v ovládání ohně – to nepopíral – ale jakmile prvně použil oheň, v mysli se mu objevilo tolik – TOLIK – nápadů, že se nemohl udržet a zkoušet je. Byl rád, že to nikdy nikomu neukázal a Azula viděla jen něco při jejich soukromých soubojích. Kdyby věděl, že ho otec anebo děd nevyužijí jako zbraň byl by své schopnosti netajil, ale ač svou rodinu miloval, tak jim také nevěřil. Ať jeho učitelé tvrdili cokoli, Zuko nebyl hloupý.

Věděl, kdy své schopnosti skrýt a kdy je použít.

A byl v tom dost dobrý. Zuko nerad lhal. Všichni si mysleli, že neumí lhát, ale Zuko nerad lhal. Když lhal a bylo na něm vidět, že lže, bylo to, protože to sám nechal na sobě znát. Ne protože by nebyl schopen to skrýt. Zuko nerad lhal a nerad, když mu někdo lhal.

Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání na dveře a on dal povel pro vstoupení. Do pracovny vstoupil úředník, kterého požádal, aby zjistil o všech uvězněných kvůli zvláštnímu důvodu a úředník se jako první dal do řešení uvězněných Azulou.

Zjistil, že při zatmění bylo uvězněno spoustu bojovníků, co provedli invazi na Calderu. Většina z nich byla z jižního vodního kmene a jeden z nich byl jejich náčelníkem, který byl poslán do vězení na Vroucí skále a spolu s ním tam byla i velitelka bojovnic Kyoshi.

Samozřejmě, promnul si obličej a dal pokyn, aby nejprve přivedli náčelníka a velitelku a zbytek válečných zajatců budou propuštěni, jakmile s nimi domluví podmínky.

Úředník se hluboce uklonil, než zmizel z pracovny.

Tohle bude dlouhé vyjednávání.

Chapter Text

Druhý den Hakoda z Jižního vodního kmene spolu se Suki, velitelkou bojovnic Kyoshi, byli přepraveni do paláce vládnoucí rodiny národa ohně. Oba nebyly zcela v klidu. Představa, že budou čelit tomu strašnému psychopatovi bylo strašné a oba byli v řetězech, takže nebyla šance, aby se bránili, až je nechá popravit – protože proč by je chtěl Pán ohně vidět? Neměl žádný důvod. S Aangem v kontaktu nebyli a žádné další informace neměli.

Byly posazeni do pohodlných křesel, po zkušenosti s vězením jim přišlo všechno pohodlné a stráže se postavili za ně, za každé rameno jeden stráže.

V průběhu čekání si prohlíželi místnost. Byla příjemně osvětlená, okny proudil dovnitř příjemný čertví vzduch, který na území národa ohně byl teplejší, ale nemělo to nic oproti Vroucí skále, kde se technicky vzato vařili. Byla to příjemná změna. Až na ty okovy kolem rukou a nohou a vězeňského munduru si připadali, jako by zde byly na návštěvě.

Dveře do místnosti se otevřeli a dovnitř vstoupil muž – chlapec, uvědomili si oba dva – s korunou národa ohně zasunutou v drdolu. Vypadal unaveně, alespoň tak to naznačovaly jeho kruhy pod očima.

Usedl naproti nim, do křesla, které bylo v bezpečné vzdálenosti od vězňů a oni se zmohli jen zírat na něj. Tohle byl Pán ohně? Neměl být starší? Vždyť nevypadal jako by mohl být otce Azuly, pomyslela si Suki, která s princeznou měla tu čest.

„V první řadě bych se vám chtěl omluvit, že jste byli do teď ve vězení, ale jak jistě chápete, byli jsme ve válce, a to se dá očekávat,“ začal mluvit a oba nad jeho slovy jen překvapeně zamrkali. Byli jsme ve válce? Jako v minulém smyslu? Mávl rukou a stráže se sehnuli, aby jim sundali okovy jak z rukou, tak z nohou. Oba byli v takovém šoku, že je ani nenapadlo zaútočit, „omlouvám se, že mi trvalo vás dostat z vězení, ale od mé korunovace uplynuli tři dny a věřte mi, můj otec a děd uvrhli do vězení spoustu lidí, takže projít všechno bylo obtížné. Nemluvě o osvobození všech uvězněných vládců vody, byly to hektické tři dny-“

„Počkat, počkat!“ zastavil jeho slova Hakoda se zvednutýma rukama, aby dal najevo aby zastavil. Rozhodl se nevšímat si, jak se stráže vedle nich napnuli nad jeho náhlím pohybem, „osvobození vládců vody?“ zopakoval a položil ruce zpět na klín, aby nebyl v očích stráží nebezpečí jejich Pánovi Ohně. Co tohle vlastně bylo? Nový Pán Ohně se rozhodl propustit vězně a ukončit válku? To tak!

„Když jsem byl korunován Pánem Ohně, rozhodl jsem se ukončit válku,“ odpověděl prostě a Hakoda otevřel pusu v šoku. Suki šlo více skrýt její šok, ale i ona byla překvapená.

„Promiňte, ale kdo vlastně jste?“ zeptala se. Chápala, že tohle byl nový Pán Ohně. Ale ona si myslela, že nástupcem Ozaie je Azula.

Zuko si nad tou otázkou povzdychl a kývnutím poděkoval služebné, která před něj postavila šálek čaje, stejně jako před ně a odstoupila za Zuka, aby byla v blízkosti, kdyby bylo třeba dolít čaj.

„Jsem princ- byl jsem princ Zuko, korunní princ národa ohně, syn Ozaie a bratr Azuly,“ začal a ignoroval překvapené pohledy obou. Suki poprvé slyšela o princi a Hakoda o něm slyšel, ale také slyšel, že zmizel, „když mi bylo třináct let, nesouhlasil jsem s nápadem, aby byli čerství rekruti posláni na sebevražednou misi jako návnada a můj otec, tehdejší Pán Ohně, mě vyzval na souboj a udělal mi tohle,“ ukázal na jizvu na levé straně obličeje. Suki s Hakodou zalapali po dechu. Nedokázali si představit, aby se otec takhle zachoval k synovi, ke svému dědici, „poté jsem se rozhodl utéct z paláce a toulal se po světě, než jsem se před čtyřmi dny, v den komety, vrátil zpět domů. Moje sestra měla být korunována, ale je lehce nestabilní a má problém důvěřovat ostatním, a tak jsem byl vybrán jako Pán Ohně. Nařídil jsem stáhnutí našich vojsk do kolonií, kde do teď čekají na rozkazy a uvolnil jsem vodní vládce z jižního kmene, kteří byli pod dohledem uzavřeni v Gàn Yú. Jak se ukázalo můj otec jim nevěnoval žádnou myšlenku, jinak by se dozvěděl, že můj děd jim dopřál větší volnost. Takovou, že byli schopni žít ve vězení, mít děti, a přestože měli zakázáno používat ovládání žili v celku dobrých podmínkách – na vězení – a přežilo jich hodně. Včera dorazili do Caldery a teď se zotavují ze špatného zacházení a znovu si užívají volný život.“

Hakoda měl v očích slzy. Jeho lidé byli volní? Oni byli živí?

„Je tu nějaký háček?“ zeptala se racionálně Suki. Zdálo se jí to až moc dobré.

„Potřebuji vás, abych vyjednal mír,“ vysvětlil Zuko.

„Proč nepoužít Avatara?“ nechápal Hakoda. Aang by byl lepší diplomat než on.

„Avatar od poražení mého otce nebyl vidět – alespoň jsem o něm neslyšel – a já nemám náladu po něm pátrat, když mám zde velitelku bojovnic Kyoshi a náčelníka jižního kmene.“

„Technicky jsem náčelník jednoho kmene z mála na jižním pólu,“ vysvětlil Hakoda a Zuko se lehce zarazil.

„Kdo tedy mluví za celou populaci jižního pólu?“

„Můžeme říct, že asi by nikomu nevadilo, kdybych mluvil za můj lid,“ pokrčil rameny Hakoda a Zuko kývl.

„Mám v plánu poslat zprávu severnímu vodnímu kmeni a králi Bumimu a dal jsem povel Dai Li, aby našli krále Království země, takže pokud by bylo možné a vybrat neutrální místo, kde probrat podmínky konce války, byl bych vám vděčný,“ usmál se ně a upil z čaje.

Stále mu nevěřili, ale rádi by se dožili konce války, „mohu se sejít s mými lidmi?“ zeptal se Hakoda a Zuko přikývl.

„Jste volní pohybovat se po paláci, tam kam můžou všichni hosté. Budou vám poskytnuty pokoje, oblečení – bohužel nemáme ve vlastnictví oblečení vodních kmenů – a příjemná koupel s dobrým jídlem,“ ujistil je, vstal a s tradiční poklonou, odešel z místnosti.

Kdo mohl čekat, že narazí na ducha? A že si jí ten duch oblíbí. Když se rozhodla opustit les, kocourek, Bǎowèi, jí následoval z lesa a cestoval spolu s ní. Duch nedokázal konverzovat jako lidé, ale s dotykem byl schopen vložit své úmysly anebo myšlenky do její hlavy. Trvalo jí, než zcela rozeznávala myšlenky od ducha od vlastních, ale už v tom byla dobrá.

Kocourek cestoval většinou jí obtočen kolem krku anebo v náručí. Spali spolu v korunách stromu, aby je v noci nikdo nebo něco nepřekvapilo.

Dozvěděla se, co za ducha Bǎowèi je tím těžším způsobem. Byli napadeni vojáky z království země – dobře, možná nebylo chytré cestovat v tradičním oblečení národa ohně – a Zeisan se jen tak tak bránila. Byla jen čtrnáctiletý teenager, děkuji pěkně, a ač byla schopná ovládat oheň sebelíp měla meze. Fyzické meze – jak si po boji uvědomila.

Vyčerpaností přestala dávat pozor na svou levou stranu – svou omezenou levou stranu – a nevšimla si, jak na ní z té strany letí obrovský balvan.

Balvan do ní narazil a vojáci spokojeně sledovali, jak balvan s ní narazil do skály.

Zatmělo se jí před očima, ale nedovolila si podlehnout temnotě.

Voják zvedl balvan, aby se podíval, jaká placka se z vládkyně ohně stala, jen aby všichni přítomni – včetně Zeisan – zírali na namodralý štít, který byl kolem ní a vytvořil tak ve skále prohlubeň, jak byla balvanem připlácnutá do skály. Z pod jejích vlasů se vynořil Bǎowèi, který se vrhl vpřed, na vojáky, a ve skoku se změnil na podobu, kterou viděla ve snu – nebo ve světě duchů – obří kočkovitá šelma se vrhla na vojáky a než se Zeisan vzpamatovala, vojáci prchali strachy.

Když bylo bezpečno, štít se Zeisan pomalu padl zpět k zemi. Zeisan tak zmatená, zůstala sedět na zemi šok v očích a v klidu sledovala, jak Bǎowèi k ní přistupuje a pokládá si hlavu na její.

„Děkuju,“ zašeptala a nechala stéct slzy. Bylo to poprvé, co od útěku brečela a bolelo jí, že se tohle děje i jiným lidem. Neměla iluze, věděla, co by se jí stalo, kdyby jí, vojáci dostali. Nezabili by jí, chtěli by jí znásilnit a nechtěla vědět, co by udělali, kdyby zjistili, že je kluk.

Z jejich spojení, když se jejich hlavy dotýkaly dostala jasnou zprávu.

Bǎowèi je duch ochrany – jeho jméno doslova znamenalo „Chránit“ a rozhodl se, že Zeisan anebo Zuko, ať už je člověk před ním kdokoli, je jeho člověk.

Zeisan to připomnělo Miyuki a léčitelku a jejich vztah. U nich to taky vypadalo, jako by Miyuki vlastnila léčitelku a ne naopak.

Usmála se na ducha, který jí nad hlavou začal vrnět a vtiskla se k jeho tělu do objetí.

Byla ráda, že má společníka ať už je to duch anebo avatar.

Suki i Hakoda se cítili zase jako lidé. Byli vykoupaní, najezení a čistě oblečení a na cestě za vládci vody z jižního pólu. Byla to neuvěřitelná představa, že někdo přežil. Mysleli si, že Katara je posledním vládcem vody z jižního pólu. Došli až do křídla paláce, který byl vyhrazen všem bývalým vězňům. Podle všeho zde byly dva dny – uběhl den od doby, co byli přepraveni z vězení a jejich rozhovoru s Pánem Ohně – a vypadali dobře. Tak dobře jak jen se dá očekávat od vězňů, kteří nebyli na svobodě víc jak šedesát let a někdo byl na svobodě poprvé, jak si uvědomili, když viděli malé děti.

Hakoda se Suki byli přivítáni s úsměvy, dokud se nezjistilo, že nejsou z národa ohně, ale že Hakoda je náčelník jednoho kmene v jižním pólu a Suki je Kyoshi bojovnice. Potom se pohledy změnili na nedůvěřivé.

Oba byli překvapeni hostilitou od vládců vody.

S nedůvěrou z druhé strany si vyslechly jejich příběhy, jak se jim žilo ve vězení, pověděli jim o vládkyni krve, Hamě, kterou doufali, že již nikdy neuvidí a Hakoda je ujistil, že by nikoho s takovou schopností v kmeni nestrpěl.

Po jeho slovech se vládci lehce uvolnili a vyprávěli příběhy z dob, než byli zajati.

Neměli důvěru všech – ani poloviny – ale alespoň někdo s nimi komunikoval.

Hakoda si všiml, že na zahradě si děti hrajou s vodou – ovládali vodu a vytvářeli je do tvarů, pod dohledem několika dospělých – a se smutkem si vzpomněl na Kataru. Kdyby se princ Zuko narodil dřív a dostal k moci dřív, byla by takhle šťastně cvičila i jeho dcera?

Hakoda jim na oplátku vyprávěl o Kataře, posledním vodním vládcem, která všechny překvapila s jejím vládnutím. Ostatní vládci byli jejími schopnostmi také překvapeni a žasli, že geny vládců přežili tak dlouho v jeho rodině.

Když Suki i Hakoda zjistili, že se k vládcům vody chovají dobře, uznali, že Pán Ohně chce skutečně skončit válku a souhlasili s pomocí svolání ostatních zástupců národů, aby byly dohodnuty podmínky.

Zeisan sledovala, jak se ze dvou otvorů ve skalách, vynořili dva draci. Mistři Ran a Shaw – jak říkali bojovníci slunce.

Při cestách si vzpomněla na dobu, kdy jí učitel vyprávěl o civilizaci bojovníků slunce a že je opuštěná… no. Očividně ne.

Setkala se s nimi a ani si nevšimla, že by souhlasila, ale účastnila se tradice, aby se setkala s mistry? Netušila ani jak. Prostě v jednu chvíli jí bojovníci vyprávěli o tom, jak chrání svůj domov, bla bla bla a najednou jí do ruky vrazili oheň, který jim prý darovaly draci před dávnou dobou a ona byla poslána na cestu?

A tak tu teďka stála a pozorovala, jak kolem ní draci plují na obloze. Něco chtěli – byla si tím jistá. Ale proč by měla něco udělat? Vždyť ona ani nechtěla setkat se s draky! Jen se chtěla podívat na opuštěnou civilizaci, ze které její lidé pocházejí!

Když draci nepřestávali létat a stále čekali na něco, mávla rukou, tím zahodila oheň, který měla přednést mistrům, na zem a ona se rozešla z platformy dolů po schodech. Oheň, který již nebyl pod její kontrolou se vymknul kontrole a vzplál takovou silou, že vyšlehl do výšky několika desítek metrů.

Draci se ohně lekli – sice byli ohnivzdorní, to však neznamenalo, že se nemůžou polekat – a zastavili se, aby se ohni vyhnuli, na skále, kde měli své doupě.

Draci i bojovníci zmateně sledovali, jak Zeisan sestupuje schody, na obličeji lehce rozčílený výraz.

Když došla až k náčelníkovi bojovníků, zapíchla mu do hrudi prst. Oheň v zpovzdálí pomalu uhasínal pod kontrolou mistrů, „proč jste mě poslaly za draky?!“ zasyčela Zeisan až sebou náčelník trhnul. Před ním stála sotva patnáctiletá dívka a on měl z ní strach.

„Proto jsi přišla, ne? Naučit se pravou podstatu ohně od mistrů,“ nechápal náčelník, když ze sebe vysoukal slova. Proč by jinak přišla?

„Ne?“ udpověděla zmateně Zeisan, Bǎowèi se jí snažil uklidnit, zatímco se jí třel o nohy, „jen sem se chtěla podívat na opuštěnou civilizaci, mít klid na pár týdnů od venkovního světa!“ zavrčela, „neprosila sem se, abych byla donucena potkat mistry, kteří jsou shodou okolností draci, kteří mají být již dávno vyhubeni! Neprosila jsem se, abyste mě zasvětili do vašeho tajemství!“

Draci, kteří již uhasili oheň, naslouchali každému jejímu slovu. I když rozuměli lidské řeči dobře, některá slova pro ně nedávala smysl, ale Zeisan rozuměli a chápali její rozhořčení. Dívka se neptala po učení, jen chtěla poznat domov jejího lidu. Nebylo divu, že byla naštvaná. Přesto jí museli draci obdivovat. Kdo by jen tak odmítl učení od draků? A přesto tahle dívka, nemá zájem o učení a podle toho, co z ní vyčetli, zatímco stála na platformě, dost rozuměla podstatě ohně. Byla dokonce schopna léčit pomocí ohně! To byla pro draky novinka. Byla silná vládkyně ohně, která viděla dobrou stránku, ale i tu zlou, a i přesto se ho nebála. Věděla, čeho je oheň schopen a o to více ho respektovala.

Byla více spojená s ohněm, než bojovníci slunce – uvědomili si draci.

Někdo z venku dosáhl poznání ohně silněji než jejich studenti a uctívači.

Nechápali to, ale uznali její schopnosti a sílu. Nebylo nic, co by dívku naučili.

Dívka se rozešla pryč od hory, kde mistři pobývali a zcela ignorovala bojovníky slunce.

Večer si jí Ran našel v lese. Ležela opřená o tělo velkého zvířete – ducha, uvědomil si drak – a společně se zahřívali navzájem a zároveň je zahříval oheň plápolající nedaleko od nich.

Když se druhý den ráno, Zeisan probudila, měla v náruči vejce. Vejce, které bylo příliš teplé, aby to bylo vejce kohokoli jiného než draka.

Sakra.

Zuko probíral papíry, když do jeho pracovny vtrhla služebná, že se na nádvoří paláce cosi děje.

Minimálně deset tisíc vojáků na něj čekalo a jakmile vyšel z hlavního vchodu do paláce všichni jako na povel poklekli a nechali slyšet jejich hlas: „41. první divize přísahá věrnost Pánovi Ohně Zukovi!“ ozvalo se a on jen s šokem sledoval, jak se vojáci postavili, „Ať žije Pán Ohně Zuko!“

Hakoda se Suki to s šokem sledovali z oken. Co byl tenhle Pán Ohně vlastně zač?

Vládci vody v paláci se na počínání vojáků jen usmáli. Zdá se, že Pán Ohně Zuko nezachránil jen je.

Až později se Zuko dozvěděl, kdo vojáci jsou. Dezertéři, zrádci, kteří opustili armádu, po jeho útěku a kdo podle všeho – alespoň co si mezi sebou povídali služební – podpálili palác. Někteří z nich zůstali v armádě, aby donášeli informace jejich bratrům a sestrám.

Zuko byl rád. Aspoň měl v paláci někoho, komu mohl důvěřovat, kdo nestál před jeho korunovací na otcově straně. Ještě ten den, Zuko vyměnil všechny palácové stráže za vojáky 41. divize a 14 nejlepších z nich se nabídlo, jako jeho osobní stráž a Zuko je jmenoval jako 14 rytířů koruny.

Dostatek stráží bylo rozděleno jako stráže paláce a zbytek jako Zukova osobní menší armáda… pokud se víc jak devět tisíc dá považovat jako menší armáda.

Na ostrově nezůstala dlouho. Měla nutkání dračí vejce zanést drakům – mistrům – ale pochybovala, že by se to vejce k ní dostala samo anebo náhodou. Jestli draci věřili, že se o vejce a mládě v něm dokáže postarat tak se rozhodla je překvapit. Postará se, aby z mláděte se stal nejmocnější žijící drak! Jen co se vylíhne.

Zeisan prošla přes území národa ohně – bylo osvěžující poznat její domov, jako obyčejný člověk, a ne jako princ – až se dostala na ostrov Natsuo.

Obyvatele na ní pohlíželi podezíravě. Ostrov Natsuo byl století neutrální i přestože národ ohně i království země o něj bojovali, kvůli uhelným dolů, co se na ostrově nacházely. Proto se zde setkávali často vojáci obou národů, ale nebojovali. Bylo to zakázané – obyvatelé přísahali, že jestli válku a boje přitáhnou na ostrov, podpálí uhelné doly, aby se již neměli o co bojovat.

Výhružka zabrala a na ostrově byl zakázán jakýkoli spor.

Když se obyvatelé dozvěděli, že je léčitelka, přivítali jí vřeleji a nabídli jí opuštěný malý dům, který byl ve stavu, že sice potřeboval opravit, ale žít se v něm dalo.

Zeisan jejich štědrost přijala a nastěhovala se do domu.

Jejich představa o malém domě byla velmi zkreslená. Ano, sice to nebylo v nejlepším stavu, ale rozhodně to nebylo malé!

Dům se nacházel nad vesnicí, na kopci u hory, která se nacházela na ostrově. A rozhodně nebyl malý. Kromě hlavního domu, který byl dost velký, aby v něm žila čtyřčlenná rodina – nezapomínejme, že to jsou slova prince – který byl postaven u skály a čelem k vesnici. Pozemek domu byl ohraničen skálou a zbytek zdmi a dalšími přistavenými domy. Vchod do dvorku pozemku bylo bránou, která byla impozantní, ale lehce poničená stářím. Na nádvoří byla studna a vedl tam čerstvá voda, do jezírka, které mělo malý vodopád. Voda tam tekla díky vodopádu, který vedl z hory. Na nádvoří bylo dost prostoru, aby si tam Zeisan zasadila bylinky a rostliny, které chtěla a pravděpodobně bude potřebovat.

Uvědomila si hned první noc, kdy lilo jako z konve, že musí opravit střechu… střechy, protože v ostatních domech bylo taky děravo.

Naštěstí do zimy zvládla opravit všechny domy, jak jen sama dokázala a již jí rostli bylinky. Měla tam otevřenou stáj, ale protože neměla žádné zvíře, jen tam skladovala slámu a seno. Vejce, co dostala od draků, bylo položeno v hlavním domě, hned naproti dveřím, na uhelný podstavec, který zapálila, aby vejce bylo vždy v teple. Nemůže přece po městě chodit s dračím vejcem v látce obvázané kolem krku a pod ramenem. To prostě nešlo.

Z jedné budovy, která až na zimu byla zavřená si udělala léčitelskou pracovnu, kde připravovala masti, léky, lektvary a všelijaké věci, co vesničané potřebovali a ze zbytků domů udělala obytné domy, kde si zranění mohli odpočinout, než budou schopni se zase dát na cestu.

Vesničané jí nepochybně pomohli sehnat zákazníky, protože neuběhl ani den od doby, co se zabydlela v domě, než za ní přišli první zranění vojáci.

Jak z království země, tak z národa ohně.

Vojáci na sebe házeli vraždící pohledy, ale neodvážili se pustit se do boje. Byli na neutrálním území a kdyby se zde pustili do boje, nepochybovali, že by si to později vyslechli od jejich vládců, když by nesli zprávu, že vesničané vypálili uhelné doly.

Zeisan ošetřila každého kdo přišel požádat o pomoc, a i když nechtěla zaplatit, každý z ošetřených jí tam vždy něco nechal. Protože Zeisan nepřijímala peníze, vojáci a nemocní jí nosili suroviny na jídlo, nástroje pro práci, jídlo. Jeden z vojáků jí nechal šperky, které měl po kapsách.

Smála se pokaždé, když jí tam cokoli nechali.

Bylo hezké, že jí neberou jako samozřejmost.

Arnook se na ostrov Kyoshi dostavil s dostatkem bojovníků, měsíc od korunovace nového Pána ohně, připraven na útok ze strany národa ohně, ale byl překvapen, když nový Pán Ohně se dostavil na ostrov jen se dvěma společníky. Mužem a ženou.

Muž měl na sobě těžké černě zbarvené brnění, které mu skrývalo nohy, ruce, hruď… všude byl chráněn brněním a helma odrývala jen malý otvor na pusu a nebyl si jistý, kudy může vidět. Helma byla dost podobná ptačímu zobáku. Měl látku kolem pasu – rudou, jak jinak – která zakrývala choulostivé partie a na stejným místě vedla ze zad. V brnění měl na ramenou zavěšenou bílou kožešinu – netušil, jak může mít kožešinu, jemu samotnému bylo vedro!

Žena měla slabší brnění. Brnění stejné barvy, jí skrývala ruce, od prstů po lokty, ramena, hruď po boky, a ok kolen dolů. To, co nebylo skryto v brnění bylo skryto v černé látce. Kolem pasu měla připevněnou látku, která se chovala jako sukně, ale nebyla úplná, aby nezabraňovala v pohybu a vzadu měla rozparek. Helma připomínala více ptačí zobák než u muže a zakrývala jen čelo, nos a boky hlavy. Vlasy, stáhnuté v culíku byly vidět. I ona měla kolem brnění na ramenou bílou kožešinu i když značně slabší než muž.

Oba dva měli několik řetězů kolem pasu na ozdobu a muži viděl z brnění na rameni.

Za mužem a ženou z lodě vystoupil Hakoda – Sokkův a Katařin otec – a bojovnice Kyoshi.

Suki – bojovnice Kyoshi – je zavedla do chatrče, kde mělo probíhat vyjednávání. Tam na ně již čekal Král Bumi a Král Kuei, který měl za sebou dva stráže v oblečení národa země – Dai Li pravděpodobně.

Všichni se usadili a Bojovnice Kyoshi usedla do čela – jako neutrální ostrov, rozhodlo se, že Suki povede vyjednávání.

Strávili na ostrově tři dny.

Tři dny.

Když se Arnook s jeho lidmi vracel zpět na sever byl unavený a mentálně vyčerpaný.

Národ ohně jim za napadení admirálem Zhaoem, dopraví dostatek jídla na letošní zimu a tím se Severem budou mír – dohodli se, že oceán v okolí severního pólu bude patřit Severním kmenům, ale tak dlouho dokud lodě národa ohně nezaútočí, mohou tamtudy cestovat.

Muži, kteří byli zajati při invazi na hlavní město národa ohně, budou osvobozeni a všichni vodní vládci, kteří si budou přát budou moci vrátit se s Hakodou zpět na jižní pól.

Hama, vládkyně krve, bude popravena národem ohně – nikdo z vládců vody s ní nechtěl mít nic společného, a i Arnook a jeho muži se otřásli nad představou takové schopnost. Něco takového bylo zlo. Ani jih a ani sever s tím nechtěl mít nic společného.

Kolonie národa ohně, všechny, které patřili pod vládu národa ohně víc jak padesát let, zůstanou pod vládou národa ohně – stejně původně to bylo území národa ohně, kdyby Chin Dobyvatel nezasáhl – a zbytek kolonií se rozhodně, jestli chtějí být pod vládou národa ohně anebo se vrátit pod panování království země.

Pán Ohně Zuko slíbil, že dodá tolik jídla, kolik jen bude moci pro hladovějící obyvatele království země, za to, že jeho otec spálil nespočet polí.

Nikdo z vládců nežádal o víc. Národ ohně nebyl tak velký, aby dotoval jídla všem, kterým ublížil. Spoustu řek a vod bylo znečištěno kvůli továrnám, a protože posledních sto let se Pánové Ohně soustředili jen na válečný průmysl, nebylo to tak, že by oni sami měli jídla nazbyt.

Zuko byl překvapen, že nikdo z vládců mu nic nevyčítal. Chápali, že se stal Pánem Ohně a všechny tyhle problémy na něj jen spadly a on nijak nemohl urychlit jejich řešení.

Byli spokojeni se slibem, že jim poskytne dost jídla, aby přežili všichni a že jihu pomůže s opravou jejich vesnic.

Překvapivě, všichni odjížděli z ostrova spokojeni a s dobrým pocitem, že ukončili válku.

Zuko poslal Dai Li zpět do království země s králem Kueiem. Někteří z Dai Li se však rozhodli zůstat. Styděli se, že zradili jejich vlast a nemohli se tam ukázat, a tak se stali oficiálními členy národa ohně.

Uběhl měsíc a půl od vyjednávání, když se Hakoda rozhodl vydat se na cestu zpět na jižní pól.

Z více jak dvou stovek vládců vody se s ním rozhodlo vrátit jen dvacet – z nich převážně ti staří a jeden mladý pár s dvojčaty – kteří chtěli vidět opět domov anebo poznat jejich domov, který nikdy dříve neviděli.

Hakoda jim to neměl za zlé. Věděl, že se doma moc změnilo a nemyslel si, že kdyby to viděli, vzali by to lehce. Stačilo, že se rozbrečeli, když jim o změnách vyprávěl.

Zuko s novými vodními obyvateli národa ohně sledoval vzdalující se lodě, které měli na palubě dvacet vládců a zbytek muži, kteří bojovali bok po boku s Hakodou ve válce a Suki a její bojovnice, které se vylodí na jejich ostrově.

Protože všichni se zotavily z jejich pobytu ve vězení a chtěli být nějak užiteční, Zuko vytvořil Řád Znovuzrození, který měl na starost čištění řek a vod na území národa ohně, aby se co nejdříve dokázali postavit na nohy z ukončené války. Samozřejmě za práci budou placeni, aby i oni měli, jak žít v novém domově.

V Řádu Znovuzrození byli všichni dospělí vládci vody a bývalí členové Dai Li, kteří zůstali.

Zatím žili v paláci a cestovali, aby pomohli prostředí národa ohně, zatímco se pro ně chystalo překvapení.

Chapter Text

Třetí měsíc od Souzinovi komety na nádvoří před palácem přistál vzdušný bizon. Aang seskočil pomocí vzduchu z Appy, Katara s Irohem v klidu slezly po ocase a Sokka pomohl dolů Toph.

Iroh se zhluboka nadechl – bylo příjemné být zpět doma.

K nim se přihnalo několik stráží a obklíčili je.

Katara vypadala šokovaně, zatímco Sokka jako by to zcela čekal: „nevypadá to, že jsem vítaní,“ řekl a připravil svůj bumerang. Nikdo ze stráží však nezaútočil.

„Prosím,“ předstoupil před ně Aang, „nepřišli jsme bojovat. Jen jsme vám přivezli nového Pána Ohně a přišli jsme vyjednat podmínky pro mír,“ snažil se uchlácholit stráže, kteří je jen pozorovali – nevypadali na to, ale byli připraveni vrhnout se do boje.

„Skutečně?“ ozvalo se od vchodu do paláce. Skupina s Irohem se tam otočili a sledovali jak postarší dáma, ve slušných šatech a očividně vysoké pozici – pokud její šperky něco znamenali – přistoupila k nim. Na okraj kruhu, který je obklopoval, „nepamatuji si, že bychom potřebovali nového Pána Ohně?“

„COŽE?!“ vyhrkla Katara šokovaně. Co to znamenalo?

„Národ ohně korunoval před třemi měsíci nového Pána Ohně,“ oznámila jim žena ledovým hlasem.

„Korunovali jste Azulu Pánem Ohně?!“ nevěřila Katara.

„Ale vždyť se vojáci národa ohně stáhli,“ nechápal Sokka, „proč by se stahovali, kdyby byla korunována Azula?“

„Pán Ohně dal příkaz ke stáhnutí a konci války,“ obeznámila je s již známým faktem. Jak je možné, že o tom Avatar a jeho přátelé nevěděli? Mysleli si, že je Pánem Ohně princezna Azula?

„Madam Píng'ān, bylo by možné promluvit si s Pánem Ohně? Rád bych se dozvěděl o plánech, které Azula vymyslela pro náš národ,“ nadhodil nejlepší zdvořilí úsměv. Jindy by zkusil flirtovat, ale madam Píng'ān byla stejně stará jako on – o pár let starší – a byla přísná na etiketu a chod paláce. Byla hlavní služebná, která měla na starost ostatní služebné a chod paláce. V nepřítomnosti paní ohně se hlavní služebná zodpovídala jen Pánovi Ohně. Před nimi stála druhá nejmocnější osoba v paláci. Přežila vládu Azulona a i Ozai a byl tu pro to důvod. Nikdo madam Píng'ān nepodceňoval.

Iroh se nevědomky oklepal. Píng'ān ho nikdy neměla ráda. Jak o něm smýšlela teď, jako o zrádci národa ohně? Ať to bylo pro lepší dobro nebo ne, národ ohně neodpouštěl.

„Uvidím, co se dá dělat,“ odsekla madam Píng'ān tak nezdvořile, že překvapila všechny kolem sebe, kdo ji znali. S těmi slovy se otočila na podpatku a zmizela v paláci.

Ke skupině přistoupila služebná, „odvedu vás do zahrady, kde se můžete najíst a napít. Navíc tam bude dost prostoru pro vašeho,“ její zrak sklouznul na Appu, „vzdušného bizona.“ S tím se rozešla do útrob paláce. Chodby byly dostatečně široké a velké, aby se jimi protáhl Appa a pokynula jim ke dveřím, které vedly do zahrady, která byla skutečně dost prostorná a již na ně čekalo občerstvení a pití.

Iroh ignoroval Sokkovy průpovídky o otráveném čaji a jídle a nalil si šálek horkého čaje.

Aang se pokusil ochutnat vegetariánské knedlíčky, ale Sokka mu je vytrhl z rukou, což skončilo s knedlíčky na zemi, kde je sebral Momo a rozdělil se o několik z nich s Appou, který se položil do jezírka, které se na zahradě nacházelo.

Katara se posadila k jezírku a rozhlížela se kolem sebe, nepouštějíc kontrolu nad vodou. A Toph se usadila ke stolu k Irohovi, přijala čaj a dala si masové knedlíčky.

„Než se bude vědět, jak se Pán Ohně rozhodne, je vám poskytnuta tato zahrada a pokoje připojené k ní. Mimo vámi přidělené pokoje a zahradu nesmíte ven,“ oznámila jim služebná, než se vytratila.

„Kdyby nás Azula chtěla mrtvá, už bychom byli a neotravovala by se s nějakým jeden, Sokko!“ sekla po chlapci Katara, když sledovala, jak Sokka napomíná Aanga o opatrnosti.

Byla to pravda – přiznal si Iroh. Azula je dost silná a kdyby chtěla, byla by je již zabila. Proč by se otravovala s jedem. To je i pod její úroveň.

„Zajímalo by mě, proč se rozhodla ukončit válku,“ poukázala na fakt Toph. Ostatní se zamysleli.

„Možná za to může ten kluk, který jí zastavil, když mě chtěla zabít,“ nabídla Katara. Všichni si vzpomněli na její vyprávění o jejich souboji a jak byla Katara zahnaná do kouta, jen aby jí na poslední chvíli zachránil neznámí kluk. Kluk, kterého ani jeden z nich neznal a který Azulu prý odnesl do paláce v náručí.

„Že by si naše milovaná Paní Ohně našla přítele?“ zasmál se Sokka.

„Technicky to není Paní Ohně Sokko,“ upozornil ho Iroh.

„Jakto?“ nechápal. I Aang s Katarou se na něj obrátili. Toph se zamračila, což značilo, že poslouchá.

„Paní Ohně je ten, kdo se stará o palác, má ho na starosti, titul pro vládnoucí monarchu je Pán Ohně i když na trůně sedí dívka.“

„Co když se Azula vdá, jaký titul bude mít její manžel?“ zeptala se Katara.

„Pak to bude buďto Manžel Pána Ohně anebo bude mu říkáno paní Ohně,“ vysvětlil. Skupina udělala nechápavé pohledy. Proč byl národ ohně tak divný?

„Můžeme se prosím přestat bavit o možném partnerovi Azuly? Představa, že existuje někdo, kdo by jí mohl milovat-brr!“ otřásl se Sokka a ostatní se jeho komentáři zasmáli, i když Iroh jen jemně a potichu. Nepochyboval, že je někdo poslouchá.

Obloha se zbarvila na elektrickou modř a oni nepochybovali, že Azulu něco naštvalo. Kdo jiný tak rád střílel blesky.

Studovala svitek, který jí donesl jeden voják národa ohně, zato, že ho vyléčila. Psalo se na něm o Souzinově kometě, která má dorazit za dva roky. Když si Zeisan přečetla svitek spojila si své vize, co doposud viděla o své rodině. Azula bude bojovat s vládkyní vody a Ozai bude poražen Avatarem v den příchodu komety.

Nehodlal se postavit do cesty Avatarovi, jeho otec musel být zastaven, ale nenechá Azulu spadnout do takového stavu.

Zeisan obeznámila vesničany, že jakmile přijde Souzinova kometa, opustí ostrov, aby se vrátila domů. Vesničani byli smutní, ale přijali informaci. Nebylo to tak, že by jí mohli bránit.

Až po několika hodinách za nimi dorazila madam Píng'ān, která je dovedla do trůnního sálu, kde se má konat jejich schůze.

Iroh s ostatními vstoupil a byl šokován. V čele stolu, který byl postaven před schody, který vedl k trůnu, seděl muž.

„To je ten muž, co zastavil Azulu, aby mě nezabila!“ ukázala na něj Katara.

Muž byl oblečen do společenských šatů – v rudé barvě, jak jinak – která měla několik vrstev. Ve spodu byla vidět bílá vrstva, další byla černá a na vrchu byla rudá. V pase měl kožený korzet, který držel šaty zavřené a aby se neotevřely. Na sobě měl ještě jeden hábit, ale ten byl otevřený a ve zlaté barvě s rudě vyšívanými draky, který mu z jednoho ramena zcela spadl a vysel jen sílou vůle a možná protože seděl*. Na rukou měl zlaté náramky a v pravé ruce držel fajfku, ze které se kouřilo. Vlasy měl stáhnuté do drdolu, ale přední prameny mu z drdolu vypadávaly a dělaly tak jeho vzhled nedbalým. Kolem drdolu měl zlatou ozdobu a v ní zabodnutou zlatou jehlici do vlasů. Ozdoba nebyla královským klenotem – jak si uvědomili, když zírali na muže- kluka, teenagera! – ale cosi co mělo vepředu rubín a po stranách zlatá křídla, která se obtáčela kolem drdolu. Z uší mu vysely dlouhé zlaté náušnice, které byly nespočet tenkých zlatých pramínků až k jeho ramenou. Co bylo nejvýraznější na chlapci, byla velká popálenina kolem jeho levého oka, která vedla až na ucho.

Po jeho pravici seděli čtyři muži, úředně oblečeni s papíry před sebou.

Nikdo nevstal, když vstoupili do místnosti, takže bylo jasné v jako pozici jsou.

„Zuko?“ zasekl se mu hlas, když zíral na popáleninu. Bylo to na stejném místě, jako Ozai popálil Zuka…

„Strýče,“ kývl jeho směrem Zuko a jeho pohled se zaměřil na ostatní. Všechny si je pořádně prohlédl, než pokračoval. „Vítám vás. Jsem zde od toho, abych s vámi probral to, co jste potřebovali. Prý jste chtěli mluvit s Azulou, ale ona se necítí zas tak dobře, aby se vztekala s vámi,“ kývl jejich směrem, „posaďte se,“ pokynul jim a oni tak udělali. Slyšeli o princi Zukovi, o tom, co se mu stalo a že po Agni Kai zmizel. Iroh netušil kam jeho synovec zmizel, ale doufal, že ho nedostal Ozai.

„Co jste chtěli probrat?“

„Azula nepřijde?“ ujistil se Iroh. Jestli byl zde Zuko, mohlo to znamenat, že Azula byla zranitelná a Zuko jí pomáhal vládnout. Možná to byl jeho vliv na ní, že Azula stáhla vojsko zpět?

„Ne,“ odsekl a potáhl z dýmky. Vypadal zvláště klidně když tak dělal a úředníci byli rádi, že si našel tenhle koníček. Za poslední tři měsíce toho moc nenaspal a bylina, kterou kouřil mu pomáhala relaxovat – spánek mu to sice nenahradilo, ale dost mu to pomohlo, „jsem více než schopný vyřídit pár formalit bez Azuly. Takže?“

„V první řadě, bychom chtěli projednat vojáky v bývalých kolonií,“ začal Sokka.

„Co s nimi?“ nechápal Zuko.

„Jsou stále tam?“ poukázal na fakt Sokka.

„Ano, jsou tam kde maj být,“ ujistil je Zuko.

„Ale vždyť Azula přikázala stáhnutí všech jednotek domů!“ oponoval Aang.

„Ano, Pán Ohně dal povel stáhnout se domů,“ přitakal Zuko a potáhl znovu. Tohle bude dlouhá diskuze, „jenže kolonie jsou pod vládou národa ohně.“

Nad jeho slovy se Katara zamračila, „ty kolonie patří království země!“

„Království země to území získalo jen díky Chinovi Dobyvatelovi a po jeho smrti jsme je nedostali zpátky. Národ ohně získal zpět to, co nám právoplatně náleží,“ poukázal na fakt. Iroh mlčel, věděl, že Zuko má pravdu, i tak to neznamenalo, že se mu to líbí. Možná že Zuko takový vliv na Azulu neměl. Vždyť ani netušil, co se Zukovi stalo v průběhu těch tří let, co byl pryč!

„A co kompenzace za nájezdy na naší vesnici?!“

„Chcete po mně abych vám našel všechny, kdo se nájezdů účastnili a postavil je před vás, abyste si s nimi mohli dělat co chcete?“

„ANO!“ zavrčela Katara, čímž přehlučila Aangovo tiché: „Ne.“

„Tak to máte smůlu, není šance, aby národ ohně trestal ty, co se řídili příkazem,“ hlas Zuka byl lehce chraplavý a on si musel znovu potáhnout, aby se uklidnil.

„Co kompenzace za spálení nespočet polí království země?“ zeptal se Sokka, který se snažil zůstat racionální na rozdíl od Katary, která byla zaslepena pomstou.

„Slíbili jsme jim dát to co bude potřeba, aby přežili zimu, ale nemůžeme si dovolit dát více než tohle,“ po jeho slovech jeden z úředníků posunul k Sokkovi papír.

„Ale to nebude stačit ani jedné desetině království země!“ ohradil se Sokka, když viděl ta čísla.

„My máme hlavně povinnosti uživit naše lidi a ostatní jsou jako druzí,“ upozornil je.

„Co váleční zajatci?“ zeptal se Iroh, který chtěl změnit téma od toho, co bylo logicky nemožné změnit, jinak by trpěl i národ ohně.

„Co s nimi?“ nechápal Zuko.

„Máme ve vězení Ozaie, nechtěl by ho národ ohně vyměnit za zajatce?“ zeptal se Sokka nadějně.

„Otec je naživu?“ Zuko byl překvapen. Ve vizi viděl, jak ho Avatar zabíjí. Alespoň to tak vypadalo, „jak jste schopni ho udržet ve vězení? Otec je schopný vládce ohně,“ poznamenal.

„Aang mu sebral vládnutí ohně, takže nemá, jak utéct,“ nadhodil Sokka jakoby nic. Zuko sebou trhnul – úředníci, služebné a stráže přítomni také – nad jeho slovy. Sebral vládnutí ohně? Je to možné? Proč by to vůbec někdo dělal? Vnitřní oheň byl pro vládce jako druhé srdce. Jestli o něj Ozai přišel, muselo to pro něj být jako by mu někdo vyrval srdce z hrudi. Nevěděl, jestli by nebylo milosrdnější ho zabít. Jediná Toph si všimla jeho – jejich – reakce a rozhodla se zeptat potom.

Úředník se začal přehrabovat v papírech, než mu jeden podal, „ah, před týdnem byl popraven poslední člen jižního vodního kmene v našem uvěznění,“ odpověděl, poté co si přečetl kontext na papíře.

Sokkovi se do očí nahrnuli slzy, Aang bolestně stiskl víčka, Toph zamrkala smutkem a Katara otevřela svůj vak s vodou, nechala vodu zmrznout do ostrého ledu, než ho hodila ho po Zukovi. Iroh ho stačil chytit – byl rád, nechtěl, aby Katara zabila jediného normálního člena jejich rodiny.

I on byl však překvapen nad pohotovostí národa ohně. Nečekal, že popraví válečné zajatce, ale tak zase… byla to Azula o kom tu mluvíme, takže se nebylo čemu divit. Ale tohle muselo skončit.

„Vyzívám Pána Ohně na Agni Kai,“ řekl vážným hlasem, když zastavil Kataru od zabití Zuka. Když se mu to povede a navede Zuka na správnou cestu, tak mu poté přenechá trůn. Teď však Zuka musel dostat z vlivu Azuly a jí srazit z trůnu.

„Jsi si jistý strýče?“ ujišťoval se Zuko. Byl překvapen strýcovými slovy? Ano, nikdy ho nenapadlo, že by vyzval jeho nebo Azulu – protože si myslí, že Azula sedí na trůně – na Agni Kai. Iroh přikývl, vypadal, jako by to dělal pro dobro lidstva.

Ale on jde pozdě. Lidstvo již nepotřebuje zachránit. Protože ve světě již nastal mír. Nechápal, jak jeho strýc o tom nebyl již informován. Obzvlášť s jeho kontakty v Řádu Bílého lotusu.

„Dobrá,“ postavil se a naposledy potáhl z fajfky, „Agni Kai se bude konat zítra při západu slunce,“ kývl jeho směrem, než se rozešel z trůní místnosti. Za ním následovali úředníci s jejich štosy papírů.

„Určitě, sifu Irohe?“ položil mu ruku na rameno Aang, „sice je to Azula, ale i ona je vaše rodina,“ upozornil.

„Azula je monstrum, bez kterého by se světu vedlo lépe,“ oponoval. Madam Píng'ān na ně již čekala hned před místností a odvedla je zpět do jim vyhrazených komnat a zahrady.

Zeisan začala získávat mužské rysy – uvědomila si, jeden den ráno, když se připravovala na den. Její obličej začal vypadat více tvrdě a získával ostré rysy. Povzdychla si a natáhl se pro hebký kus látky. Látku si připevnila za uši, a tak sahala pod oči dolů. Látka byla dlouhá až k její hrudi, která byla plochá, a tak si na sebe nasadila několik dalších vrstev oblečení – nebylo to tak že by měla o oblečení nouzi, kromě jídla a šperků jí nechávali také oblečení. Vršek vlasů si stáhla jehlou do vlasů až na dva prameny, jeden po každé straně obličeje – doufala, že jí to udělá více feministickou. Nalíčila se, aby zvýraznila řasy a dala si růžové stíny jen těsně k řasám a udělala tak prodloužený efekt jejím očím – alespoň jednomu.

Oblečení jí ladilo do světle fialové a látka na obličeji byla tmavě fialová s vyšíváním stříbrnou nití a vypadalo jako kapky deště. Znovu se podívala na sebe a usmála se – i když to po látkou nebylo vidět.

Zase vypadala jako dívka.

Chapter Text

Na druhý den se nikdo z jejich skupiny moc nevyspal. Aang nedokázal přestat myslet na to, že Iroh chtěl bojovat s Azulou – jeho rodinou, Sokka s Katarou byli stále v šoku z informace o popravě zajatců – tudíž i jejich otce a Toph nemohla spát, protože oni nespali.

Když se blížil západ slunce byli odvedeni do arény, kde se měl konat Agni Kai. Aang, Katara, Sokka a Toph se posadili na tribuny, kam se pomalu začali přesouvat další. Někteří pravděpodobně vysoce postavení a jiní ve slušném oblečení, ale neměli moc šperků. Aang přísahal, že na jedné ženě viděl náhrdelník podobný Katařině, ale zahnal myšlenku na později. Až bude Iroh na trůně, zeptá se – třeba to jen někde našli. V horším případě to získali po mrtvých členech vodního kmene.

Ozval se první gong a Iroh vstoupil na platformu. Byl oděn v kalhotách, které měli vysoký pás, byly volné a pod koleny byly stáhnuty, na tělo, na bicepsu měl zlaté náramky, na každé ruce jeden a jinak měl odhalenou hruď a byl bos.

Iroh se otočil zády ke středu platformě, poklekl a nechal si na sebe nasadit přehoz přes ramena. Ozval se druhý gong a proti- to nebyla Azula – uvědomil si Aang.

Než se mohl ozvat třetí gong, do místnosti vstoupila Azula. Byla v zorném poli Irohovi, takže i on jí zahlédl. Nechápal, co se děje. Vždyť měla být na druhé straně platformy!

„Doufám, že si užiješ souboj, strýčku,“ řekla, když prošla kolem něj, v závěsu za ní šel černý kocourek a vyskočila na sedadlo, hned vedle Aanga, který se lehce napnul z její blízkosti, ale ona mu nevěnovala pozornost a hladila kocourka na jejím klíně. Všichni však slyšeli lehce šíleně znějící pochechtávání.

Než se Iroh stačil vzpamatovat a přemýšlet, proti komu tedy bojuje, zazněl třetí gong.

Iroh se zvedl, nechal ze sebe spadnout přehoz a čelil svému protivníkovi.

Proti němu stál Zuko, stejně oblečený, polovinu vlasů měl stáhnuté do drdolu, ve kterém měl zaraženou korunu Pána Ohně. Poznání zasáhlo Iroha a podle pohledů i Sokku. Nikdy o Azule nemluvili jako o Pánovi Ohně. Buďto používali její jméno anebo mluvili o Pánovi Ohně. Nikde je nespojili. Zuko je Pán Ohně? Jak? A proč nemyslel na dobro lidstva?

Iroh to všechno přisuzoval vlivu Azule. Musela nějak zkazit Zuka, ať už tu byl jakoukoli dobu. V to Iroh věřil a rozhodl se, že srazí Zuka z trůnu, pomůže mu vidět světlo a správnou cestu a jakmile si bude jist, že Zuko bude připraven, přenechá mu trůn. Azulu… Azulu pošle do ústavu. Její smích byl slyšet ještě teď a nevěřil, že to má v hlavě v pořádku.

Proto neotálel a zaútočil, s ohněm v ruce, než ho po Zukovi poslal.

Zuko použil chmat dost podobnému vodném vládcům a Irohův oheň obtočil kolem sebe a poslal ho zpět jemu. Iroh byl překvapený, ale nečekal a vyhnul se.

Zdá se, že za jeho pobyt mimo palác se Zuko cosi naučil.

„Vzdej se Zuko a nic ti neudělám,“ chlácholil ho Iroh. Zuko se uchechtl. Oba věděli, že to není možné. Agni Kai skončí až ve chvíli, kdy jeden z nich bude mít popáleninu.

„Nemám hobby v získávání popálenin,“ ujistil ho Zuko, „jedna mi stačí!“ vyštěkl a tleskl. Když ruce otevřel z dlaní mu vyšlehli zlatě zbarvené plameny a Iroh musel lehnout na zem, aby se vlně ohně vyhnul. I tak cítil, že mu plameny sežehli trochu vlasů. Musí to rychle ukončit. Jak pro svou bezpečnost, tak Zukovu.

Vyskočil zpět na nohy, při výskoku vyslal z nohy plameny, než začal sesílat z rukou, nepřestávajíc ani na chvilku.

Zuko se zcela bez problému vyhýbal jeho plamenům. Až na jeden, který kolem něj proletěl jen těsně od obličeje. Zuko se zamračil. Kdyby neuhnul, byl by měl druhou stranu obličeje pryč. Aang byl jediný, kdo si to z jejich skupiny uvědomil a hodil nevěřící pohled po svém učiteli. Tohle nebyl Iroh, kterého znal.

Iroh neotálel a posílal další a další plameny, pokaždé větší a mocnější. Jeden dobře zamířený oheň mířil přímo Zukovy na srdce.

Zuko ho chytil do dlaní a všichni si mysleli, že bude popálený, ale on v klidu stál, s cizím plamenem v dlaních. Špičky prstů trochu zčernalé z neustálého odrážení Azulininých blesků a ruce se mu z toho taky lehce klepali, ale to nebylo na první pohled vidět – Iroh to však viděl.

„Zdá se, že nejsi zas tak rozdílný od otce, strýče,“ poznamenal Zuko, než zvýšil sílu ohně a poslal ho zpět na Iroha. Iroh byl tak vykolejený jeho slovy, že se nestačil vyhnout a oheň do něj narazil a odhodil ho z platformy. Zuko k němu přistoupil – Agni Kai stále nebyl u konce, Iroh stále nebyl popálen – a Iroh se pomalu zvedal z místa, kam dopadl.

Chtěl zaútočit, ale než vůbec stihl zareagovat, Zuko byl u něj. Chytil mu ruce, obešel ho a donutil mu je dát za záda a podkopl mu nohy, aby klekl. Jednou rukou mu držel ruce za zády a volnou ruku mu položil na rameno, kde vytvořil oheň dost silný, aby ho to popálilo, ale na tak silný, aby mu to způsobilo tak špatnou jizvu, jako měl on sám.

Zazněl gong, značící konec souboje a Zuko pustil Iroha ze sevření, zatímco od něj odstoupil.

Vstoupil zpět na platformu a usmál se, když k němu Azula doběhla a objala ho, „dokázals to Zuzu! Porazils ho!“ usmívala se od ucha k uchu a byl to první úsměv co na ní viděl, co nebyl způsoben hlasy v její hlavě – které prý zněli jako otec – anebo zlostí. První úsměv, co v sobě neměl šílený podtón.

Byl rád, že se přišla podívat na Agni Kai – doufal, že jí to pomůže být v klidu v přítomnosti jeho ohně – i když to bylo jen, aby viděla šokovaný obličej strýce. Líbilo se jí, že si mysleli, že je Pánem Ohně. A líbili se jí jejich výrazy, když byli opraveni z jejich omylu.

Doufal jen, že teď bude s jeho ohněm dost seznámena, že ho nechá jí léčit.

Katara se přihnala k Irohovi, hned za ní Sokka, a začala mu léčit popáleninu na rameni. Aang se k němu rozešel, ale po pár krocích přestal. Netušil, co si o něm měl myslet. Byl zmatený.

Toph zůstala sedět a pozorovala reakce ostatních.

Zuko přistoupil s Azulou k Aangovi – Azula mu nevěnovala ani jeden pohled a radši zvedla kocoura do náručí.

„Nemuseli jste jezdit, už jsem mluvil s ostatními vládci národů: náčelníky Arnookem a Hakodou a králi Bumim a Kueiem. Probrali jsme podmínky a ukončili válku. To, co vy jste včera řešili, bylo vyřešeno před dvěma měsíci a svět je nyní v míru,“ zakroutil hlavou, „všichni muži a bojovníci náčelníka Hakody se před půl měsícem vydali na jižní pól a spolu s nimi i bojovnice Kyoshi a dvacet vládců vody z jižního kmene, které jsem osvobodil z vězení.“

To již všichni poslouchali a Aang se otočil na Toph, „mluví pravdu,“ ujistila Aanga. Zuko se na její slova ohradil.

„Samozřejmě, že mluvím pravdu, nerad lžu a nerad, když mi někdo lže,“ odsekl.

„Zase pravda,“ kývla hlavou Toph a přistoupila k Aangovi, zatímco Iroh, Katara a Sokka se k nim pomalu přisouvali – i oni však všechno slyšeli.

„Z našich lidí přežilo jen dvacet lidí?“ zašeptal smutně Sokka.

„Ne,“ ujistil ho Zuko a mávl na hlouček lidí, kteří sešli z tribuny a přistoupili k nim. Všechny ženy měli náhrdelníky jako měla Katara a všichni měli modré oči – tolik spojované s vodními kmeny, „přežilo jich víc jak dvě stě, ale jen dvacet se jich rozhodlo vrátit zpět na pól.“

Nad jeho slovy, se Katara zamračila, „nutíš je být stále vašimi vězni, že?!“ vyštěkla na něj a Azule se kolem prstů zableskl blesk. Zuko její ruku chytil a nedal na sobě znát, když se do něj blesk vpil. Už v tom začínal mít praxi.

„Jsme svobodní obyvatelé národa ohně,“ oznámila jim jedna žena ze skupiny vládců vody.

„Proč byste zůstávali v nepřátelském území?“ nechápal Aang.

„Pán Ohně nám nabídl, že se můžeme vrátit zpět domů,“ začal muž, který přistoupil k žene, „s náčelníkem Hakodou jsme si promluvili a vyslechli jsme ho. Ale nám to již nepřipadá jako domov – alespoň ne ten, který jsme opustili, a tak jsme se rozhodli zůstat. A národ ohně nás přijmul.

„Opustili?! Byli jste uvězněni! Žili jste v klecích, jako zvířata! Nechali vás tam hnít!“ oponovala Katara.

„A kde jsi tohle slyšela?“ zajímala se žena.

„Hama to řekla!“

Nad Katařinýma slovy se všichni vládci vody zamračili a kdyby nebyli lidé byli by se naježili a zasyčeli, „Hama je zrádkyně!“ zasyčela žena, „naučila se ovládat krev a zcela tím zavrhla všechno učení, které jsme staletí plnily. Kdyby Pán Ohně Azulon neviděl, jak moc se nám hnusí jen myšlenka na ovládání krve, byly bychom popraveni ze strachu, že i my se naučíme takovou duchy opovrhovanou schopnost!“ navrčela takovou nechutí a zlostí, až Katara uskočila, jako by dostala facku.

Muž si jejího činu všimla a všichni ostatní taky, „říkala jsi, že jsi potkala Hamu,“ nechal se slyšet, „naučila ses to? Tu prokletou schopnost?“

„J-já-“ zakoktala se Katara, slzy na krajíčku a strach v srdci.

„Samozřejmě, že naučila. Hama by nenechala ujít možnosti předat tu schopnost komukoli!“ zavrčel další muž ze skupiny, ten byl o dost starší.

„Jako by nestačilo, že jsme se nedávno zbavili jednoho monstra, teď přišlo další!“ ohradil se někdo další ze skupiny.

„Jak zbavili?“ nechápal Sokka.

„Před týdnem byla popravena Hama,“ oznámil jim Zuko.

„Na to jste neměli právo!“ vykřikla Katara, „byla zničená z věznění, které na můj lid uvrhl váš národ a chtěla se jen pomstít těm, co jí ublížili.“

Nad jejími slovy se vládci vody zhnuseně oklepali a Zuko si povzdychl, „náčelník Hakoda a ani náčelník Arnook s vládkyní krve nechtěli mít nic společného a požádali mě, aby se rozsudek vynesl na našem území – tvrdili, že našemu národu ublížila nejvíce, a tak ať jí skončíme tady,“ vysvětlil jim.

„Otec tohle řekl?“ zazněl překvapeně Sokka.

„Kdybychom Hamu poslali na jižní pól nikdo z vládců vody by se s Hakodou nevrátil, a tak jsme slíbili, že Hamu popravíme tady,“ zněla Zukova slova, „musel jsem slíbil oběma pólům, že jim pošlu zprávu, až vyprovodím ze světa živých to „monstrum“, jak jí nazývají vaši lidé.“

Katara nechtěla věřit, co slyšela. Její otec odsoudil Hamu k smrti? Jistě, dělala chyby, ale stále byla členem jejich společnosti. Patřila na jižní pól! Jak to mohl otec udělat?

„Hned jakmile dorazím domů pošlu zprávu mým sestrám a bratrům na jižní pól, abych je informoval o ní,“ řekla žena, když ukázala prstem na Kataru.

„Proč by ste chtěla psát o Kataře?“ nechápal Aang.

„Informuju je o tom, že monstrum mělo učednici a že ta se bude chtít vrátit na jižní pól,“ vysvětlila žena, „jsem zvědavá, jak bude reagovat náčelník Hakoda, až se dozví, že jeho dcera má stejnou schopnost jako monstrum, které odsoudil k smrti za tu schopnost,“ poznamenala a odešla spolu s její skupinou vládců vody z místnosti.

Sokkovi se v hlavě objevila jasná odpověď. Jestli otec odsoudil Hamu kvůli té schopnosti na smrt, Katara bude v lepším případě vyhoštěna z jižního pólu. Ale pokud se to stane, kdo jí příjme? Kdo příjme vládkyni krve?

Katara stále nasupeně zírala na odcházející vládce vody – na zrádce, je oslovovala v hlavě – a zcela ignorovala již rozhodnutý osud jejího života. Katara se nebude moci vrátit domů. Ne s tou schopností.

Napadlo ho, zda by Aang byl schopný odebrat Kataře schopnost ovládání krve anebo celkové ovládání vody, ale pochyboval, že by to Aang Kataře udělal. Na to jí měl moc rád.

Zeisan došlo něco. Ona sice utekla vlivu otce, ale Azula ne. To uvědomění v ní vyvolalo paniku. Ano utekla, aby se Azula stala otcovým nástupcem, protože věděla, že jak bude poslušná a perfektní – jako vždycky – otec jí nic neudělá. Ale co když jeho vliv Azulu zkazí? Dokud byl Zuko s ní, vždycky fungoval, jak štít od Ozaiova vlivu. Azula byla se Zukem sama sebou a jakmile byla v očích kohokoli, nadhodila pečlivě propracovanou masku.

Jenže co když se její maska stane skutečností?

Panika se v ní zvětšovala a zvětšovala.

Musí nějak zkontaktovat Azulu.

Ale jak?

A v tom jí to trklo. Samozřejmě! Vždyť má svůj oheň!

Oheň je jejím nejlepším přítelem, jejím jediným zcela věrným společníkem, který jí nikdo nemůže vzít. Oheň jí pomůže.

Byl klidný zimní den, nikdo zraněný se celý den neukázal a ona neměla pochyby, že zítra se nahrne spousty vojáků na její pozemek. Jestli to nezkusí dnes, pak neví, kdy na to zase bude mít čas.

Posadila se na kámen v zahradě, který měla vyhrazený na meditaci a koupání se v Agniho paprscích. Přestože byla zima a ona na sobě měla jen černou sukni a oranžovožlutý vršek, který byl zpevněn černým páskem a přes ramena měla původně přehozený velký šátek, který jí teď spadl a vysel mezi lokty – jen když byla sama dovolila si nenosit tolik vrstev a šátek přes obličej – bylo jí příjemně teplo. Samozřejmě, byla vládce ohně, neexistovala šance, aby jí zima nějak ovlivnila. Obzvlášť od doby, co měla takovou kontrolu nad svým vlastním ohněm, že začala přebírat kontrolu nad cizím ohněm.

Posadila se do tureckého sedu, vlasy si přehodila přes ramena na záda, aby si je náhodou nepodpálila a dala ruce před sebe, než z nich vyvolala oheň. Byl příjemně červenooranžový a vydával tak neuvěřitelné teplo, že sníh kolem ní začal roztávat.

Zhluboka se nadechla a v mysli si představila vizi, kterou chtěla.

Oheň je smrt, ale i život, opakovala si.

Ucítila, jak její oheň zapulzoval a trochu pohasl. Otevřela oči a zmohla se jen zírat na ruce před sebou.

Tam kde býval její plápolavý oheň, teď seděl na ruce zlatě zbarvený motýlek, který tolik připomínal plamen, a přitom byl tak rozdílný.

Oheň je život.

Oheň je stvoření.

Aang byl zmatený. Iroh byl zahořklý, že ho Pán Ohně Zuko porazil a pořád dokola opakoval, jak ho Azula zkazila. Ale jemu se Zuko nezdál tak špatný. Koneckonců ukončil válku, vyjednal mír, propustil všechny válečné vězně a ani tolik Irohovi neublížil. Kdyby na Zuka Azula měla vliv, nevěřil, že by mu nezhyzdil alespoň obličej, jako to udělal Ozai Zukovi.

Katara s nikým nemluvila a trucovala kvůli tomu, že ostatní vládci vody nazvaly Hamu monstrem – i když to podle něj bylo možná trochu tvrdé, tak zase Hama věznila lidi v okovech ve skále. To mu nepřišlo jako lidské chování. Navíc nechápal, proč má Katara pořád takovou zášť vůči národu ohně. Válka byla u konce, měla by se radovat!

Sokka byl logičtější a bral to celkem v klidu. Byl rád, že všichni, koho má rád jsou v pořádku a že válka je u konce. To bylo celý. Teď když je konec války, Sokka neměl potřebu cítit vůči národu ohně zášť a nenávist.

Toph byla ráda, že je konec války i když jí bavilo mlátit lidi a bojovat. Byla ráda, že nikdo z nich už nebude v nebezpečí. Byla první, kdo skočil po nabídce, že zde mohou zůstat, jak dlouho budou chtít. Byla taky jediná, která byla vítána. Katara měla pověst vládce krve mezi služebnictvem, takže nikdo by jí stejně neposlouchal, kdyby s někým mluvila, Iroh byl všemi znám jako zrádce, a ještě k tomu chtěl Zuka – svého milovaného synovce – srazit z trůnu pro moc. Nezáleželo, co Iroh tvrdil, všichni to tak viděli. I Aangovi přišla ta spekulace, že Azula ovládá Zuka hloupá a nesmyslná. A pokud to Iroh nedělal pro dobro Zuka – což podle toho, jak se choval, nedělal – tak vážně chtěl získat trůn pro sebe.

Sokku buďto ignorovali anebo udělali to o co je požádal – záleželo podle jejich náladě a Aanga… jeho se báli. Netušil proč, co udělal anebo neudělal, ale báli se ho. A nebyl to strach jako z Katary – a že kolem ní házeli dost strachu z představy ovládání krve – ale vyloženě strach. Měli ho v očích, jakmile se dostal do jejich blízkosti, začali se jim klepat strachy ruce a jedna služebná narazila do sochy draka, když kolem ní prošel.

Sokka ani Toph netušili proč se ho tolik bojí. Vždyť je Avatar. Nechce jim ublížit! Toph mu jen potvrdila, že pokaždý když ho vidí nebo slyší jejich srdce jim málem vyskočí z hrudi. Dokonce i Zuko se ho bojí – ne, opravil se, Toph neřekla, že se ho bojí, jenom, že si na něj dává pozor, jako by se bál toho, co mu může udělat.

Sokka napsal dopis na jižní pól otci a spěšně mu přišla zpráva o tom, že jsou všichni skutečně v pořádku, ano, Pán Ohně nelhal, ano, válka je skutečně u konce, ano, rozhodl to Pán Ohně a ano, Katara není vítána ani na jednom z pólů. Jak se ukázalo dokonce ani to, že Katara je jeho dcera neobměkčilo náčelníkovo srdce. I on se bál ovládání krve.

Bylo… znepokojivé. Nic nešlo podle jejich plánu- tedy! Válka je u konce, hurá! Ale jinak? Nic nešlo podle jejich plánu.

Katara se složila, když jí to Sokka oznámil. Smutek brzy nahradila zlost. Vykřikla, že je to vina národa ohně a kdyby jí Sokka nepraštil bumerangem po hlavě, byla by se dala na vraždící cestu po paláci.

Takhle mu Katara připadala více šílená než Azula.

Zeisan zjistila, že není schopna jen vytvořit ohnivé motýlky. Ona je schopna přes ně poslouchat a když se soustředila dostatečně, byla schopna vidět to, co viděli oni.

Poslala všechny, co stvořila za Azulou. A Azula zjistila, že jí motýlci, co se k ní tolik mají, připomínají Zuka. Stejně jako on, i když po nich vyslala oheň anebo blesk, nebáli se jí a vždy se k ní vrátili.

Jen o pár dnů potom, co poprvé zahlédla zvláštní zlaté motýly, se u ní v pokoji objevil první dopis od bratra.

Byl v pořádku a vždy jí byl nablízku.

Azula nebrečela, když si dočetla ten dopis. Rozhodně ne.

Sokka se chystal na cestu na jižní pól. Toph odmítla jeho pozvání se slovy, že na sněhu nemůže vidět, takže by ten výlet stál za prd. Aang se chystal s ním a Katara zůstávala s Toph a Irohem na území národa ohně.

Aang se procházel po paláci. Od Agni Kaie byli oficiálními hosty v paláci a měli přístup všude kam hosté mohli. Za jejich krátký pobyt – jestli se dva týdny považuje za krátký pobyt – si všimli, že se na obloze dost často objevovali blesky – bezpochyby Azuliny. Bylo to znepokojivé. Ale na druhou stranu byl Aang zvědavý, co se děje, že Azula má bleskové období.

Prošel kolem otevřené zahrady a on uskočil leknutím poté co vedle něj prosvištěl blesk.

„Nejsem šílená!“

Otočil se a pohlédl na zahradu, kde stála Azula a kolem ní stálo dvanáct služebných, které měli na tvářích bolestivé výrazy, ale nikde nevypadaly zraněné.

„Princezno, musíte jít s nám-“

„Nemusím s vámi jít nikam!“ vykřikla, „Zuzu sám řekl, že mě do ničeho nemůžete nutit!“ v ruce se jí objevil další blesk a tentokrát vystřelila s přesností po jedné ze služebných. Samozřejmě, že Aang, hrdina a Avatar, jak se patří, skočil před dívku a přesměroval blesk jinam.

Azula se na něj zamračila, ale nic neřekla a seslala další blesk na další služebnou. Aang se posunul před ní a opět přesměroval blesk.

Takhle to trvalo tak dlouho, než se ozval hlas, který oba znali: „Co se tu děje?“

„Zuzu!“ vykřikla Azula a vběhla Zukovi do otevřené náruče, „Avatar mě šikanuje,“ zněla smutně se slzami na krajíčku a Aang se nemohl vynadívat jejímu divadélku, „nenechá mě potrestat služebné,“ vyšpulila komicky rty jako pětileté dítě.

Zuko si povzdychl. Vypadá unaveně, uvědomil si Aang, když si všiml slabých kruhů pod očima. Připravil se, aby přesměroval další blesk, když jiskřičky začali tancovat Azule kolem prstů, ale Zuko jí je sevřel v ruce. Aang bolestně sykl – věděl, jak blesk bolí – a překvapeně zpozoroval, že Zuko sebou ani necukl.

„Už jsme o tomhle mluvili,“ zněl unaveně, ale nebyl naštvaný, „můžeš služebné poslat pryč, ale nepřeji si, abys jim ubližovala,“ připomněl jí.

„Jenže ony mě nenechaly na pokoji!“ zasyčela Azula. „Ona řekla, že si musím jít odpočinout a potom jsem jí slyšela zamumlat, že nechápe, proč má mít na starost šílenou princeznu!“ ukázala prstem na dívku, kterou Aang zachránil jako první a potom se otočila na Zuka, „já nejsem šílená Zuzu!“

Zuko se zamračil a hodil po služebné pohledem. Ta to pravděpodobně nečekala a uskočila šokem, než se jeho tvář ztvarovala do klidného úsměvu a pohlédl opět na Azulu, „nejsi,“ ujistil ji, „jsi jen opatrná a máš toho poslední dobou moc,“ nabídl jí lepší definici jejího stavu, „jestli nechceš jít si lehnout, tak nemusíš,“ řekl a jeho slova měla velikou váhu na služebné. Samozřejmě. Teď se snažili donutit princeznu, aby si šla odpočinout. Co zmohli teď, když sám Pán Ohně řekl, že nemusí.

„Slyšel jsem, že madam Píng'ān vyšlechtila speciální odrůdu třešní, která nemá pecky,“ nadhodil a jeho slova zaujala Azulu.

„No,“ rozmýšlela se, „mohla bych tu starou rašpli poctít návštěvou,“ odvětila, jako by to od začátku byl její plán.

„To je skvělí nápad,“ usmál se na ní povzbudivě, „co kdybych s tebou poslal dva z mých rytířů, hm? Jsi přece jen moje sestřička, nemůžu dopustit, aby ti někdo ublížil,“ to se jí nanejvýše nezamlouvalo, „navíc,“ odmlčel se, „když půjdou s tebou jsem si jist, že si nikdo nevolí ti rozkazovat.“

„Dobře,“ řekla a rozešla se pryč ze zahrady.

Dvě ženy v brnění – takovém jaké ještě nikdy Aang na vojácích národa ohně neviděl – se objevily zcela odnikud a následovaly ji.

Zuko se otočil na služebné a promnul si hřbet nosu, „jasně jsem vám říkal, že jí nemáte nic rozkazovat.“

„Ale můj pane,“ namítla jedna ze služebných, „my jsme jí do ničeho nenutili, jen jsme jí řekli, že pokud se cítí unavená, může si jít lehnout.“

Aang věděl, že lže – byl svědkem toho, jak Azule řekli, že musí jít s nimi. Než se však stihl vmísit do rozhovoru, Zuko promluvil.

„Lžeš,“ oznámil jí a jeho pohled se změnil na mračící. Služebná pod jeho pohledem se začala klepat strachy a ostatní od ní odstoupily, „zajímavým faktem těla je, že když člověk lže, srdce mu tluče rychleji,“ začal Zuko, „když srdce bije rychleji, krev teče v žilách rychleji a tím se nestíhá ochlazovat. Jinak řečeno, když lžeš, tvoje tělesná teplota je teplejší než obvykle,“ oznámil jí.

„Prosím odpusťte mi!“ vykřikla dívka a padla na zem, hlavu položenou na zemi.

Normálně by se Aang vmísil, nelíbilo se mu takové chování vůči služebnictvu. Normálně. Jenže tohle nebyla normální situace. Tady byl na území, kde ho nikdo neměl rád, báli se ho a navíc? Nechtěl jí pomoci. To ona lhala.

Nechtěl Azulu nazývat šílenou – nebyl Sokka – ale rozhodně byla nestabilní. A nebylo chytré jí něco rozkazovat, když na to reagovala takhle agresivně. A co to bylo o tom, že jí ta služebná nazvala šílenou?

„Nejdřív neuposlechnete moje příkazy, a ještě k tomu pomlouváte člena královské rodiny?!“ zasyčel slova jako by byl had.

„Nechci, abyste se nadále starali o princeznu Azulu,“ řekl, „zítra se nahlaste u madam Píng'ān a ona vám přidělí jinou práci. Vy,“ oslovení vyznělo jako nadávka, „se k princezně Azule již nepřiblížíte, jasné?“

„Ano!“ zapištěly všechny a hned jakmile je Pán Ohně odmávl, odběhly pryč.

Zuko si znovu povzdychl a mávl na jednoho úředně oblečeného muže, který stál nedaleko od vchodu do zahrady, který měl v náručí hromadu papírů.

Služebné, které je následovaly připravily stůl s křesly, které, byly na zahradě a připravily zákusky a malé pochutiny, dva šálky na čaj a konvici plnou vařícího čaje.

„Pane Avatare,“ pokynula mu jedna ze služebných, které jen od pohledu vypadaly profesionálněji než ty, které se staraly o Azulu. Aang se zahleděl na místo, kam služebná ukazovala a zjistil, že Zuko na něj zíral, již posazený do křesla.

Přisedl si ke stolu, kam na okraj byla postavena kupa papírů a úředník přispěchal, aby na stůl dodal i inkoust a psací potřeby.

On hodlal pracovat?

„Původně jsem chtěl mít příjemný odpolední odpočinek s Azulou, ale protože jí někdo zkazil náladu, nebylo by to ani příjemné a ani bezbolestné,“ pověděl Zuko, „a já snesu jen tolik blesků za den.“

Po jeho slovech si ho Aang lépe prohlédl – zblízka. Vážně měl kruhy pod očima – jak dlouho nespal? – ale co jeho zrak přitáhlo jako magnet, byly načernalé konečky prstů u rukou.

„To udělala ona?“ zeptal se. Nemusel ani ukázat co myslel, protože Zuko si promnul prsty a povzdychl si – nikdy však neztrácel pohled z Aanga. Dával si pozor, upozornila ho mysl, jako by čekal, že na něj zaútočíš.

„Má tendenci házet blesky kolem sebe,“ pokrčil rameny a nechal si nalát čaj, Aang nevědomky nastavil šálek taky, „někdy se trefí do mě a já je přesměruju, ale není to perfektní.“

„Umíš přesměrovat blesky?“ zaujalo ho, „já myslel, že to vynalezl sifu Iroh,“ netušil, že Iroh naučil Zuka přesměrování blesků. Ale dalo se to čekat – byli koneckonců rodina.

„Vynalezl,“ ujistil ho Zuko, „vím, že strýc to naučil tebe,“ doplnil, „já jsem se své přesměrování naučil, když jsem byl pryč z Caldery,“ přiznal a usmál se nad vzpomínkou.

Byla si jistá, že jeden z jejích pacientů byl vysoce postavený – možná i šlechtic. Když ho vojáci donesli na lůžku, přihnala se k němu a snažila se mu zachránit život, takže si toho prvně nevšimla.

Teď však, když mu myla oblečení od krve a snažila se začít díru, kterou způsobil vcelku velký ostrý kůl země, který mu prostřelily břichem. Povzdychla si. Vojáci království země, jsou velmi vynalézavý, jak ublížit nepříteli a nezabít ho.

Nebránila vojáky národa ohně, ale věděla že se oba národy liší. Její lidi možná s rozkazem byli schopni způsobit genocidu celému národu, ale na rozdíl od vojáků země, by se nikdy nepokusili znásilnit dívku – jak se jí již několikrát poštěstilo narazit na takové vojáky… měla na ně při cestování neuvěřitelnou smůlu.

Ženy v národu ohně byly brány stejně vážně jako muži – ženy byly s dobrým tréninkem stejně vražedné jako muži. To že od žen ve vyšších vrstvách bylo očekáváno, že se budou starat o děti, a ne bojovat bylo jen kvůli výchově vysoké vrstvy. Zeisan však věděla, čeho jsou ženy schopny. Měla sestřičku s vražednými instinkty!

V národě ohně nebylo možné, aby se nějaký muž rozhodl znásilnit ženu. Kdyby se jen pokusili, byli by popraveni a jejich těla hozena do moře – nejhorší trest pro duchy mrtvých, protože jejich tělo by se s vodou kolem sebe nemohlo vrátit zpět k Agnimu.

Proto byla více v klidu kolem vojáků z národa ohně. Plus vojáci království země se na ní dívali jako na kus masa.

Pověsila oblečení pacienta na šnůry, kde je nechala uschnout a chystala se jít si lehnout, když uslyšela ránu a následně viděla, jak z jednoho domu, kde jsou ubytováni pacienti vystřelil obrovský kámen.

Byla zvyklá, že se dva národy neměli rádi, a tak se naučila je rozdělovat a tohle rozhodně byl dům, kde byly vojáci ohně.

Rozeběhla se k domu, zpod vrchní vrstvy šatů vytáhla své meče – Dao schované ve skříni v domě, protože to nebyla zcela ženská zbraň a tyhle byly skvělé. Byly tvarově podobné katanám, ale lehčí a nehořlavé. Tak se jí to líbilo!

Z domu se objevil blesk a ona uskočila stranou aby se mu vyhnula, než se na ní vyřítil velký balvan. Použila meč, aby se jím prořízla skrz za běhu a vtrhla do domu.

„Co se tu děje?!“ její hlas se rozezněl a ona zpozorovala situaci. Muž, který by rozhodně neměl být mimo postel stál – pokud se tomu dalo tak říkat, protože se víc opíral o stolek, který byl poblíž něj – a mezi prsty mu tancoval blesk.

Proti němu stálo pět mužů – vládců země – v bojové pozici, než si jí všimli.

„Zaútočil na nás, paní Zeisan!“ ozval se jeden z vojáků království. Nemusela se ani pokusit cítit jeho teplotu, aby zjistila, že lže.

„Proč jste v domě, který je vyhrazen pro vojáky národa ohně?“ nechápala a meče nechala schované za sebou – zatím si jich nevšimli.

„J-já…“ zakoktal se voják. Rozhodně to nepromysleli. Zajímalo jí, zda vojáci věděli, co se stane, když se vesnice doslechne o jejich vystoupení tady, „to on za všechno může!“ ohradil se jako malé dítě.

Zeisan si povzdychla přistoupila k vojákovi, „jestli nechcete, abych přestala ošetřovat lidi z vašeho národa, tak vypadněte,“ její hlas byl ledový, ale moc z její tváře nikdo z nich neviděl – kvůli šátku přes obličej. Kromě očí. Ty oči, které normálně připomínali tekuté zlato, teď vypadaly, jako s námrazou na sobě.

„Je z národa ohně!“ ohradil se další voják, jako by to vysvětlovalo, proč na něj zaútočili. Ano, vysvětlovalo a tohle odůvodnění by prošlo všude. Všude až na ostrově Nastuo.

Zeisan se pod šátkem zamračila a rychlostí, jakou nikdo z nich nezaznamenal, vytáhla ruce s meči a namířila je na ně. Nechala je vzplát svým zlatým ohněm a řekla: „To i já.“

Vojáci se vyděsili, když viděli, jak děsivá jejich léčitelka umí být.

Nebylo tajemství, že léčitelka na ostrově Natsuo je vládce ohně – vždyť nejednou jí viděli používat oheň k léčení! Ale dost často bylo opomíjeno, že pokud je vládce ohně, dokáže se bránit a dokáže si prosadit, aby jí všichni v její píči respektovali. Pokud ne, tak můžou vypadnout!

„Ven,“ její hlas, jim způsobil husí kůži a oni se rozutekli z domu. Zeisan uhasila oheň na mečích a zastrčila je do skrýše po vrchní vrstvou šatů, než se otočila za zvukem, který způsobil vládce ohně. Muž se skácel k zemi. Přiběhla k němu a chtěla mu pomoci se zvednout, ale dostala šok. Celé jeho tělo se zmítalo v šocích, které mu způsoboval blesk. Nechal ho na svém těle příliš dlouho, a protože nebyl v dobré kondici, neměl nad nim dobrou kontrolu. Teď mu blesk cestoval tělem a blížil se k srdci.

Což pro něj znamenalo konec, uvědomila si Zeisan. Nechtěla se však vzdát, byla léčitelka pro Agniho! Dokázala ho vyléčit od té díry, co měl v břiše, neexistuje šance, aby jí zastavil blesk! Zavrčela a položila ruce na jeho tělo, přičemž poskočila nad šokem z blesku. Přejížděla po jeho těle a pomocí tepla, které kontrolovala z ruky, začala kontrolovat směr a proud krve. Všechen blesk přesměrovala do konečků prstu, kde blesk převzala a nechala ho poslat do nebe. Byl to silný blesk – čím déle je blesk spojen s tělem, než je vystřelen, tím silnější se stává.

Muž před ní ležel v klidu, bez bolesti, v bezvědomí.

Rozhlédla se kolem sebe a všechno co bylo v domě bylo zničeno z boje a střecha byla děravá – zase.

Povzdychla si. Bude ho muset přesunout. Nebude však riskovat, že by se vrátili, dokončit, co nedodělali. Proto ho vzala k sobě do domu, kam ho položila do volného pokoje, který stejně nepoužívala.

Druhý den se vesnice dozvěděla, že u léčitelky byl boj a těch pět vojáků mělo nadosmrti zakázáno vstoupit na ostrov Natsuo. Neexistovala šance, aby se znovu objevili na ostrově a lidi na ně nezaútočili.

Přece jen – měli jen jednu léčitelku.

„Nenaučil tě to?“ Aang byl překvapený. Iroh o Zukovi vždycky mluvil jako o synovi, kterého neměl. Zuko zakroutil hlavou.

„Málo kdy byl doma, většinu času byl ve válce. Když zemřel Lu Ten, na dva roky zmizel – vzdal se trůnu a zmizel, prý do světa duší. Ani nevím, jestli se tam dostal. Když se vrátil byl,“ hledal správná slova, „jiný. Najednou měl o mě větší zájem než kdy jindy,“ Pokrčil rameny, „nestál jsem o to a dal jsem to jasně najevo. Nestál jsem o lásku mé matky, která Azulu považovala za monstrum proč bych měl chtít pozornost strýce, který si myslel to samé,“ zakroutil hlavou.

Jestli byl překvapený, že ho Iroh nenaučil přesměrování blesků, tak teď byl šokován. Z Irohova vyprávění znělo, že se Zukem měli skvělí vztah a jediný kdo překážel byl Ozai a Azula.

„Slyšel jsem, že tě Azula málem zabila,“ řekl lehce rozpačitě, „omlouvám se za ní. Od doby, co na ní otec upnul svou pozornost byla v dost velkém stresu a jeho vliv se na ní otřel více než bych chtěl,“ povzdychl si, „ale zas,“ zasmál se, „ona se otci podobá chování a já vzhledem.“

Teď, když to Zuko řekl, nemohl to nevidět. Kdyby Zuko neměl jizvu, kterou mu dal Ozai, bezpochyby by vypadal dost podobný muži, který do nedávna seděl na trůnu. On byl skutečně Ozaiův syn.

„Museli jste to mít těžký, ty a tvá sestra,“ nadhodil Aang, „já jsem vyrůstal v chrámu, tam by se nic takového nemohlo stát. Nedokážu si představit vyrůstat v takové rodině-“ zastavil se, když si uvědomil, co řekl. Vykuleně vzhlédl na Zuka, čekajíc výbuch vzteku, ale ten nepřišel.

„Chápu, jak to myslíš,“ souhlasil, „ale zase, kdybych si tím neprošel, nebyl bych takový, jaký jsem teď,“ namítl a Aang se usmál nad tou pravdou. Byl lehce překvapen a vyděšen, když se Zuko postavil, „omluvil jsem se za činy mých předků vodním kmenům, království země a mému lidu. Ale tvým lidem se omluvit nemohu, a proto se omlouvám tobě,“ řekl a uklonil se mu v tradičním nomádským stylu, „to co Sozin udělal tvým lidem je neomluvitelné a nedokážu to nijak odčinit,“ povzdychl si Zuko, když se znovu narovnal, „mohu ti jen dát tohle,“ řekl a převzal od služebné menší truhlu, která na sobě měla vyřezaný znak vzdušného elementu.

Aang to s šokem převzal a nechápavě vzhlédl na Pána Ohně, „co to je?“

„To je všechno, co národ ohně získal jako válečné trofeje ze vzdušných chrámů, když…“ odmlčel se, „skončili.“

Nahrnuli se mu slzy do očí a popotáhl. Věděl, že Zuko není zodpovědný za činy jeho předků, a přesto se mu omluvil a dal mu víc než kdokoli jiný.

„Děkuju.“

Chapter Text

Aang se Sokkou se chystali nasednout na Appu, když na nádvoří, na kterém byli přispěchal Zuko a sním několik služebných.

„Děje se něco?“ nechápal Aang.

Katara byla na něj naštvaná, že s Pánem Ohně vůbec mluvil a byla i naštvaná, že převzal věci po jeho lidech, takže se nenamáhala jít se s nimi rozloučit. Čím dál více se mu Katara protivila. Iroh byl zalezlý v pokoji a spřádal plány, jak „osvobodit Zuka od vlivu Azuly“ a jediný kdo je šel vyprovodit byla Toph, kterou oba dva již štvali.

Aangovi sice slíbila, že na Kataru a Iroha bude dávat pozor, ale nemyslela si, že to myslel tak, jak to viděli ostatní. Spíš měla dávat pozor, aby něco neudělali s již tak vratkým mírem, a ne aby se jim něco nestalo. Bylo vidět, že Sokka si myslel to samé.

„Omlouvám se,“ řekl Zuko a bylo na něm vidět, že je lehce v rozpacích.

„Cože?“ nechápal Sokka, který zrovna připevnil poslední jejich batoh.

„Uhněte! Jde princezna! Jestli kvůli vám přijdu pozdě!“

Hlas patřil jen jedinému člověku.

Sokka i Aang se na Zuka šokovaně podívali. Ten se jen pokřiveně usmál, než se vedle něj zastavila Azula a objala ho, „doufám, že se ti po mně nebude moc stýskat, Zuzu,“ řekla, a ještě pevněji ho objela, než ho vzala za ruku a kousla ho vší silou do dlaně – to by mělo vydržet, než se vrátí!

Aang i Sokka se na Zuka dívali s ještě větším šokem. Stýskat? „Doufám, že si uvědomujete, jaká je to pro vás pocta, že se já, korunní princezna, vůbec rozhodla poctít vaši cestu svou přítomností.“

„NEEE!“ Sokka vykřikl, zavřel oči a zacpal si uši, aby už nic více neslyšel a neviděl.

„Jak,“ zvažoval Aang svá slova, „jak jste k tomu dospěla?“ Azula nad jeho slovy jen zvedla nos a ladně vyskočila do sedla bizona. Aang se tedy pro odpověď otočil k Pánovi Ohně.

„Léčitelé a pár vládců vody, co ví něco o pomoci mysli, se shodlo, že by jí změna prostředí mohla pomoci,“ byli dost daleko od Appy, aby nemusel šeptat, ale i tak si dával pozor, na to, co říká, aby to neodstartovalo další její epizodu. Bylo vidět, jak Azula házela po Sokkovi jednu tašku za druhou, které jí podávali další služebné, „snad až se vrátí, bude dost v klidu, abych jí mohl pomoci,“ povzdychl si.

„Znám léčitelku, která nám jednou pomohla,“ nabídl Aang, „je skvělá! Léčí pomocí ohně a je strašně milá a znalá o ohni,“ usmál se na svého nového přítele. Ani netušil jak, ale zjistil, že Zuka má rád. Byl to fajn vládce ohně! Nevšiml si, jak se po jeho slovech Zukovi lehce zkřivil úsměv, „Ale jak se stalo, že se rozhodla k doprovázení nás na jižní pól?“ nechápal.

Zuko se nad jeho otázkou usmál, „no, slyšela několik služebných jak mluví o tom, že odjíždíte a všiml jsem si, že si v knihovně četla několik svitků o jižním pólu a vypadala zaujatě vaší cestou,“ usmál se nad vzpomínkou, jak Azula dělala, že jí ten svitek vůbec nezaujal, když si ho všimla, „a možná jsem jí pomohl udělat poslední rozhodnutí tím, že jsem se zmínil, že vy necestujete s žádnými dospělými, takže vám nikdo neříká co dělat,“ pokrčil rameny a Aang si všiml, že nemá v sobě ani trochu studu, že zmanipuloval Azulu.

Na rozdíl od Iroha, bylo vidět, že Zuko chce to nejlepší a vždy myslí jen na její dobro.

Kývl na pochopení a usmál se, „chápu.“

Vyskočil na bizona pomocí svých vzdušných schopností a s úsměvem se chytil otěží.

„Buďte opatrní a vraťte se v pořádku,“ zvolal na ně a Azula se nahnula přes sedlo bizona, čímž vyhodila z rovnováhy Sokku a přestože ho zcela ignorovala, tak v její pozici byla nahnuta jak přes okraj sedla, tak i přes něj. Sokka na sucho polkl a posunul se zpod ní, aby mohl zase lépe dýchat.

Stále mu nebylo příjemné být v její přítomnosti. Ale byla to příjemná změna, když se je nesnažila zabít.

„Neboj se Zuzu, dám na ně pozor,“ řekla s úsměvem, „tak jedeme!“ zavelela dřív, než mohl kdokoli namítat a Aang s úsměvem zvolal: „Hyjé Appo!“

S tím se bizon zvedl ze země a Zuko mohl vidět, jak na něj Azula ze sedla nadšeně mává. Byla šťastná, že vytáhne paty z paláce a nebude pod drobnohledem služebnictva. Usmál se, když viděl její šťastný úsměv a skoro si nevšiml, když na něj Azula zvolala: „Chytej Zuzu!“

Jen tak tak se vyhnul blesku a bylo to jen díky Toph, která ho posunula pomocí ovládání země. Předpokládal, že protože neviděla blesk – protože byl ve vzduchu – musela usoudit, že po něm něco Azula hodila, a tak byla tak milá, že ho odsunula do bezpečí.

Toph se Zukem sledovali, jak bizon mizí v dálce a Azulin smích se vzdaluje.

Dejte mi na ní pozor.

„Tvoje sestra je šílená,“ komentovala Toph a Zuko po ní hodil pohled, který však slepé holce nic nedělal.

Povzdychl si, „já vím,“ zamručel, „snažím se jí pomoc, ale nemůžu jí pomoc, dokud mi to sama nedovolí,“ zakroutil hlavou a rozešel se do paláce. Toph hned za ním, „hlava je složitá věc a hodně obtížně se léčí,“ přiznal.

„To ale neznamená, že je to nemožné,“ poznamenala.

„Ne,“ pohlédl na ní, „není,“ souhlasil.

Utekl rok a ona ani netušila jak. Čas utíkal tak strašně rychle!

Dračí vejce bylo stále v hibernaci a zahřívalo se na podstavci, kde bylo v teple a v bezpečí.

Díky stálým přívalům vojáků, znala všechny novinky. Avatar je zpět mezi živými! Nemohla uvěřit, že po sto letech je Avatar zpět. Byla ráda i když to znamenalo konec jejího otce.

Slyšela, že hon na Avatara měl na starost admirál Zhao a při pokusu získat Avatara se pokusil o invazi na severní pól a jejich vodní kmen. To prý byl jeho konec – žádná škoda, pomyslela si Zeisan, když slyšela novinky.

Pak slyšela o tom, že princezna Azula se vydala na lov Avatara místo Zhaa. A přitom jen tak náhodou se jí podařilo obsadit Ba Sing Se a zabít Avatar? Samozřejmě – byla to Azula o kom se tady bavili, její malá sestřička, která když do něčeho vložila svou vůli, dokázala to.

Národ ohně obsadil Omashu, to se dozvěděla vcelku pozdě – téměř až když se blížilo zatmění slunce. Byla překvapená touhle novinkou, slyšela o králi Bumim a slyšela, že je úžasným vládcem země.

Slyšela o tom, že v Ba Sing Se byl chycen zrádce – bývalí princ Iroh. Nedivila se, že strýce odvedli zpět domů v okovech – Azula ho nikdy neměla ráda a jí přišlo, že se o ní začal zajímat jen kvůli smrti Lu Tena.

A pak to přišlo.

Zatmění slunce.

Informace o invazi na Calderu se roznesly rychle, velmi rychle. Čekala, že nově oživený Avatar se bude skrývat po neúspěšné invazi.

Ne, že se ukáže před bránou jejího dvora.

„Paní Zeisan!“ ozval se hlas od brány a ona si rychle nasadila na obličej šátek. Měla na sobě tmavě zelené oblečení – opět několik vrstev – a na šatech měla kardigan, který byl dlouhý až na zem, spadával jí z ramen a měla ho připevněný kolem pasu pevným tlustým páskem. Vlasy měla rozpuštěné až pod záda a měla v nich ozdoby a šperky, které za poslední dva roky nasbírala. Pomocí stříbrné čelenky, měl připevněný šátek, který zakrýval její celý obličej.

Ze začátku byli lidi překvapeni, že se začala skrývat za šátek, ale neptali se a usoudili, že je to kvůli její jizvě – že se za ní asi stydí. Teď to přijali jako její věc.

Její obličej již vypadal zcela mužsky i když se nalíčila, takže nemohla dělat nic jiného.

Při chůzi jí cinkali její šperky ve vlasech a ona přispěchala k bráně, aby ji otevřela.

„Co se děje?“

 V tu chvíli je zahlédla. V čela stála žena, kterou již znala –Tingting byla jedna z mála častých pacientů, která se k ní přihnala vždy, když měla jakékoli zranění anebo i malou rýmu. Vždycky. A lehce vypadala jako by uctívala zem, po které Zeisan chodila. Bylo to divné? Strašně moc. I tak si však cenila, každého úsměvu, který jí žena věnovala. Byla také bývalým členem 41. divize.

Prohlédla si ji a všimla si, že měla popálenou ruku – docela dost – a za ní stála malá skupina lidí. Nemohla si nevšimnout jednoho chlapce, kterému na čele disponovalo modré tetování ve tvaru šipky.

„Pojďte dál,“ pokynula jim a odsunula se z cesty, aby prošli. Všimla si pohledů, který jí věnovali a nemohla si nevšimnout postaršího muže, který vypadal velmi jako strýc Iroh.

Posadili se na kamenných stoličkách, které byly rozmístěny po dvorku a ona připravila horký čaj, pro všechny přítomné.

„Mohla byste mi pomoci s ovládáním ohně?“ zeptal se chlapec s tetováním – bezpochyby Avatar.

„Cože?“ nechápala, „jsi v přítomnosti Draka Západu a jednoho bývalého vojáka národa ohně, který je schopen ovládat oheň.“

Žena ve vojenském brnění se zastavila v pití čaje, „vy jste věděla, že nejsem v armádě? Proč jste mě tedy léčila?“ nechápala.

„Proč bych neměla?“ odvětila Zeisan a usmála se na ni, „léčím jak vojáky národa ohně, tak království země, a i vesničany dole,“ poznamenala, „je mi jedno, kdo jsi a jaký máš titul, tak dlouho, dokud potřebuješ pomoci, pomůžu.“

„Děkuju,“ řekla žena se slzami v očích.

„Proč, tedy potřebuješ učitele ovládání ohně, Avatare?“ obrátila se zpět na chlapce. Chlapec se zasekl a vypadal rozpačitě.

„Mám z něj strach,“ přiznal po dlouhé chvíli ticha, „když jsem poprvé ovládl oheň, popálil sem Kataru,“ ukázal na dívku v barvách vodních kmenů, „od té doby mám blok a bojím se ho znovu ovládnout.“

„Hm,“ zamyslela se, „pak musíš poznat, že oheň není jen o ničení a smrti,“ nabídla mu možnost.

„Ale jak? Jeong Jeong tvrdí, že oheň přináší jen zkázu a bolest,“ namítl Aang. Bylo vidět, že má strach z ohně. Stejnou jako Zeisan, když byla u léčitelky a Miyuki, „a já jsem s ohněm jen ublížil Kataře,“ i ona se bála ohně a každý pohled na jizvu, kterou jí způsobil oheň v ní vyvolal strach. A poté byla připomenuta, jaká je pravá podstata ohně.

„Tingting,“ společně se všichni přesunuli k budově, kde měla všechny masti a bylinky, které používala k léčení, „lehni si,“ pokynula jí k lehátku, které bylo z kamene a které bylo postaveno nedaleko od její léčitelské pracovny. Tingting tak udělala. Nebylo to poprvé co se nechala léčit – bylo to však poprvé, co přišla s popáleninou.

Zeisan zašla do pracovny a když vyšla nesla s sebou mast ve skleněném kontejneru, nespouštějíc pohled z Tingting, „věříš, že oheň jen ubližuje a ničí,“ konstatovala a Aang přikývl. Zatím nebyl svědkem, aby oheň dělal něco jiného. Zeisan začala vmasírovat mast do popálené kůže, a pohlédla na Aanga – i když jí obličej zakrýval šátek, bylo poznat, že se dívá na něj, „když jsem byla menší, popálil mě člen mé rodiny,“ začala a všichni ztichli, Katara zalapala po dechu.

„Proto nosíte ten šátek?“

„To je jeden z důvodů, ano,“ přikývla. „kvůli té zkušenosti jsem se dlouhou dobu ohně bála,“ přiznala, „dokážete si to představit, vládce ohně se bojí vlastního ohně,“ zasmála se nad vzpomínkou. Tehdy jí do smíchu nebylo, ale teď na to jen s úsměvem vzpomínala, „ale potom jsem poznala pravou podstatu ohně a já jsem začala cestovat. Potkala jsem spoustu vládců ohně, co používali svůj dar od Agniho k ničení a ubližování, ale taky ty, kteří svým ohněm bránili to, co jim přišlo drahé a milované,“ Aang se nad jejími slovy zamyslel. I tak se však jeho postoj k ohni neměnil, „při cestách jsem narazila na mnohé. Potkala jsem původní vládce ohně-“

„Vy jste se setkala s draky?!“ nechal se slyšet Aang a bylo vidět, jak je najednou nadšený, „jsou tady? Někde poblíž?“ začal se rozhlížet kolem sebe. Zeisan nad ním jen zakroutila hlavou a nabrala další mast, aby jí více vmasírovala do popáleniny. Nejdřív si jí rozmasírovala mezi dlaněmi, aby jí zahřála a poté své ruce nechala obalit ohněm. Všichni kromě Tingting s hrůzou sledovali, jak ohněm obalené ruce přikládá k popálenině. Tingting však nevykřikla bolestí a jen se více uvolnila na lehátku.

„Draci se ukrývají na ostrově daleko odtud,“ odpověděla na Avatarovu otázku, „bylo mi nabídnuto učit se jejich ohni, ale odmítla jsem. Nepřišla jsem na ostrov, abych se učila od draků.“

„Kdo normální by odmítl učení od draků,“ zamumlal Sokka, Iroh na jeho poznámku přikývnul s pobledlým obličejem.

„Nepotřebovala jsem jejich učení, protože jsem sama pochopila, že oheň není jen ničení, smrt a zloba, ale že je to i život, teplo a může být i léčení,“ upozornila na poslední slovo zvednutím rukou. Mast byla zcela vmasírovaná do ruky a žádná další popálenina se neobjevila. Naopak, původní popálenina lehce vybledla, „naučila jsem se používat oheň k pomáhání ostatních. Jako teď, díky teplu v těle jsem schopna říct, kde je problém,“ upozornila, „na místě popáleniny je několik ucpaných žil, to je důvod, proč každý pohyb způsobuje bolest a proč nemůže s tou rukou ovládat oheň,“ vysvětlila a Katara na ní hleděla s šokem. Snažila se vládkyni ohně pomoci, než se vydali k léčitelce, ale ani ona nedokázala poznat, kde je problém.

„Dá se to vyléčit?“ zeptala se. Zeisan se na vládkyni vody usmála.

„Cokoli se dá vyléčit,“ odvětila, „měla jsem tady muže, který měl díru v břiše, poté co mu tělem projel kamenný kužel a odcházel odsud zcela zdráv,“ řekla hrdě a opět se zaměřila na ruku, „použiji oheň k odstranění krve, která se srazila a tím ucpala žíly,“ vysvětlila a opět nechala své ruce vzplát zlatým plamenem, „bude to nepříjemné a velmi rychle to zvedne tvou tělesnou teplotu – zcela spálíme ty sraženiny a tím krvi uvolníme cestu.“

Tingting přikývla a zavřela oči, připravená na bolest, aby neucukla.

Zeisan jí chytila za špičky prstů a všichni viděli, jak se zlatý oheň vpil do kůže. Bylo vidět, jak se celá ruka lehce rozzářila a žíly byly rudě zbarvené s občasnými tmavými místy – tam byly sraženiny – bylo vidět, jak zlatá záře postupuje žílami a temná místa zcela mizela. Když byla ruka celá prosvícená, Zeisan přikývla a záře ustoupila zpět do konečků prstů, než se oheň přesunul z těla, zpět na její ruce.

„Hotovo,“ oznámila a sledovala jak Tingting si prokřupala kloubky prstů, jak s ní začala hýbat a její tvář se nezkřivila bolestí.

„Děkuji,“ poděkovala Tingting a Zeisan se na ní usmála.

„Chceš, abych se zcela zbavila popáleniny?“

Nad jejími slovy se všichni pozastavili. To dokázala?

„Je vcelku čerstvá, takže by to neměl být problém,“ vysvětlila, ale Tingting zavrtěla hlavou.

„Bude mi připomínat, že musím být více opatrná,“ usmála se a Zeisan přikývla.

Konečně se otočila na mladého Avatar, „jak vidíš, oheň není jen o ničení a smrti,“ upozornila a vstala a přistoupila k Aangovi tak, že od něj byla metr daleko, „samozřejmě oheň dokáže být nebezpečný, ale v rukou správného vládce s tou správnou kontrolou,“ mezi dlaněmi se jí objevil malý zlatý plamínek, „dokáže pomáhat,“ poznamenala s úsměvem a začala si třít ruce a plamínek jí začal tancovat po rukou, „nezacházíš jen s plamenem, ale s elementem, který dokáže vdechnout život. Vládci ohně nejsou tady jen od toho, aby ničili a zabíjeli, ale aby malovali, osvětlovali,“ otevřela dlaně a malý plamínek se jí opět přesunul mezi dlaně, „aby dokazovali,“ plamen se začal točit do kruhového tvaru, „že magie existuje,“ s jejími slovy plamen vystřelil do vzduchu a když byl dostatečně vysoko, vybouchl jako ohňostroj, ale místo jisker se z ohně vynořilo tisíce a tisíce motýlů v různých odstínů rudé, oranžové a zlaté*.

Aang se uchváceně koukal kolem sebe, jak se motýli rozletěli na všechny strany a jeden z nich dokonce mu přistál přímo na nose, než odletěl pryč.

„Potkala jsem spousty lidí na mých cestách,“ pověděla mu, „mnoho dobrých a špatných lidí,“ Aang se nad jejími slovy lehce zamračil, „a víš co měli společného?“

„Byli z národa ohně?“ nabídl odpověď Sokka, Katara ho za jeho slova bouchla do ramene. Nemohla však se slovy bratra nesouhlasit.

„Všichni to byli lidé,“ poznamenala Zeisan, „nezáleží jaký živel ovládáš, každý živel má svou světlou stránku a temnou. Každý ti může pomoci, ale i tě zabít,“ upozornila, „kdyby vzdušný nomádi nebyli pacifisti, mohli své schopnosti používat, k udušení svých protivníků,“ navrhla. Věděla, že největší příklad Avatar zaznamená, když to přirovná k jeho lidem, „ale bylo to rozhodnutí vzdušného národa, že to neudělají. Nebylo to rozhodnutí jejich živlu,“ její hlas nabral tvrdost, „a stejně tak ani oheň nemůže za to, že na světě jsou lidé, co ho používají k páchání špatných věcí. Vládce ohně, tě může popálit, vládce vody tě může utopit anebo ovládnout vodu v těle a hrát si s tebou jako s loutkou, vládce země by mohl využít železa, které se nachází v krvi a udělat to samé a vládce větru ti může sebrat vzduch pro dýchání,“ její slova měla silný dopad. Poznamenala temnou stránku z každého elementu a Toph dala myšlenku na zamyšlení – bylo možné ovládnout kov v krvi? Ani Zeisan si nebyla jistá, „je jen na nás, rozhodnout se, jak s našimi dary naložíme.“

Aang sklonil pohled na své ruce a po chvíli tichu je stiskl v pěsti. Postavil se do pozice, kterou ho učil sifu Iroh – do teď se snažil naučit ovládání ohně, ale strach mu zabraňoval vytvořit oheň, takže zvládl jen Katy, bez vládnutí – a vystřelil sevřenou pěstí na místo, kde nikdo nebyl a sledoval s vážným pohledem, jak z jeho sevřené pěsti vystřelil plamen. S úsměvem se otočil na své přátele, než se vrhl na Zeisan v objetí, „děkuju, děkuju, děkuju!“ zašeptal jí do náruče a Zeisan se nezmohla chlapce ze sebe odstrčit, a tak ho jen jemně stiskla v náručí a počkala, než jí propustil ze sevření.

Se západem slunce, se Avatar a jeho přátelé vydali na cestu pryč z ostrova Natsuo a Aang s úsměvem mával na ženu, která mu pomohla porozumět ohni.

Iroh se na ženu, která stála v bráně vedoucí na její pozemek, dlouho otáčel. Jak věděla o dracích? A jak mohl někdo odmítnout mistry Ran a Shaw?

Zeisan si s jejich odchodem oddychla a sundala si z obličeje šátek.

Vážně právě pomohla Avatarovi, aby byl silnější a porazil jejího otce?

No, pokrčila nad svými myšlenkami rameny, už se stalo.

Chapter Text

Aang se Sokkou a Azulou se zastavili cestou na jižní pól na několika rychlých zastávkách.

Aang se chtěl stavit do Omashu, navštívit Bumiho, Sokka se chtěl podívat na ostrov Kyoshi a Azula chtěla vidět rodnou vesnici její matky. Oba chlapci byli lehce zaskočeni, když je o to požádala. Iroh se nikdy nezmínil, co se stalo princezně Urse a Azula se nikdy o ní ani nezmínila, když se potkali – až do teď.

„Takže…“ odmlčel se Sokka, když pozdě v noci seděli společně kolem ohně. Byli stále na území národa ohně, ale zima dneska byla opravdu chladná, „proč chceš vidět, rodnou vesnici tvojí matky?“ zajímalo ho.

Azula se lehce zastavila a Aangovi připadalo, že na chvilku přestala dýchat, „zmínil se vám někdy Iroh o naší rodině?“

Sokka zavrtěl hlavou, „jen se zmínil, jak jsi nebezpečná, že Ozai musí být odstraněn z trůnu a že Zuko zmizel,“ doplnil Aang.

„To je mu podobný,“ uchechtla se Azula, „nikdy mě neměl rád,“ odsekla. „Od malička si matkou mysleli, že jsem monstrum!“ zasyčela poslední slovo.

„Azulo, ale ty nejsi monstrum,“ namítl Aang.

„Jak to můžeš vědět, hm?“ zavrčela na něj a Aang se usmál.

„Zuko tě miluje a já nevěřím, že by on miloval monstrum,“ Azula se nad jeho slovy zamyslela. Pak ale zavrtěla hlavou.

„Jestli sem nebo nejsem, na tom nezáleží,“ odmávla to, „důležité je, že si to o mě mysleli a věřili tomu,“ pokrčila lhostejně rameny. „Otec se po smrti Lu Tena rozhodl zabít Zuka, aby se mohl stát korunním princem a jsem si jistá, že matka na záchranu Zuka zabila dědu,“ zamyslela se. Nikdo v paláci nevěřil, že Azulon zemřel ve spánku – byl na to moc zdraví a hbitý, aby takhle zemřel. Ignorovala vykulené oči, které se na ně zaměřili, „se zprávou o smrti dědečka jsme taky zjistili, že matka zmizela – otec se mi před odjezdem do království země svěřil, že jí vyhnal z Caldery a že byla naposledy viděna v jejím rodném městě,“ dokončila.

„A ty ji chceš najít a shledat se s ní?“ usmál se Aang. Azula však jeho mírumilovnou myšlenku rychle roztříštila.

„Shledat se s ní?!“ zavrčela a Sokka odskočil od ohniště, protože její vztek, zvýšil sílu ohně. „Nechci se s ní shledat. Chci jí dokázat, že i bez její lásky jsem vyrostla do skvělého vládce ohně, že Zuzu bez její přítomnosti se stal úžasným vládcem, a ještě lepším člověkem než ona. Chci jí ukázat, že její děti, ty, které opustila, jí v životě nepotřebují!“ Sokka po ní hodil jen rychlí pohled, ale bylo vidět, že chápe, kde se v ní ta nenávist vůči matce bere. Kdyby tohle udělala jeho matka, taky by byl šílený jako ona!

Aang na druhou stranu se zamračil, „nebylo by lepší se jí pomstít tím, že budeš žít šťastně?“

Sokka i Azula se na něj podívali tak ostrým pohledem, že sebou cukl, „Avatare, ne všechno jde vyřešit mírumilovně,“ varovala ho, „a není to tak, že jí chci zabít, jen jí chci zlomit srdce, jako ho zlomila mému mladšímu já.“

„Nebylo by lepší to udělat spolu se Zukem?“ zeptal se Sokka.

Azula zavrtěla hlavou, „Zuzu nechce s ní nic mít. Zavrhl naši matku v den, kdy mě nazvala monstrem. I když to odmítala vidět,“ zamumlala poslední větu a oni byli překvapeni vztahem, který mají sourozenci, „navíc,“ dodala, „matka se ho vždycky tak divně dotýkala,“ nad jejími slovy Sokka zamrzl – snad nemyslela…! „nechápu to, nesnášela otce, ale Zuka, který otci jako by z oka vypadl, milovala! Její pohledy jeho směrem a její návštěvy v noci do jeho pokoje, když si myslela, že jí nikdo nevidí!“

Aang její slova nechápal, ale Sokka ano, „udělala mu něco?“

„Cože?“ zeptala se.

„Udělala něco Zukovi?“ jeho hlas byl tvrdý, ale bylo vidět, že má starost o Aangova přítele – protože neexistovalo, aby se Sokka přátelil s Pánem Ohně! Ne-e!

„Převážně divné pohledy,“ zamyslela se, „a když bylo Zukovi deset, její návštěvy do jeho pokoje skončili,“ ujistila ho.

„Kdo je ukončil?“ zajímal se Aang, který sice nevěděl, o čem je přesně řeč, ale chápal, že je to o něčem důležitým.

„Zuko,“ pokrčila rameny, „od té doby, odmítl být sám v matčině společnosti. Nikdy se mi nesvěřil, co se stalo, ale už se jí ani do očí nepodíval.“

Sokkovi se to nelíbilo. Vážně žije ve světě, kde se otec dobrovolně pokusí zabít svého syna, matka onoho syna o synovi pravděpodobně smýšlí takovým způsobem, jakým by neměla, a otec nakonec popálí synovi obličej? Bylo mu špatně. A bylo mu líto Zuka. Netušil, jestli mu Ursa něco provedla, ale doufal – vážně doufal a modlil se k Tui a La – že Zuko, který byl očividně silný, byl schopný se ubránit čemukoli co si na něj jeho matka připravila.

„Chci vědět, co mu udělala,“ prohlásila Azula vážným hlasem a pohlédla na její cestovní partnery.

Sokka přikývl na souhlas. Jako by teď mohl odjet, když tady šlo o Zukovu šest!

Zuko, který zrovna pročítal papíry se oklepal.

Pomlouvá mě někdo?

Pokrčil rameny a podepsal pergamen, než se napil z šálku čaje, který již byl studený.

„Hej, plamínku!“ ozvala se Toph, která byla roztáhnutá na kanapi, které má v pracovně, „mám studenej čaj, pojď mi ho ohřát,“ zvedla v ruce šálek s čajem a kývla jeho směrem. Zuko si povzdychl, ale zvedl se od stolu a došel k mladé vládkyni země. Aspoň neseděl celou dobu a měl i trochu pohybu.

Převzal od ní šálek a nechal ruku zahřát, než šálek předal zpět, „dík,“ kývla mu vděčně Toph a napila se. Byla to perfektní teplota – akorát na pití, aby se neopařila, a přitom dost teplé, aby to zahřálo vnitřek těla, „takže,“ odmlčela se, zatímco Zuko si nalil další šálek, aby se napil, „kdy hodláš ostatním prozradit, že jsi paní Zeisan?“

Pfff!

Zuko se nakuckal čajem, když to vyslovila a ušklíbla se nad jeho počínáním. Měla ho ráda, byla s ním sranda! A choval se jako si představovala, že by se choval starší bratr, kdyby nějakého měla. Líbilo se ji jak měl rád Azulu, i když dělala hlouposti a ubližovala mu.

„Jak jsi to zjistila?“ nechápal, když se konečně mohl nadechnout. Nemělo cenu zapírat – stejně by věděla, že lže.

„Chodíte stejně a…“ na tváři se jí objevil ruměnec, „máte stejnou tělesnou teplotu, obzvlášť v levé noze,“ okázala na ní a Zuko jen překvapeně zíral, „proč máš vlastně takový teplo v té noze?“ nechápala.

Zuko si povzdychl, „když jsem cestoval, narazil jsem na vládkyni vody, Hamu, a ona mi zmrazila nohu, než jsem na ní zaútočil a podařilo se mi utéct,“ vysvětlil a Toph lehce sykla bolestí jen nad tou představou a oklepala se při vzpomínce na Hamu, „noha je v pořádku, ale zůstala mi jizva po ledu. Jako bych byl popálen, ale ledem,“ vysvětlil, „tu nohu mám tak teplou, protože když v ní není větší teplo než jinde v těle, připadá mi, jako by se mi noha obalovala ledem.“

„Nechtěla bych,“ přiznala vládkyně země a Zuko se nad jejím výrazem musel zasmát.

Trvalo jim, než našli ten správný dům. Dohodli se, že Aang bude mluvit, protože z nich tří byl nejvlídnější a byla nejmenší šance, že by řekl něco špatného anebo někoho vzteky podpálil.

Po zaklepání jim otevřela žena a za ní stála malá dívka. Aang se otočil na Azulu, ale ta na ženu jen zírala se zachmuřenou tváří, než odstrčila Aanga, „kde jí skrýváte?!“ zavrčela a vtrhla do domu.

„Cože?“ nechápala žena a ochranitelsky bránila svou dceru.

Do domu vešel muž a rozhlídl se po jejich hostech, „co se děje?“ nechápal.

„Hledáme tady princeznu Ursu,“ snažil se znít v klidu, ale moc mu to nešlo, uvědomil si Aang, když sledoval, jak Sokka přistoupil k muži. Nikdo by si nevšiml, jak sebou lehce škubl, ale válka je vytrénovala ke sledování nejmenších detailů.

„Víš, kde je!“ ukázala na něj prstem Azula a v nich začali tancovat jiskřičky blesků, „víš, kde je má matka!“ zavrčela a poslala na muže blesk, který Aang přesměroval.

„Jak nám má odpovědět, když ho zabiješ?“ nechápal, když už princezna připravovala další blesk, aby seslala na muže. Nad tím se Azula pozastavila a poslala blesk pryč z okna. Aang se otočil k muži, „prosím, potřebujeme vědět, kde je, musíme se jí na něco zeptat.“

Muž byl napnutý, bylo to až bolestně vidět, a pohledy šlehal k jeho manželce s dcerou.

„Není tu,“ řekl poté, „už léta Ursa není,“ Sokka na muže nevěřícně hleděl – zemřela? – ale Azula si ho měřila s pohledem.

„Lže a zároveň ne,“ zamyslela se. Normálně lidi dokázala přečíst jako nic, ale tohle byl oříšek. Pak si však všimla, jak házel pohledy na jeho manželku, „jak se vlastně jmenujete?“

Muž se postavil před svou manželku a poklonil se Azule jak se očekává, „jmenuji se Noren a tohle je moje manželka, Noriko a naše dcera Kiyi,“ bylo na něm vidět, že byl nervózní a dost. Věděl něco a bál se, že to vyjde najevo.

Azula přivřela oči a její mračící pohled zmizel, tak rychle, že se Sokka lekl, že se jí něco stalo.

„Odcházíme,“ zavrčela na její společníky a vyšla z domu.

„Ty ho nebudeš vyslýchat?“ nechápal Sokka, Aang za nimi jen zmateně šel, „říkalas že lže.“

„Lže,“ souhlasila a zamračila se, „ale já hodlám jím to vmést do ksychtu, jakmile najdu důkaz.“

S tím se vydala do města a kluci si udělali tábořiště v lese.

Když se Azula vrátila měla na obličeji zamyšlený výraz.

„Co se děje?“ zeptal se Aang. Koneckonců, měli Azulu na starost a aby byl upřímný, poslední dobou byla příjemnější než Katara, takže jí bral jako kamarádku.

„Není to zajímavé?“ zamyslela se, „Ikem, matčin bývalý snoubenec, než si vzala otce, zmizel po jejím odchodu a když se matka vrátila do města, potakala Norena do tohohle lesa a pak už jí nikdo neviděl,“ její slova způsobila šok, „a teď s Norenem žije žena, Noriko.“

„Jak by mohli změnit svůj vzhled? Ukradli někomu jinému obličej? Jako ten duch, který krade tváře?“ zhrozil se Sokka.

„Je možný, že v tom mají prsty duchové?“ zeptal se Aang. Netušil, kdo jiný by měl takovou moc, „no,“ odmlčel se a postavil se, „zdá se, že je to práce pro Avatara!“ usmála se na ně a rozeběhl se hlouběji do lesa. Azula se Sokkou se zvedli a rozeběhli se za ním.

„Jednoho dne ho zabiju za to jeho neustálé utíkaní,“ zamručela Azula za běhu. Bedle ní se Sokka zasmál.

„Zvykneš si!“

Azula vtrhla zpět do domu Norena a Noriko, střechou. Sokka s Aangem vešli dovnitř dveřmi a na jejich obranu, oni se Azulu snažili zastavit – to byla lež, ale snažili se, aby použila dveře.

Chytla pod krkem Noriko a praštila s ní o stěnu, „zdravím tě matko.“

Noren se jí snažil od Noriko odtrhnout, ale ona vykopla oheň z nohy a tím ho odhodila. Kiyi to všechno sledovala se strachem v očích.

„Nezabije jí,“ slíbil Sokka, když chytil Norena, aby nechal Azule prostor a nebránil jí v její pomstě. Noren se rozhodně po jeho slovech neuklidnil a snažil se více dostat ze sevření chlapce z vodního kmene. Aang přistoupil ke Kiyi a pohladil jí po hlavě, než jí ukázal svůj trik s létajícími kuličkami mezi dlaněmi.

„Potkali jsme Matku Tváří* a ta nám řekla, že Noriko a Noren jsou Ursa a Ikem, dva lidé, kteří se podle vesničanů nikdy nevrátili ze Zapomnětlivého údolí** a jen chvíli po jejich zmizení se objevil jiní, koho nikdo neznal, náhoda, že?“ zavrčela na Norena, který po jejích slovech výrazně zbledl, „nepřišla jsem sem, abych tě zabila,“ řekla a pustila Noriko, bylo vidět, že kolem krku bude mít modřinu, „přišla jsem ti jen říct pár věci.“

Sokka pustil Norena, který přistoupil ke své manželce a ochranitelsky se před ní postavil. Azula se jeho pokusu ochránit jí zasmála. Jako by jí mohl zastavit, kdyby jí chtěla zabít.

„Možná si to nepamatuješ, ale než jsi získala tuhle ubohou tvář od Matky Tváří, byla jsi princezna Ursa, matka prince Zuka a Princezny Azuly, mě,“ ukázala na sebe, „nikdy jsi mě nemilovala a myslela jsi, že jsem monstrum. Na druhou stranu, Zuka jsi milovala nade vše,“ uchechtla se, „o to větší musela být bolest, když on tvou lásku nechtěl, co?“ zasmála se, „vnucovala jsi mu svou lásku, házela jsi po něm nechutné pohledy a několikrát jsem tě viděla jak k němu jdeš do pokoje pozdě v noci,“ po jejích slovech Noren vypadal šokovaně a lehce se odtáhl od své manželky, nevěříc, že by to udělala, „chtěla jsem se tě zeptat, jestli jsi Zukovi něco udělala, ale protože si to nepamatuješ, tak to nemá cenu,“ pokrčila rameny.

Aang k ní přistoupil a položil jí opatrně ruku na rameno, aby jí dal tichou podporu. Azula – k překvapení jak Aanga tak Sokky – po Aangovi hodila klidným úsměvem.

„Proto ti chci říct tohle,“ nadechla se a její výraz byl najednou tvrdý, „ty si Zuka milovala až mi z toho přejížděl mráz po zádech, ale víš co? On tvou lásku nikdy nechtěl a nepotřeboval. Podívej se, potom co jsi zmizela z našeho života, Zuzu je teď Pánem Ohně a je sakra dobrý! A nepotřeboval tě k tomu. Protože Zuzu je úžasný a daleko lepší člověk, než kdy ty budeš. Protože Zuzu mě miluje ať už jsem monstrem nebo ne. Protože on mě bere jako rodinu a chrání rodinu. Sem vlastně ráda, že jsi nám zmizela ze života, protože nechci vědět, jak bys zničila Zuka svou přítomností a vtíravostí,“ pohlédla na malou Kiyi a ušklíbla se, „jsem zvědavá, jakou budeš matkou pro tvou novou dceru a upřímně doufám, že tvoje nové já, je alespoň o trochu lepší rodič než si, kdy byla. Protože ty jsi nikdy nebyla dobrou matkou. Ne pro mě a rozhodně ne pro Zuka,“ kývla na dívku, než se její pohled zaměřil na dospělé, „sbohem.“

Aang se Sokkou šli za Azulou několik kroků. Nebylo třeba říkat, že oba byli překvapeni, že to skončilo tak mírumilovně. Čekali, alespoň jednu mrtvolu a Aang byl na Azulu pyšný, že měla takovou sebekontrolu.

„Takže teďka do Omashu?“ Aang se usmál a vyskočil nadšením. Už se nemůže dočkat až uvidí Bumiho!

Chapter Text

Katara to nechápala. Její lidé, vládci z jejího kmene, dali přednost národu, který je víc jak šedesát let věznil před návratem domů a jí odsoudili, že se naučila ovládání krve od jejich sestry. Jasně, souhlasila, že ovládání krve je špatnost, ale to z člověka nedělá špatného, ne? Věděla, že Hama dělala špatné věci, uvězňovat nevinné civilisty, ale kdo ví, čím si prožila!

Ale všichni ti, co jí odsoudili si prožili to samé, šeptala její racionální část.

A teď se kvůli tomu, že se naučila ovládat krev – což ani nechtěla! Neprosila se o tu schopnost! – nemůže vrátit domů! Otec dal přednost kmenu, který nechtěl na svém území mít vládkyni krve, před svou vlastní dcerou.

Když se to dozvěděla, bylo jí do breku. Brek vystřídal vztek na národ ohně – protože, kdyby nezačali nájezdy a neuvěznili Hamu, nikdy by ovládání krve nevynalezla! – a po vzteku přišla deprese.

Už nikdy neuvidí domov a její bratr a Aang s Toph se od ní více odtahovali. A nedělala si iluze, věděla, že to je její vina. Její výkyvy nálad, její výbuchy vzteku a její pomstychtivost je všechny odehnala a jediný kdo jí zbyl byl Iroh.

Iroh se změnil od doby, co dorazili do Caldery. Pryč byly jeho úsměvy a moudré řeči. Teď od něj neustále slyšela, jak musí dostat nového Pána Ohně Zuka, jeho milovaného synovce, ze spárů Azuly. Ale jí to přišlo zvláštní. Byla sice zaslepená pomstou a nenávistí vůči vládcům ohně, ale to neznamenalo, že neviděla, že Azula byla nestabilní – šílená, jak by řekl by Sokka – a neměla schopnosti, nějak zmanipulovat Pána Ohně. Iroh jí začínal připadat lehce šílený s jeho tuhou „osvobodit“ Zuka.

Několikrát se jí snažil zahrnout do jeho plánů, ale Katara odmítla. Na co by měla pomoci osvobodit někoho, kdo osvobodit nepotřeboval?

Sokka s Aangem odjeli – byla si vědoma, že s nimi odjela i Azula, protože od jejich odjezdu bylo v paláci podezřelé ticho – a Toph se s ní nebavila a Katara se zase nechtěla bavit s Irohem. Nepotřebovala poslouchat jeho problémy – které neexistují – měla dost svých – existujících.

Vždy při procházení po paláci zahlédla služebné, které před ní utíkali jako by viděli ducha a vládci vody, kteří byli zde ubytováni, než se rozhodnou, kde se zabydlí, jí nikdy nespouštěli z očí a vždy byli připraveni na útok. Jako by je chtěla zabít! Chápala jejich nechuť k ovládání krve, ale nebylo to tak, že by uměla, jak se to odnaučit! To nešlo! A i když se toužila vrátit zpět domů, její láska k ovládání vody byla větší než touha po domově, takže velmi rychle zamítla možnost, že by jí Aang vzal ovládání. Nechtěla skončit jako Ozai.

Viděla malé děti, jak si hrají u fontán a jezírek v zahradách a pomyslela si, jestli by byla stejně tak šťastná, kdyby byla mezi nimi. Jenže když si děti všimli, že je sleduje, rozutekli se k rodičům, kteří seděli nedaleko a pročítali nějaké svitky.

„Monstrum,“ šeptali, když se vtiskli do náruče rodičů, aby je před ní ochránili. Rodiče na ní hodili pohled, jako by dětem ublížila a ona se rozhodla radši vzdálit.

Bolelo to. Chápala je, ale stále to bolelo, že to ona byla Monstrum, kterého se báli a ne, národ ohně, který je desítky let věznil. Ne ti, kdo vraždili její lid, ale ona… ona byla monstrum i přestože, se rozhodla nikdy nepoužít ovládání krve.

Ale chtělas, šeptalo jí svědomí. Ano, chtěla několikrát použít ovládání krve. Když bojovala s Azulou, tolik si přála, aby tu noc, byl úplněk, aby mohla Azulu porazit. Když se jim nepodařila invaze a Katara navštívila s přáteli a Irohem tu léčitelku, která léčila pomocí ohně – ohně! – byla z ní tolik nervózní a bála se, že žena využije šance a ublíží Aangovi. Tolik si přála, aby již byla noc a ona mohla mít více síly bránit její přátele, rodinu.

Když odlétali z ostrova cítila jen hanbu, že měla takové myšlenky. Ta žena jim neposkytla nic jiného než pohostinnost a pomohla Aangovi přestat se bát ohně a ona jí chtěla ublížit s tou prokletou schopností.

Zasekla se v chůzi.

Možná byla monstrum.

Sice nikdy nepoužila ovládání krve, ale již tolikrát chtěla a jediné co jí zastavovalo, bylo že na obloze nebyl měsíc v úplňku. Byla by monstrem, kdyby se jí vždy poštěstilo a měsíc by byl v úplňku.

Zhrozila se.

Ona vážně byla monstrem. Jak se lišila od těch, co tak nenávidí, když v myšlenkách je úplně stejná!

V očích se jí objevily slzy. Nechtěla být monstrem. Nechtěla, aby se jí malé děti báli, aby se jí její vlastní otec bál, protože byla monstrem. A co z ní dělalo to monstrum? Takové temné myšlenky začala mít až poté, co se naučila ovládat krev! S rozhodným krokem se rozešla a zavřela se ve svém pokoji.

Až přijde Aang, slíbila si, až přijde Aang, požádám ho, aby mi sebral ovládání.

Aspoň už nebude pro nikoho monstrem a nikdo se jí již nebude bát.

Ani si nevšimla, kdy do jejího pokoje někdo vstoupil, ale když se probudila ze spánku, který si vynutila pláčem, byla v náručí Toph, která odpočívala s nohama položenýma na polštáři.

Byl to nápad Toph, aby se Katara neutápěla ve svých depresivních myšlenkách, že půjdou spolu se skupinou vládců vody a země, kteří měli na starost čistit vody na území ohně.

Skupina dospělých vládců neměla problém, aby s nimi dívky šli, ale byla tu podmínka. Musí být po úplňku.

Kataru bolelo, že se její vlastní lidé musí ujistit, aby jim neublížila, ale souhlasila s podmínkou.

Dai Li a vládci vody pracovali spolu již několik týdnů a jak se zdálo, tak je ta práce i bavila? Katara byla ráda, že její lidé, jsou šťastní.

Když vystoupili ze vzducholodi, Toph s úsměvem rozeběhla a skočila do bahna, které smrdělo jako typicky znečištěná voda, která byla více z bahna než z vody.

„Jsme rádi, že jste se k nám přidali,“ řekla žena, která nebyla starší jak čtyřicet let – takže se musela narodit ve vězení, pomyslela si Katara.

„Pohodička!“ usmála se na ženu Toph, která se pomalu vyhrabávala z bahna, než ho ze sebe ovládáním sundala, „Katara je skvělou vládkyní vody a my v tomhle už máme praxi,“ zvedla na důkaz palec nahoru a Katara se snažila nadhodit úsměv. Stále se vládci vody lehce báli, když před nimi ovládala svůj živel.

„Hm,“ zadívala se žena na Kataru, než k ní natáhla ruku, „jsem Iayedi, zvolená náčelnice vodních vládců zde na území národa ohně,“ představila se a Katara si s ní pomalu potřásla rukou, „tohle,“ pokynula směrem k muži, který stál hned za ní, „je Kadon, můj manžel a naše dcera Illa,“ Kadon zvedl dívenku, sotva pětiletou v náručí výše, aby byla vidět a Katara k nim kývla. Illa sebou lehce trhla, když si všimla, že jí Katara sleduje a skovala svůj obličej do otcových vlasů.

„Je vládkyně?“ zajímala se Toph, která dívku sice neviděla, ale věděla, že byla v náručí Kadona.

„Je,“ souhlasil Kadon, „tohle pro ni bude dobrý trénink.“

„Tohle je malé jezero, takže by neměl být problém, abychom my, tři vycvičení vládci vody a dva vládci země,“ ukázala na Toph a další vládkyni země, která původně byla součástí Dai Li, „vyčistili vodu.“

„Co s tím hnusem?“ zeptala se Toph.

„Budeme vás muset požádat, abyste vytvořili dostatečně velkou a hlubokou díru, kam se odpad dá a zahrabe. Díra musí být dostatečně daleko, aby to neprosáklo zpět do vody a dost hluboko, aby na to nikdo při kopání nenarazil,“ vysvětlila jim všem Iayedi a oni přikývli.

Na nic nečekali a dali se do práce. Jak Iayedi říkala, jezero nebylo tak velké a práce trvala ani ne šest hodin a jezero bylo průzračně čisté. Všech šest z nich stálo před jezerem s potem po celém těle, ale s pyšnými úsměvy na obličeji.

Illa se usmála se své rodiče, než skočila do vody.

„Myslím, že si všichni zasloužíme odpočinek,“ souhlasila Iayedi a skočila za Illaiou.

Když se Katara konečně zbavila potu z těla a jen v klidu seděla na kameni, nohy namočené ve vodě, vedle Toph, všimla si, že na ní kouká Illa, sedící nedaleko od ních.

Usmála se na dívku nervózně, „jsi moc hezká,“ řekla Illa s ruměncem na tvářích, Toph se vedle Katary div nesvalila z kamene smíchy, když cítila jak moc se jí rozbušilo srdce, „jen škoda že si bubák.“

Toph se přestala smát rychleji, než když bys řekl Beifong a chytila Kataru za ruku.

Katara jí ruku stiskla jako dík za podporu, než se opět podívala na holčičku, „věř mi, já jsem se bubákem nikdy nechtěla stát.“

Dívenka musela na jejím obličeji najít něco co jí to potvrdilo, protože Illa kývla a odplavala od dvojice.

Jakmile se začalo stmívat sedli si kolem ohně, a čekali, až je vyzvedne vzducholoď. Jedna vzducholoď rozvážela více skupin, takže museli počkat, až vzducholoď poletí zpět do Caldery.

Kadon seděl mezi Katarou a Illaou.

„Jak jsi se vlastně naučila ovládání krve?“ zajímala se Iayedi, která zrovna jedna rybu, kterou si opekla nad ohněm. Illa sebou škubla nad zmínkou o té schopnosti a více se vtiskla do náruče otci.

„Cestovali jsme územím národa ohně a narazili jsme na Hamu,“ začala Katara, „mysleli jsme, že je jen milá stará paní a až druhý den jsme zjistili, že je vlastně vládce vody z jižního pólu.“

„Musíte pochopit,“ snažila se její kamarádce pomoci, „Katara byla nadšená, že potkala vládce vody z její domoviny, nikdo z nás netušil, co vlastně je,“ nad jejími slovy vládci vody a vládkyně země přikývli.

„Jako jediný vládce vody na jižním pólu, jsem se vždycky musela snažit přijít na to jak ovládat mé schopnosti sama, takže když mi nabídla, že mi pomůže s ovládáním vody, neváhala sem,“ připadala si, jako by byla zase s Hamou, jak jí učí, jak využívat vodu z rostlin, květin, stromů, „nikdy mě nenapadlo, že naši lekci zakončí s ovládáním krve,“ povzdychla si, „nechtěla jsem se to naučit a bojovala sem s ní,“ do očí se jí nahrnuli slzy, „jenže pak využila mého bratra a Aanga a chtěla je nechat se zabít navzájem,“ vzlykla, „nemohla jsem je nechat zemřít a nemohla jsem jí zastavit v ovládání jejich krve a tak jsem udělala jediné, co jí mohlo zastavit,“ další vzlyk, „ovládla jsem její krev, abych jí zastavila v ublížení mých přátel a rodiny.“

Byla si vědoma, že v průběhu vyprávění jí Toph dala ruku přes záda a byla jí vděčná za tichou podporu.

Vládci vody nedali na sobě nic znát, až na Illau, která měla v očích slzy a klepala se vzlyky.

„Nechtěla jsem se stát monstrem, nechtěla jsem, aby se mě mý vlastní lidé báli!“

„Kdybys neuměla ovládat krev,“ odmlčela se Iayedi, „byla bys skvělým vládcem vody,“ uznala a Katara se zlomila a stiskla Toph v objetí a nechala své slzy stékat volným proudem.

Bylo něco, když jí vládce ze severního pólu řekne, že je dobrým vládcem, ale je něco jiného, když jí to samé řekl vládce vody z její domoviny. Mělo to větší váhu. Mělo to větší dopad.

A mrzelo jí, že jí v dobrém vztahu s jejími bratry a sestry překáží to co nenáviděla stejně jako ona.

Ona ale nechce, aby se jí lidé báli, ona nechce být sama, protože se všichni bojí toho, co dokáže, a především ona nechce už její temnou stránku. Nechce to našeptávání, které jí slibuje věci a namlouvá ke špatným věcem. Sice, do teď byla schopná odolat, ale co když jednoho dne již nebude moci? Nechce to riskovat. Nechce dokázat celému světu, že je tím monstrem, kterého se všichni bojí.

„Slyšeli jsme, že tvá matka zemřela, abys ty přežila,“ začal Kadon a Katara přikývla. „Nenapadlo tě, proč se nájezdníci vrátili? Po takové době?“ zajímal se.

„Museli nějak zjistit o tom, že jsem se narodila,“ zašeptala Katara smutně. Léta si matčinu smrt vyčítala.

Iayedi zavrtěla hlavou, „jak by mohli vládci ohně zjistit, že se narodil nový vládce vody? Po našem zajetí věřili, že další vládci na jižním pólu nebudou,“ vysvětlila, „celou tu dobu od zajetí Hamy, nebyly žádné nájezdy. Víš, proč přišli?“

„Proč?“ zajímala se Toph.

„Neměli ani tušení, že se Katara narodila s vládnutím, ne,“ zavrtěl Kadon hlavou, „přišli si pro Hamu. Proč by jinak přijali, že dospělý člověk je vládcem vody? Oni nehledali dítě, ale dospělou ženu, netušili, že se narodil vládce vody, ale mysleli si, že se Hama, monstrum ovládající krev, vrátila domů,“ jeho slova byla tvrdá a nemilosrdná. Ale Toph to cítila – mluvil pravdu.

Chapter Text

Zuko nečekal, že když se vrátí zpět do paláce, bude palác plný šlechtou a vysoce postavenými lidmi.

„Co se tu děje?“ zeptal se, ale jeho rytíři sami netušili.

„Můj pane!“ hnal se k nim jeden z rytířů, kteří zůstali v Caldeře a po jeho boku šla madam Píng'ān, která rytíře bouchla do holeně, aby přestal utíkat a počkal na ní. Muži se zkroutil obličej bolestí, ale počkal na madam Píng'ān a nabídl jí rámě a společně došli k Pánovi Ohně.

„Co se děje?“ zopakoval Zuko svou otázku. Madam Píng'ān si povzdychla.

„Princ Iroh se děje,“ sykla a změřila si nejbližšího generála poblíž, pohledem. Zuko na něj pohlédl a viděl v něm strýcova dobrého přítele. Oh… „nemohl získat korunu Agni Kaiem, a tak se snaží hrát nečistou hru a získat si na svou stranu šlechtu,“ odfrkla si – velmi nezdvořile, jak jednala vždy, když se jednalo o strýce, uvědomoval si Zuko.

„Nemusíte se však bát,“ ujišťoval ho rytíř, „jen málo lidí přišlo na zavolání Iroha a zbytek spíš přišel, aby sledovali, co se bude dít.“

Usmál se na oba a nabídl rámě madam Píng'ān, než se s rytíři za sebou, rozešel k trůnnímu sálu. Všiml si, jak služebnictvo bylo nesvé a čekali, že každou chvíli vypukne boj. Zuko nechápal, jak se to mohlo, tak rychle stát. vybudoval v paláci takový příjemnou atmosféru a ani Azula ji nekazila – i když děsila všechny, ale nikomu náladu nezkazila – a jen na týden odjel z Caldery, aby dohlížel na hlasování koloniích o jejich věrnosti a jeho strýc tu atmosféru zcela zničí! Možná ho měl přece jen poslat pryč.

Ba Sing Se požadovalo strýce, Draka Západu, který obléhal město po šest set dní, a byli odhodláni za oplátku vydat Ozaie do péče Národa ohně. Zuko stále netušil, jestli chce otce do péče, ale teď si byl jist, že v strýce nechce v péči.

Možná jim ho měl vydat. Aspoň by se nemusel potácet s takovými záležitostmi.

Před dveřmi do sálu potkal Toph, která se na něj omluvně šklebila a Kataru, která stále nevěděla, jak má na Pána Ohně reagovat, ale byl jí teď příjemnější než Iroh. Nemluvě o tom, že Iroh, kterého znali miloval svého synovce a takhle se milovaný strýc rozhodně nechoval – na tom se Katara s Toph shodli a ani jedna staršího muže nepodporovali. Netušili, že za dobu jejich nepřítomnosti se tohle stane!

Toph s Katarou vešli do místnosti hned za Zukem a pohled jim spočinul na Iroha, který seděl v čele stolu, kde se konala válečná porada?

Zukův pohled se na strýce zaměřil, normálně v čele stolu seděl panovník anebo jeho zástupce. Nepamatoval si, že by Irohovi dával takovou funkci. Jakmile si ho Iroh všiml, usmál se do širokého milého úsměvu, vstal a přistoupil k Zuko s rozpřáhlými rukami, „Zuko, jsem tak rád, že jsi zpět!“ než se otočil k lidem co se postavili, aby se Pánovi Ohně uklonili až na dva muže. Jeden, který byl stejně starý jako Iroh a co si pamatoval, tak s ním vedl obléhání na Ba Sing Se a druhý Generál Sheng, u kterého se kvůli jeho věku neočekávalo, že vstane. „Můžete jít, již vás není potřeba,“ usmál se jejich směrem a odmávl je.

„Co bylo tak naléhavé, že to nemohlo počkat na můj návrat?“ zajímal se Zuko – zcela ignorujíc strýce, který čekal, že mu vpadne do náruče a obejme ho – a pohled zaměřil na Generála Shenga, který od Zukovi korunovace jeho nápady jen podporoval a byl starší než Iroh a byl dobrým přítelem Pána Ohně Azulona, Zukova dědečka. Byl jen o pár let mladší než Azulon sám a jasně dával najevo, za svou funkci, že Iroha a Ozai nemá rád. Jeho názor se nezměnil, ani když Ozai nastoupil na trůn a byl kvůli tomu poslán bojovat do kolonií. Za návrat do rodné domoviny vděčí jen Zukovi a jasně dal najevo, že Zuko je jediný, koho podporuje na trůnu. Jasně to dával najevo i teď, když na Iroha házel ošklivé pohledy – jen co si všiml, že se k němu Zuko obrátil, jeho stará tvář se zjemnila, ale nespouštěl z ní svůj obvyklí zabručený výraz.

„Přišli zprávy o vyjednávání o zajetí prince Ozaie a přestože jsme chtěli čekat na vás, můj pane, princ Iroh naléhal, že to za vás vyřeší,“ jméno Iroh a Ozai v podstatě vyplivnul a všichni si toho moc dobře všimli. Zukovi svitlo.

Jestli přišlo vyjednávání o převezení Ozai tak muselo přijít i žádost o Iroha… zasmál se – Nedivil se, že si jeho strýc snažil zachránit svůj starý, zaprášený kožich.

Toph si uvědomila, že Iroh byl zcela klidný, i když udělal něco na co neměl právo – věděla to, madam Píng'ān jí a Kataře ve volné čase vysvětlovala tituly a povinnosti a práva v paláci a v jejích společnost. Madam Píng'ān byla totiž jediná, kdo se Katary nebál a možná to byl důvod, proč si jí Katara tak moc oblíbila, že byla oblečena do tradičního oblečení národa ohně – aspoň tak jí to popisovala Katara.

„Jakékoli rozhodnutí, které válečná porada, udělala, ruším,“ jeho hlas byl tvrdý a Azula by ho pochválila, za sílu, kterou dal do hlasu.

Všiml si, jak úředník, který seděl u postranního stolku, cosi roztrhal po jeho slovech a nepochyboval, že to bylo rozhodnutí, které Iroh vynutil od rady.

„Ale synovče!“ nechal se slyšet Iroh, ale ohně v zadní čísti sálu zesílily a nabraly zlatý nádech, značíc, že Zuko převzal nad nimi kontrolu.

„Neříkej mi tak!“ zavrčel na něj, „kdybys mě skutečně bral jako synovce, nedělal bys nic za mými zády!“ otočil se směrem ke generálům stojících kolem stolu a kývl jejich směrem, „tahle porada je ukončena a upozorňuji vás, že jakákoli porada bez mého vědomí, bude znamenat propuštění z funkce!“

Iroh ztichl hned po Zukových slovech a zbledl po poslední větě. Věděl, co to znamená. Katara s Toph věděli, co to znamená. Bez riskování jejich pozic, už se nikdo nepokusí podpořit Iroha. A buďme realisté – nikdo nebude riskovat pozici kvůli generálovi a princi, který zradil svůj národ a opustil svou rodinu, rodinu, kterou tvrdí, jak moc miluje, a přesto podráží nohy svému milovanému synovci.

Generálové se uklonili a každý se rozešel ze sálu. Generál Sheng se zastavil u Pána Ohně a pohlédl mu do očí, „jste přesně jako Pán Ohně Azulon za mlada, můj pane,“ usmál se na něj a pokynul mu hlavou, což mu Zuko opětoval, než se rozešel k odchodu. Zastavil se podruhé, u Iroha, „taková ostuda,“ zakroutil nad starým princem hlavou, „možná je načase, abyste si uvědomil své místo,“ navrhl mu, a přesto použil milý a veselý tón, přeběhl Irohovi mráz po zádech. „Koneckonců,“ odmlčel se, „mlčel jste, když usedl na trůn princ Ozai a mlčel jste, když princ Ozai spaloval polovinu obličeje tehdejšímu princi Zukovi. Zajímalo by mě, co se změnilo, že najednou máte tolik úsilí získat svůj trůn,“ zamyslel se.

„Nechci trůn!“ zavrčel na generála, „chci to nejlepší pro svého synovce!“

„Ale nechováte se tak,“ upozornil ho, „chováte se, jako děcko, kterému někdo vzal oblíbenou hračku. Tvrdíte, že vaše činy jsou poháněny ochranou a blahobytem Pána Ohně Zuka, ale děláte věci za jeho zády, bez jeho vědomí,“ zamyslel se. „Nepamatuji si, že byste se zajímal o blahobyt vašeho synovce, dokud žil váš nebožtík syn.“

„Jak se opovažujete?!“ zasyčel, „nemusím se vám z ničeho zpovídat!“

„Tak dost!“ roznesl se hlas Zuka po celém sále a tím vytrhl dva generály z konverzace, „to stačí,“ jeho hlas byl jako kus ledu a Iroh se lehce oklepal, „očekával bych od vás větší respekt vůči Generálovi Shengovi, který podporuje vašeho ‚milovaného‘ synovce více než vy, princi Irohe. Nemluvě o tom, že generál Sheng má v paláci více respektu a moci než vy.“

Bylo slyšet pár posměšných pošeptání a Iroh se rozhlédl, aby zjistil, že všichni generálové byli stále přítomni a tudíž byli svědky jejich rozhovoru. Spoustu z nich na něj pohlíželo se zamračeným nesouhlasem, jiní s posměšným úšklebkem a zbytek s ledovou maskou. Nikdo ho nepodpořil.

Generál Sheng se k Zukovi otočil čelem a složil mu poklonu, „velmi se omlouvám za můj výstup, můj pane,“ omluvil se mu, „nechal jsem se unést svými stařeckými pocity.“

Zuko se nad jeho slovy jemně usmál. Tak jemně, že si toho nikdo kromě Shenga nevšiml a pokynul mu ke zvednutí, „doufám, že budete mít příjemnou cestu domů, generále.“

„Děkuji, můj pane,“ poděkoval mu a s další úklonou se rozešel ze sálu. Generálové se rozešli za ním a někteří neodolali a hodili další posměšný úšklebek na Iroha. Ten s rudou tváří a potlačovaným vztekem se klepal na místě.

„Lord Kuzon,“ ozval se Zukův hlas a úředník, který do té doby stál u odděleného stolku, kde zapisoval, vše, co se řeklo a rozhodlo na poradě přispěchal k němu, „chci celý spis o tom, co se probíralo na poradě,“ úředník přikývl, ale než se mohl rozeběhnout ke stolku, aby to jeho pánovi podal, zastavil ho. „A chci, aby všichni věděli, že princ Iroh, a jeho slova či rozhodnutí, nemají žádnou váhu a cokoli a tím myslím všechno, co musí projít přese mně, projde přese mne. Nechci, aby se tohle opakovalo.“

Úředník přikývl a chápal, co tím myslel. Princi Irohovi se nedalo věřit ohledně vládnutí a ani politickým rozhodnutím. V hlavě si poznamenal, že to musí oznámit svým spolupracovníkům, aby neudělali stejnou chybu. Nepochyboval, že příště už jejich lord nebude tak milostivý.

„Princi Irohe,“ otočil se čelem k muži, který svým pobytem kazí všechno, na čem za dobu své vlády tak těžce pracoval! „Nepřeji si, abyste se vměšoval do mého vládnutí.“

„Ale-“

„Nejste můj rodič a ani můj regent!“ zavrčel na něj Zuko a tím Iroha umlčel.

Toph s Karatou všechno sledovali s šokem. Tohle rozhodně nebyl Iroh, kterého znali. Ale… to se za tu chvilku změnil, jen protože byl Zuko Pánem Ohně? Anebo byl takový vždy a jen před nimi hrál milého starouška?

„Od teď budete pod dohledem a cokoli,“ zvedl varovně prst, „cokoli co uděláte a ohrozí to můj národ, mou rodinu a mé lidi, bude vaším rozsudkem. Příště nebudu tak milý a dost možná se stane, že vám seberu titul prince,“ varoval ho, „už takhle nemáte nárok na trůn.“

Nad tím se Katara pozastavila, „co tím myslíte?“ nechápala. Vždyť Iroh byl královské krve a starší bratr Ozaie!

„Když princ Ozai usedl na trůn, všichni čekali, že ho princ Iroh vyzve a Agni Kai a chopí se vládnutí,“ vzala si slovo madam Píng'ān a obě dívky se na ní podívaly, „jenže on tak neudělal a zcela se vzdal královského titulu a odešel z Caldery. Tím zcela ztratil nárok na trůn. Jen protože tehdejší Pán Ohně měl slitování nad princem Irohem, byl po nějaké době přijat zpět do rodiny a byl mu vrácen titul prince a generála – jeho nárok na trůn mu to však nenavrátilo,“ upozornila.

„Takže ten Agni Kai?“ zajímala se Toph.

„I kdyby princ Iroh vyhrál, nebyl by Pánem Ohně,“ kývla madam Píng'ān, „Pánem Ohně by se stala princezna Azula a ta by to opět rychle vrátila jeho výsosti,“ kývla k Zukovi, „princezna nemá ani nejmenší ambice stát se Pánem Ohně,“ povzdychla si a Zuko se na ní usmál.

„Ale korunu má ráda,“ nad jeho slovy se madam Píng'ān zasmála.

„Ano, předpokládám, že to byl jediný důvod proč přijala příkaz od prince Ozaie, aby se stala Pánem Ohně – jsem si však jistá, že po své korunovaci měla v plánu vás kontaktovat a předat vám titul,“ poklepala si na rty, „i když pochybuji, že by vám dobrovolně odevzdala královský klenot.“

„Vždycky jím byla fascinována,“ přitakal Zuko a nabídl jí rámě, aby si spolu mohli jít dát čaj. Kývl ke Kataře a Toph. Obě hodily pohled – převážně Katara – na Iroha, ale ten jim nevěnoval pohled a propaloval pohledem Zuka a tak se rozešli za nimi.

Chapter Text

Jižní pól byl… nic moc – usoudila Azula. Řekla svůj názor nahlas před dvěma dny a od té doby jí Sokka propaloval pohledem. Vážně, kdyby nevěděla líp, myslela by si, že je vládce ohně!

Zima byla nepříjemná, záviděla Avatarovi, že si mohl chodit jen v tom jeho nenormálně tenkém oblečení, zatímco jí museli půjčit už druhou parku, aby neumrzla. Litovala, že se doma tak bála Zukova ohně. Byla si jistá, že měl nějaký způsob, jak na zimu a kdyby nebyla takový strašpytel, byla by se to naučila a necítila by se teď tady jako rampouch a ostatní by po ní neházeli starostlivé pohledy. Nechtěla lítost! Chtěla teplo!

„Kdybys nebyla tvrdohlavá, mohlas být se Sokkou uvnitř a ohřívat se u ohně,“ řekl jí Aang, když se vedle ní posadil. Seděla na u vody a sledovala měsíc odrážející se v ní. Sokka se jí jen před chvílí posmíval, že vládci ohně jsou bačkory a nevydrží ani malou zimu a ona rozzuřená vyběhla ven z domu, který byl ze sněhu – sněhu! – a kde bylo takové příjemné teploučko. Nechtěla dát tomu buranovi za pravdu!

Byl to vůbec buran, když jeho otec, byl náčelníkem? Ale to by potom jeho sestru dělalo stejného titulu jako jí… Ani náhodou! Je to furt buran!

„Nepotřebuju tvoji lítost!“ zavrčela na něj a pohlédla zpět na odraz měsíce ve vodě. Slyšela o tom, že Zhao – ten idiot – zabil smrtelnou formu Tui, Agniho sestru, a jedna princezna ze severního pólu, se musela obětovat, aby se měsíc vrátil na oblohu. Představa, že by se něco takového stalo Slunci a Agnimu… oklepala se jen z té myšlenky. Nepochybovala, že kdyby se Agnimu něco takového stalo, byl by to Zuko, kdo by se musel obětovat a ta představa byla strašná. Ani před duchy není její bratr v bezpečí! Co by si bez ní počal?!

Zajímalo jí, co se asi teď děje v Caldeře. Co asi dělá Zuzu? Stýská se mu po mě?

„Můžu tě to naučit,“ nabídl a vytrhl jí z myšlenek.

Azula se na něj podívala, „naučit co?“

„Jak si udržet požadovanou tělesnou teplotu!“ usmál se, když si uvědomil, že má její pozornost, „je to technika vzdušného národa, ale Gyatso říkal, že se to mniši naučili od vládců ohně.“

Zamyslela se. Chce se to naučit? Mohla by počkat až se vrátí domů a tam by jí ti jistě naučil Zuzu…

„Dobře,“ povzdychla si, do čeho se to zase dostala?

„Fajn!“ usmál se na vládkyni ohně a postavil se, Azula jeho příkladu následovala a postavili se vedle sebe jen kousek od sebe, „snaž se vcítit své teplo, jsi vládce ohně, takže to by pro tebe nemuselo být tak těžké,“ ušklíbl se na ní a začal zhluboka dýchat – to bylo velmi podobné meditacím při ovládání ohně, uvědomila si Azula, ale místo toho, aby se zaměřila a cítila teplo svého vnitřního ohně, který plál modrou barvou, zaměřila se na teplo svého těla.

„Slyšel jsem, že vládci ohně, dokáží cítit v sobě oheň-“

„Vnitřní oheň,“ opravila ho, „je do důkaz vládců ohně. Oheň se utišuje v noci a za dne, pod Agniho dohledem plápolá mocně. Když je vládce ohně příliš dlouho bez slunečných paprsků a nemá ani paprsky měsíce, může mu zcela uhasnout jeho vnitřní oheň.“

„Je to špatné? Nemůže mu ten oheň někdo zase zapálit?“ zajímal se.

Zavrtěla hlavou, „jakmile jednou zhasne vnitřní oheň, už nikdy nevzplane. Je to jako…“ zamyslela se, „jako by ti někdo vytrhl srdce z těla a pak ti ho vrátil zpátky. Srdce ti nezačne zase fungovat. Prý vyhasnutí ohně se přirovnává bolesti, jako by ti někdo vytrhl srdce z hrudi,“ oklepala se, „je to hrozný. Ani ti nejhorší vězni nejsou vězněni v celách bez možnosti vidět slunce anebo měsíc, aby se jim to nestalo. Radši rozsudek smrti než vyhasnutí ohně,“ zakroutila hlavou nad tou představou. Jako by si někdo dobrovolně nechal vyhasnout vnitřní oheň. Bylo to nefér, že jen vládci ohně byli takhle v nevýhodě. Žádný z jiných vládců nepřijde o vládnutí, když nebudou na slunci. Jen vládci ohně.

Zcela si nevšimla zhrozeného pohledu Aanga, když to dopověděla.

Cože? On… on vyrval srce Ozaiovi z hrudi? Pohlédl na své ruce s hrůzou a zvedl se mu žaludek. Rozutekl se od Azuly a u nejbližšího volného místa vytvořil ve sněhu díru a sklonil se k ní.

Azula si nevšimla, že Aang odběhl až do doby, než uslyšela zvracící zvuk. Otočila se, směrem odkud se zvuk vydával a zhnusením zkřivila nos.

Nechutný.

I přes zhnusení, se vydala za Avatarem, který div hlavu neměl v díře, kam zvracel a ona ho chytila za límec oblečení, aby do díry nespadl. Nechápala proč to dělala. Rozhodně však nechtěla být ve společnosti někoho, kdo by spadl do svých vlastních… no.

Když Avatar přestal vydávat ty zvuky a pomalu se zvedl a sedl na zem se slzami v očích. Povzdychla si, odkopla kupu sněhu do díry, aby do toho nikdo nespadl a sedla si vedle Aanga.

Aang to bral jako povolení a vrhl se jí kolem krku v objetí. Azula ztuhle seděla a nevěděla co dělat. Na tohle byl lepší Zuzu, povzdychla si. Vzpomněla si, co vždycky dělal, když ona mu plakala v náručí a své ztuhlé ruce, položila chlapci plačícímu jí v náručí, na záda.

„Nono,“ poplácala ho jednou rukou po zádech a ona zaslechla mezi vzlyky uchechtnutí. „Uh,“ zamyslela se, „to bude dobrý,“ netušila, jestli to říká Avatarovi anebo sobě.

Říct, že byl Sokka zklamaný a rozzuřený je správný termín pro vysvětlení jeho pocitů. Když se dostali zpět domů čekal je šok.

Myslel si, že zde budou členové severního kmene, aby pomohli jejich kmenu vzchopit se a postavit na nohy. A ne, že jeho kmen bude plný národa ohně, kteří budou pomáhat s opravou jejich kmene a jak se dozvěděl, kteří ochránili jeho kmen před nájezdem od severních vládců.

Jak se ukázalo, Arnook se snažil získat jih pod kontrolu. Když Pakku připlul se svými muži na jih, začal rozhodovat za celý kmen, a to se nezměnilo, ani když se vrátil právoplatný náčelník, doufali, že lidé v jižním kmeni budou již moc zadluženi za jejich pomoc, že neodmítnou nadvládu severu nad nimi. Hakoda s jejich kmenem by se vzdali – koneckonců byli v obrovské nevýhodě a měli spousty vládců vody.

S čím však sever nepočítal byla flotila národa ohně, kteří byli posláni na pomoc jihu, s opravami a nápomoci kvůli začátku zimy, která vyplula jen pár týdnů po vyplutí Hakody a jeho flotily.

Sever si chtěl podmanit jih a udělat si z nich svou kolonii!

Jeho otec byl nadmíru vděčný národu ohně, že se za ně postavili – i když tvrdili, že jediný důvod, proč pomáhají, je, aby dohlídli na blahobyt vládců vody, kteří byli věznění na jejich území – a s podporou vojáků národa ohně, vyhnal severní vládce z jihu a zcela přerušil jakýkoli kontakt s nimi.

Jen měsíc nato se na jih ze severu dostalo několik lidí, kteří hledali lepší, a ne tolik omezený domov.

Mezi nimi byla i Yagoda.

Všichni ti lidé, kteří museli cestovat ze severu jen loděmi a pravděpodobně utekli z bezpečí severních hradeb, museli zcela zavrhnout svůj domov, aby se stali členy jižního kmene.

Kmene, kde bylo možné naučit se ovládání vody bez omezení, nehledě na to, zda jste dívka nebo muž.

O Katařině schopnost, veřejnost nebyla informována. Bylo jen oznámeno její vyhnanství a zákaz vstoupit na území jižního kmene – nikdo se neptal. Jen donedávna byli ve válce a mysleli si, že Katara prostě jen zabila špatného člověka a kvůli novému spojenectví a vratkému míru, musel jih dokázat, že jí nepodporuje.

V to věřili, lidé jejich kmene, a tak to mnělo zůstat. Jediní, kdo věděl pravdu byl otec, Bato, babička a vládci vody, kteří připluli s otcem. A samozřejmě Sokka a Aang. Sokka neměl ani tušení, jestli Azula věděla o ovládání krve. Ale služebnictvo o Kataře vědělo a bálo se jí, takže předpokládal, že aspoň něco zaslechla.

I ona však mlčela, a přestože po cestě měla kousavé upomínky pro každého – Sokku, Aanga, Kataru, Toph a i Iroha – jakmile přistáli na pólu, ani se nezmínila o Kataře.

Usuzoval to její výchově mezi šlechtou, a tak věděla, kdy mluvit a mlčet.

Byl naštvaný na sever a Arnooka, který se snažil využít slabosti jeho kmene a pokusil se dostat pod palec jeho lid – jeho rodinu, byl naštvaný na národ ohně, že mu nedávají důvod proč je nenávidět a spíš jim byl vděčný za jejich pomoc! Byl naštvaný a vybíjel si to na Azule, zatímco jí škádlil ohledně toho, jak si oblékala již druhou parku a stále vypadala, že potřebuje další.

Byl si vědom, že Azula vystřelila po jeho slovech ven z domu, kde jeho otec a Bato přichystali pro ně večeři a uvítání. Byl si také vědom, že jí nedlouho poté následoval i Aang.

Když se vrátili po nějaké době, Aang byl bílý jak sníh a lehce se klepal a Azula ho podpírala, když vstoupili, aby se usadil u ohně.

Když se zeptal, co se stalo, princezna mu řekla o vnitřním ohni. I jemu se udělalo špatně a chápal, proč se mu udělalo špatně, a i jemu bylo na zvracení. Nikdy neměl problém se zabíjením, pokud to znamenalo, že zachrání život svůj anebo jeho přátel a rodiny. Nikdy však nechtěl způsobit Ozaiovi něco takového. Jak Azula řekla – smrt je milejší než uhašení vnitřního ohně. 

Chapter Text

Uběhl první měsíc od Iroha pokusu o manipulaci moci za Zukovými zády a od té doby se o nic nepokusil… teda. Ne, že by mu to někdo dovolil. Stráže ho hlídali jako oko v hlavě a nikdo ze služebných mu nedal záminku k tomu, že jsou na jeho straně. Protože nebyli, samozřejmě.

Zuko se více sblížil s Toph a Katarou.

Samozřejmě podle něj ovládání krve nebylo nic pěkného, ale jak zjistil od Toph, Katara se tu schopnost, ani nechtěla naučit a udělala tak jen, aby zachránila Aanga a Sokku. Chápal proč to udělala, a přestože s tou schopností nebyl v pohodě, tak tak dlouho, dokud jí na nikoho nepoužije, nemá problém se k ní chovat jako k normálnímu člověku.

„Napadlo tě někdy, že bys ovládání krve mohla používat pro léčení?“ napadlo jednoho dne Zuka, když spolu s Katarou a Toph popíjel teplý čaj. Obě vládkyně se na Pána Ohně otočily tak prudce až jim v krku zapraskalo.

„Cože?“

„Představ si to. Ovládání krve ti může pomoci najít chyby v těle, přetržené nervy, ucpané cévy… je tu tolik možností! Já tohle dokážu jen pomocí mému citu na teplo, ale krev by byla perfektní léčitelská schopnost. Mohlo by to zcela zvýšit tvé vnímání, kdyby ses nad tím zamyslela a mohla by ses pokusit znovu roztlouct srdce, které přestalo tlouct. Nebo odstranit jed z těla – takových možností!“ poslední věty si Zuko mumlal již pro sebe, ale obě dívky ho slyšely. A netřeba říct, v jakém šoku byly. Nikdo je nenapadlo, použít schopnost, které se obě báli na něco tak užitečného! Katara byla v úžasu. Proč jí to nikdy nenapadlo. Měla nadání na léčení a představa, jak moc by jí ovládání krve pomohlo s léčením byla úžasná.

Ale…

„Kdo s čistým rozumem by mi dovolil ho vyléčit s touhle schopností?“ zašeptala Katara se slzami na krajíčku. Zuko se na vládkyni vody ohlédl a předstoupil před ní.

„Já,“ řekl pevným hlasem. Nevěřil oné schopnosti, ale představa, že by ta schopnost byla využita k něčemu dobrému byla lákavá. „Mám staré zranění, nohu zamrzla Hama, když jsem jí jednou potkal a od té doby, když v noze nemám větší teplo než jinde v těle, mám velké bolesti a pocit, že noha je stále obalena ledem,“ vysvětlil a sundal ze sebe hábit, než si vyhrnul nohavici u kalhot až nad koleno a odhalil tak nohu, která byla z větší části pokryta šedou kůží, která byla svrásčená a vystouplá. Vypadala jako by se dala snadno sloupnout a odendat.

Katara při pohledu na spáleninu zbledla a náhle zezelenala. Nebyl to pěkný pohled a byla si jistá, že to muselo bolet. Představa, že tohle způsobila Hama – vládce vody – a že takové zranění pravděpodobně ona sama způsobila při bojích s národem ohně – protože při boji o svůj život se nedržela zpátky a bojovala se vším co měla – byla ohavná a ona si slíbila, že takový útok bude používat jen v krajních situacích, kdy nebude mít na výběr. Věděla, že úplněk bude až za dva dny, ale rozhodla se udělat rychlý sken, aby věděla, s čím bude o úplňku bojovat.

Přivolala vodu a nechala si ruce obalit vodou, načež voda začala zářit a ona položila ruce na nastavenou nohu a soustředěně se zaměřila na výsledky.

Zamračila se.

„Necítím tam nic špatného,“ řekla frustrovaně a odendala ruce, jen aby nechala vodu stéct po rukách na zem. Zuko se na ní povzbudivě usmál.

„Vyléčil jsem si co šlo, ale protože jsem se k tomu dostal až pozdě nemohl jsem si jí vyléčit úplně. Ani já, když na sobě udělám sken, nic špatného necítím – je to totiž něco, co ani moje schopnosti nedokážou vyléčit, a tak to nezaznamenám. Možná však ovládání krve bude schopnější?“ navrhl a Katara zamyšleně přikývla. Pak se však zarazila nad jeho slovy.

„Počkat,“ podívala se na něj, její pohled se zaměřil na jeho vlasy, který měl rozpuštěné a nechal je splývat podél těla až k pasu, zatímco v nich měl stříbrné šperky a čelenku, ze které vyselo spoustu řetízků, které splývaly s vlasy. „Zeisan!“ vykřikla a nevěřícně.

Toph se na křesle zlomila smíchy až popadala dech. „Že ti to, ale trvalo!“

Zuko se jen usmál, nad jejich náhlou hádku, kde Katara obviňovala Toph, že jí to neřekla okamžitě.

Po tomhle rozhovoru se její postoj vůči Zukovi zcela změnil a díky Zukovi začala vidět v národě Ohně to dobré. Samozřejmě, stále to byl syn nepřítele, ale taky to byl syn nepřítele, který ukončil válku, dbal na dobro svého lidu a dělal hodně nejen pro jeho lid, jen aby odčinil skutky jeho předků, za které – podle Katary – nebyl zodpovědný. Nebylo to tak, že lidé měli na výběr, do jaké rodiny se narodí. Stále však neměla ráda Azulu, za to, že málem zabila Aanga – v podstatě zabila! – ale chápala, proč je Zukovo pouto s Azulou, jeho šílenou sestřičkou, tak silný. Azula je jen čtrnáctiletá holka, která měla na výběr mezi dobrem a poslušností a kdyby si nevybrala poslušnost byla by krutě potrestána. Katara by to nikdy nahlas neřekla, ale již párkrát se přistihla, že mladou princeznu spíše lituje, než nenávidí. Nikomu to neřekla, ale nemyslela si, že by byla schopná se chovat špatně k princezně, teď, když znala její minulost.

„Teď když jsou ty největší problémy našeho národa vyřešeny, zbývají poslední dva velké problémy, můj pane,“ řekl úředník v Zukově pracovně, zatímco Zuko procházel nějaké pergameny a Katara s Toph seděli u sloupových oken, které dávali rozhled na zahradu, o kterou se prý Zuko sám staral. Na klíně Toph byl kocourek, který Zuka všude pronásledoval a ač se Katara snažila sebevíc, bylo bolestivě jasné, koho má kocourek radši. Nad slovy úředníka obě zbystřili. Pokud měl Zuka problém, byly odhodlané mu pomoci.

Zuko vzhlédl od pergamenu a napil se ze šálku, který měl vždy poblíž u sebe. Úředník počkal, až šálek odloží, než vyndal z rukávu srolovaný pergamen, „vaši lidé čekají až přijmete královskou choť můj pane.“

Katara s Toph se lehce začali dusit, když jim zaskočila slyna, jakmile uslyšeli jeho slova, „cože?!“ zahřměl hlas vládkyně země.

„Proč by národ ohně čekal, až se Zuko ožení?“ nechápala Katara.

„Je to tradice, když královská rodina má nějakého člena, který je plnoletý a tudíž může uzavřít sňatek, žádné sňatky ten rok se neuskuteční, aby nikdo ze šlechty nepropásl možnost nabídnout jejich dceru nebo syna pro tu možnost,“ vysvětlila jim madam Píng'ān, která stála Zukovi za pravým ramenem s dostatečným odstupem. „Jakmile je svobodný člen královské rodiny ve sňatku, šlechta opět pokračuje v jejich sňatcích, jako předtím.“

Katara s Toph přikývl, že chápou – Toph chápala více, díky výchově jejich rodičů, zatímco Katara chápala, ale nevěděla, proč by to někdo dělal. Byla ráda, že její lidé- zarazila se. Ona vlastně už nemá svůj lid…

Zuko převzal pergamen, který byl popravdě seznam, všech nabídnutých členek jejich společnosti, které prošli schválením od Ohnivých mudrců – taková byla tradice – aby se zajistil dobrý sňatek. Byla to chyba ze strany Pána ohně Azulona, že dovolil sňatek mezi Ozaiem a Uršou i přestože mudrci byli proti, jen kvůli tomu, že věřil, že z jejich spojení vzejdou mocní vládci… měl pravdu, ale co je to stálo.

„Kněžka Lai?“ pohlédl na úředníka. Ten se pod jeho pohledem ošil a přikývl.

„Pokud se mohu vmísit,“ začala madam Píng'ān a po Zukově přikývnutí pokračovala, „pamatuji si, že Kněžka Lai oslavila jen nedávno své třinácté narozeniny,“ probodla úředníka pohledem.

„Je samozřejmost, že stvrzení manželství by muselo rok počkat, ale Kněžka se sama rozhodla,“ bránil se, „víte, že mudrci na ostrově Gangji by nedovolili, aby koruna nutila Agniho milovanou do čehokoli. Byl to šok, když přišel dopis o jejím rozhodnutí nabídnout se jako potencionální Paní ohně,“ sklonil se a skryl své oči za ruce a rukáv.

„Kdo je kněžka Lai?“ zajímala se Toph.

„Mám zde její portrét, který byl vyhotoven hned po jejím rozhodnutí, můj pane,“ nabídl úředník a z rukávu vyndal další, větší pergamen, který rozvinul a byl tak vidět obličej s baculatými tvářemi, zářivě modrými očima, jako denní obloha a zlatě zbarvenými vlasy, jako samo slunce. Pleť měla světlou, stejně jako všichni vysoce postavení v národu ohně a pod pravým okem měla malé černé znaménko. Na sobě měla oblečení z modré a rudé barvy se zlatými šperky a ozdobami. Z uší jí vysely safírové náušnice s perli a na hlavě jí stála velká čelenka, která vypadala jako koruna. Vyselo z ní spousta nití s perlami, posázená byla nespočtem safírů, a i na jejím portrétu je všechny její krása a šperky oslnili – tedy až na Toph.

„Jak vypadá?“ zajímala se vládkyně země. Katara se k ní otočila a snažila se jí co nejlépe popsat, aby nijak nepošpinila to, co viděla. „Páni, zdá se být krasavice,“ pískla úžasem, „proč váháš?“ zajímala se. Vždycky byla smířená s tím, že si jednoho dne vezme toho, na koho její rodiče ukážou. Nemluvě o tom, že by jí rodiče provdali hned jakmile by začala krvácet…

„V národě ohně je věková hranice od kdy je člověk považován za dospělého,“ začal Zuko, ale byl přerušen, když si úředník odkašlal.

„Vlastně se hranice snížila za dobu vaší nepřítomnosti, tehdejší Pán Ohně Ozai snížil hranici na čtrnáct let, aby mohli i mladší naverbovat do armády a aby princezna Azula mohla zdědit trůn,“ vysvětlil. Zuko kývl, že rozumí.

„Hranice se vrátí zpátky na šestnáct let,“ rozkázal, než se otočil zpět k Toph. „Od teď,“ pohlédl na všechny, „je věková hranice šestnáct let, to znamená, že naverbování do armády, dědění a plnoletost je v šestnácti. Sňatek je možno uskutečnit ve čtrnácti pod dohledem rodičů a pouze pokud oba se sňatkem souhlasí. Většinou sňatky ve čtrnácti letech se konají mezi šlechtou, kteří chtějí co nejdřív spojit jejich rody. Pokud bych si vzal kněžku Lai, třináctiletou prostou dívku, která je hodna spojení s královskou krví jen díky jejímu požehnání od Agniho, šlechta by mohla protestovat.“

„A?“ nechápala, „jsi Pánem Ohně! Ty jsi vůle Agniho, tak to vaši lidé říkají, ne?“

Zuko se zasmál. Samozřejmě, Toph měla pravdu. On byl Drak sedící na dračím trůně, vládce Národa Ohně a jediný kdo může sobě poroučet.

Madam Píng'ān byla překvapená jeho smíchem, ale byl to nejpozitivnější zvuk, který od něj od odjezdu princezny Azuly slyšela.

„Pravda,“ přitakal, „je načase, abych se tak začal chovat.“

S těmi slovy vstal a odešel z pracovny.

Ještě toho večera byl dopis poslán do chrámu na ostrově Gangji, a v nejvyšších komnatách chrámu, blonďatá kněžka tiskla dopis k srdci.

Zuko se rozhodl, že se začne chovat jako správný Drak sedící na dračím trůnu. A co takový drak uděla, když potřebuje radu? Půjde se poradit se svými předky samozřejmě.

Věděl, že sňatek s kněžkou Lai by mohl jeho pozici a trůnu posilnit, ale i ohrozit – slyšel jaké problémy strýc Iroh způsobil, když si vzal za ženu prostou venkovanku z kolonií a sňatek otce s matkou nebyl zas tak podporován šlechtou, protože její rodina byla přece jen nejnižší šlechta od doby Avatara Roku. Nechtěl pomyslet, jak by šlechta reagovala, kdyby přijal jako Paní ohně kněžku Lai, která přestože byla požehnána Agnim samotným – což svědčili její blonďaté vlasy, které symbolizují paprsky slunce – stále jí v žilách kolovala krev spodiny.

Když bylo Zukovi sedm let a stále ještě neodhalil svým rodičům a ani Azule, že dokáže ovládat oheň, vzal ho sem dědeček, Pán Ohně Azulon. Nejprve to začalo nevinnou procházkou, když ho Azulon zachránil z přítomnosti Ursi, než mu ukázal tajné dveře, které se odkryjí po úklonu před sochou prvního Pána ohně Zuriho. Nepochyboval, že Azula již v té době o nich věděla – bylo jí jen nedávno pět let a poprvé plně ovládla a vytvořila svůj vlastní oheň. I tak ho to vědomí nijak neodradilo od užívání si rodinného tajemství, které mu jeho děd sdělil, a navíc byl nadšen, že mu dědeček věnoval pozornost, protože on jinak ignoroval téměř všechny a plně se věnoval vládnutí. Zuko měl Azulona nejradši hned po Azule, protože na rozdíl od otce se k němu vždy choval stejně – tehdy ho stále mrzela změna chování Ozaie vůči němu po Ursinině dopisu. Dával přednost dědovi i před matkou a strýcem – i když kdokoli byl lepší než matka…

Odsouhlasil Azulonovi, když ho požádal, aby o tomhle místě nikdy nikou neříkal a s nikým o něm nemluvil. Královské katakomby jsou tajným místem, na rozdíl od Dračích katakomb, kde jsou pohřbeni všichni předešlí Páni ohně a kde jsou uloženy spisy pro budoucí národ ohně.

Uklonil se soše Pána ohně Zuriho a počkal než se naproti soše, ve zdi objevil otvor, do kterého vešel. Věděl, že se nemusí bát, že by ho někdo zahlédl – všichni věděli, že královská rodina je posedlá svými předky, ale služebnictvo nikdy tak daleko v chodbě památek neuklízela, takže takhle hluboko až u prvního Pána ohně nikdo nikdy nebyl.

Když šel, těmi temnými chodbami a svítil si na cestu svým vlastním plamenem, cítil se nesvůj. Nikdy tu s rodiči a ani Azulou nebyl, kvůli slibu, co dal dědečkovi. Prošel temnou chodbou až došel k zdobeně vytesaným dveřím z jadeitu se zlatými prvky. Použil svou ruku, ve které držel oheň a přiložil jí k drahokamu, který byl veprostřed dveří.

„Jen člen královské rodiny dokáže vytvořit tak silný oheň, aby drahokam zareagoval, princi Zuko,“ zazněla mu v hlavě Azulonova slova. Zvýšil teplotu ohně a když ruku odendal, drahokam zářil rozpálený ohněm, než se těžké dveře otevřely a uvolnily tak průchod.

Zuko se zatajeným dechem vstoupil a nadechl se tolik známé vůně. Netušil, zda na to Azulon někdy přišel, ale poté, co ho sem poprvé vzal, se sem Zuko nespočetněkrát vrátil a kolikrát utekl svým učitelům, jen aby mohl trávit čas zde. Dokonce ignoroval to, že kdyby na to děd přišel, zjistil by, že již ovládá oheň.

Místnost vypadala přesně jak si pamatoval. Byla hubená a klesala hlouběji a hlouběji. Po zdech byly vytesané police v kamenech, které byly plny pergamenů a svitků, které se táhli až šest tisíc let do minulosti, kdy první Pán Ohně Zuri sjednotil ostrovy a území na pevnině sousedící území vládců země. Nad každou policí byl malý jadeitový štítek, který označoval jméno Pána ohně a období ve které vládnul – v lepším případě se všechny jeho spisy vešli do jedné police, v horším se musela zaplnit další. Pohlédl na nejbližší a usmál se, když si vzpomněl na jeho první návštěv zde. První police nesla spisy Pána ohně Zuriho.

Zuri byl původně hlavní Mudrc, ale když sjednotil ohnivé klany, rada mudrců ho prohlásila za Pána ohně. Nejprve měl Pán Ohně omezenou moc a území vládla spíše rada mudrců s pánem ohně v čele, ale později se z mudrců stali poradci, až se na sklonku jeho života z něj stal jediný absolutní vládce a byl prohlášen jako hlasem Agniho na zemi.

Po jeho smrti na Dračím trůně vždy seděla Zuriho krev i přes několik rebelií, málem vyhubení jejich rodiny a nespočet atentátů. Národ ohně měl nejdelší dynastii. Zatímco vládci země byly roztříštěni do velkého království, ve kterém bylo další menší a několik měst bylo zcela nezávislých, vládci vody měli nespočet kmenů, a ještě více náčelníků, které si volili a vládci vzduchu byli nomádi, co se nenechali spoutat pravidly a jen díky jejich mírumilovným chování byli přijati a omluveni z okolních pravidel a ani jejich chrámy se nedalo říkat, že by měli nějakou vládu. Přes šest tisíc let, na Dračím trůnu seděl rod Draka a Zuko nedovolí, aby na trůn usedl kdokoli, kdo chce pro jeho národ špatné věci.

Zuko si pamatoval, jak mu zde Azulon pocuchal vlasy, když si četl Zuriho spisy, kde psal o tom, že se rozhodovalo mezi názvem jeho titulu a král nebyl vybrán, protože mudrci nechtěli, aby to znělo tolik panovnicky a zasmál se nad jeho nepochopením. Bylo to poprvé co viděl jeho dědečka zasmát se a pocuchat vlasy komukoli.

Šel dlouhou dobu, mezi regály dál a dál, než došel na konec místnosti – bylo zvykem, že Pán Ohně sám ručně rozšiřoval tuhle místnost a jen on mohl upravovat a přidávat police. Tak mu to děd vysvětlil, při jejich společné návštěvě. Došel až dozadu a musel zvýšit intenzitu ohně, aby lépe v temnotě viděl.

Pohladil štítek, který nesl dědečkovo jméno, která byla jedna z nejzaplněnějších polic, které zde vzadu byli a pod ní byly tři volné police.

Zarazil se.

Otec nepsal žádné spisy?

Podíval se znovu na dědečkovo jméno, pod kterým byl začátek vlády… bylo zvykem, že nový Pán Ohně dopsal konec vlády předešlého Pána ohně, protože trůn se dědí po smrti, takže není šance, aby děd doplnil rok své smrti, ale otec to měl udělat.

Ale neudělal.

Proč to neudělal? Proč Ozai nepsal žádné spisy a zpovědi? Proč??!

Nechápal to. Nechápal, co mohlo Ozaie přesvědčit, že nebude psát zpovědi. Možná to považoval jako slabost, kterou by mohl někdo použít proti němu? Nedivil by se tomu.

Vzal si jednu z truhel, která ukrývala pergamen, která byla zapečetěna – Azulonova závěť- co dělala tady? Nemá být v Dračích katakombách?

Zavrtěl hlavou a odložil jí stranou, nechtěl číst o tom, jak děd odkázal trůn strýci, jen aby mu bylo vmeteno, že jeho otec ukradl strýci trůn, ale aby se pokusil poučit z jeho vlády.

Vzal další truhličku, která nevypadala tolik staře a byl na ní znaky značící jeho jméno. Zarazil se. Proč by děd vložil do spisů něco, co mu mohl říct?

Otevřel truhličku, která byla z jadeitu a měla překrásné zlaté zdobení – stejně jako všechny spisy a svitky v dědečkově polici. Každý svitek, aby vydržel tisíciletí, byl uschován do truhliček, které bylo možné zavřít na pevno, že se do nich nedostal vzduch, prach a světlo a tím prodlužovala životnost pergamenu. Každý Pán Ohně má jedinečné truhličky, což s přibývajícími Pány ohně, začalo být postupně obtížnější, a proto se poté začalo kombinovat. Byl si vědom, že první Pán Ohně, měl truhličky z čistého zlata – ze které vyndal svitek.

Datováno druhého dne, čtvrtého měsíce, 75. rok Azulonovy vlády*.

Dnes jsem dostal zprávu o Lu Tenovi smrti a o Irohově stáhnutí. Jako vládce jsem rozzuřen, že se nechal ovlivnit pocity a projevil slabost národa ohně a královské krve, ale jako otec, ho chápu. Přestože jsem se svými syny nikde nebyl nějak v blízkém vztahu i já bych nad jejich smrtí truchlil. Nikdy bych se však nestáhl. Ozai kolem mě krouží jako sup, který se chystá napást se na mé mršině a já si nemohu vzpomenout kdy se tolik změnil. Dřív byl ukázkový syn, ano podporoval jsem jeho rivalitu mezi Irohem, ale to bylo pro to, aby se zlepšil, a řekl bych, že to i fungovalo, ale poté se něco změnilo. Něco, co z něj udělalo správného syna a milujícího otce a manžela na chladného a necitlivého muže.

Říká Zukovi, že může být rád, že se narodil. Ursa vypadala, že ho praští, když to řekl a já zamrzl na místě. Jak to jako otec může říct? Iroh to tehdy ignoroval se slovy, že to má jen přechodnou fázi, ale trvá to již od Zukových šesti let. Netuším, co Ursa provedla, ale jsem si jist, že je to její vina. Možná jsem neměl jejich sňatek dovolit, když mudrci protestovali, že si nejsou Agnim souzeni.

Vím, že Ozai stojí o pozice korunního prince, ale bude se muset spokojit s pozicí otce korunního prince.

Zasekl se ve čtení a nemohl uvěřit svým očím. Přiblížil k pergamenu plamen dost na to, aby pořádně viděl a mohl si to znovu přečíst, ale ne dost blízko, aby pergamen nezapálil, než pokračoval.

Zuko je mladý a plný potenciálu, který zachrání náš národ a zaručí pokračování našeho rodu.

Zuko pokud tohle čteš, což jsem si jist, že uděláš hned po tvé korunovaci, musíš pochopit, že jsem to musel udělat. Byl jsi nejlepší volnou pro náš národ. Iroh s Ozaiem jsou perfektní protiklady, zatímco Iroh vše řeší činy, Ozai nejlépe vyniká v intrikách a manipulaci, což je v naší společnosti účinná zbraň, ale ani jeden nemají na to být správným Pánem ohně.

Chtěl jsem ukončit válku. Ale nikdy se mi to nepodařilo, jsem potomek muže, co jí začal a nebylo mi souzeno ji ukončit. Snažil jsem se, ale po neúspěchu při nájezdech na jižní pól jsem pochopil, že na to jdu špatně. Jen jsem více ohrozil národ ohně, když jsem na naše území přitáhl tu krvavou čarodějnici. Poslal jsem na pól další nájezdníky v naději, že čarodějku najdou, ale jsem si jist, že za to zaplatila životem nevinná vládkyně vody, která byla pravděpodobně posledním vládcem vody na jihu. Jediné, co jsem mohl udělat bylo zlepšit podmínky vládcům vody zde. A i když jsem je chtěl propustit, znepokojilo by to náš lid a mě označilo jako nedobrého vládce, když bych napravoval čin, který jsem spáchal.

Mou touhu po ukončení války ve mně probudila má matka, princezna a Paní ohně Zeisan. Ano, můj otec, Pán Ohně Sozin, se snažil udržet naši krev čistou natolik, že donutil svou sestru k manželství, přestože již byla zaslíbena jinému. Má matka téměř zemřela, když se pokusila vzdušný lid varovat. Jediný důvod, proč přežila byl, že mě v tu dobu čekala. Otec se mohl snažit sebevíc, ale vliv mé matky se na mě podepsal a má touha po ukončení války pokračovala i po její smrti v mých devatenácti a znásobila se, když jsem usedl na trůn. Agni mi to však nepřál a mým osudem nebylo ukončit válku, a ještě jsem ti to ztížil nájezdy na pól.

I tak jsem alespoň pomohl ulehčil vládcům vody život ve vězení, jak jen jsem mohl. Aby se neprojevil jako slabý vládce.

Doufám, že si přečteš mé spisy i z počátku mé vlády, jistě ty informace najdeš více než zajímavé.

Měl jsem tě zabít, můj otec by to udělal, kdyby mu mudrci řekli, že nemáš jiskru, ale já jsem jen viděl, jak je z tvého narození Ozai šťastný a řekl si, že pro jednou budu dobrým otcem a udělám něco pro něj. Vždycky jsi byl trochu jiný, mudrci při tvém narození prohlásili, že v sobě nemáš žádnou jiskru, ale já ji v tobě cítil. Neexistovala šance, aby se člen královské rodiny narodil bez jiskry. A ty jsi byl ta nejčistší jiskra, kterou jsem kdy v náručí držel. Byl jsi to dobro, co ve mně viděla má matka.

Když jsi přežil zimu, začal jsem tě více sledovat. Možná jsi si to neuvědomil, ale za tvé dětství jsem tě připravoval na vládu. Posílal jsem ti ty nejlepší učitele, co byly na předměty, ale bylo to obtížné, abych neodhalil tvou pozici a neohrozil tě tak. Netušil jsem, jak by mý synové vzaly, že byli přeskočení v dědictví. Když jsem tě v sedmi letech vzal do Královských katakomb věděl jsem, že již není cesty zpět a sepsal svou závěť. Koneckonců tajemství katakomb se předává z úst Pána ohně do ucha korunního prince. Byl jsem na tebe tolik hrdý, že i tak mladý jsi zvládl udržet naše tajemství a ještě hrdější, když jsi začal chodit do katakomb sám. Tehdy jsem pochopil, že již ovládáš oheň, jen ses z nějakého důvodu rozhodl, to neukázat a co bych to byl za Pána ohně, kdybych zničil plány svého dědice?

Byl jsem na tebe vždycky hrdý.

Nikdy jsi se neobrátil proti Azule i když jsi mohl žárlit na svou mladší sestru, že jí Ozai zahrnoval pozorností, zatímco ty jsi skončil s pozorností Ursi, kterou jsi postupem času přestával mít rád. Nikdy si nemysli, že jsem si nevšímal svých dětí a vnoučat. Vždy jsem o vás věděl všechno, co jste o sobě věděli vy sami a ujišťoval se, že v rodině panuje jednota. Bohužel jednota se postupem času začala ničit a mám podezření, že za to v první řadě mohla tvá matka. Vím jsem to nikdy nedal najevo, ale jsme jedna rodina a měli bychom držet pospolu. Troufám si říct, že jsi my byl vždy podobnější než Ozaiovi, protože ty jsi naši rodinu miloval ať už udělali cokoli, a i když jsi je neměl rád, miloval jsi je a já to tak cítil stejně.

Jsi můj vnuk, tolik mi podobný a přesto jiný. Lepší. Máš v sobě více odvahy než já, protože ty jednou dovedeš náš národ do míru a pomůžeš navrátit čest a moc naší rodiny.

Jsem na tebe pyšný Zuko a nikdy si nenech říkat něco jiného.

Drak Azulon, 97. Pán Ohně a 169. Hlavní mudrc.

Při dočtení pergamenu se mu špatně dýchalo. Co to bylo? Jak? Proč? Azulon chtěl, aby byl Pán Ohně? Nemohl tomu uvěřit. Pergamen si přečetl nesčetněkrát, a přesto tomu nemohl uvěřit. Proč tedy po jeho smrti nebyl korunován jako Pán Ohně? Dědečkova vůle byla v Dračích katakombách…

S tou myšlenkou otevřel zapečetěnou truhličku s Azulonovou poslední vůlí.

Datováno dvacátého šestého dne, druhého měsíce, 70. rok Azulonovy vlády.

Podle uvážení jsem zvolil svým nástupcem prince Zuka, syna prince Ozaie a princezny Ursy, pravnukem Pána ohně Sozina a Avatara Roku.

Odedneška je princ Zuko jmenován Korunním princem Dračího trůnu a tím mu po mé smrti odkazuji vše co mě, Pánu ohně Azulonovi, patří a celý náš národ odevzdávám do jeho schopných rukou.

Kdyby se stalo, že odejdu do Agniho náručí dříve, než korunní princ Zuko dosáhne dospělosti a já ho před veřejností tituluji na korunního prince, přeji si, aby mnou zvoleni svědci pokračovali podle jejich uvážení, aby zajistili bezpečí jejich korunního prince.

Poslední testament Pána ohně Azulona, prvního svého jména, byla sepsána v plném vědomí a svědomí a byla odsouhlasena radou mudrců a podepsána svědky, Generála Shenga, lady Zhenzen a hlavním mudrcem Yoko, kteří budou v úschově držet své kopie mé poslední vůle.

Podepsáni byli všichni dva svědkové, mudrc, a i Pán Ohně Azulon. Zuko to nechápal.

Pokud byl jmenován korunním princem, proč nebyl po smrti dědečka korunován?

Uzavřel poslední vůli zpět do truhličky, ale nechal ji stranou, aby ji vzal s sebou na povrch do paláce a domáhal se vysvětlení, než doryl rok, kdy Azulon zemřel.

Věděl, že ostatní národy to mají jinak, ale v národu ohně, bylo normální datovat rok podle vlády Pána Ohně. Takže teď byl první rok Zukovy vlády. Děd vládnul sedmdesát pět let a po něm pět let Ozai.

Netušil, jestli má udělat Ozaiovi tabulku, když nebyl právoplatný vládce. Rozhodl se mu proto neudělat polici, a tak pod polici dědečka nenapsal žádné jméno, jen jak dlouho vláda bez právoplatného dědice trvala a rozhodl se v budoucnu tam sepsat všechny události, co se staly. Pod tu polici nadepsal destičku se svým jménem a začátek své vlády.

Stále tomu nemohl uvěřit. Přišel sem, aby se poradil s moudrostí jeho předků, ale dozvěděl se, že byl vlastně korunním princem ne Ozaie, ale Azulona! Navíc mu dědeček odhalil nejstřeženější tajemství jejich rodiny, o kterém nevěděl nikdo z jejich rodiny, ani Iroh, který byl korunním princem bůh ví jak dlouho…

Nemohl se ubránit úsměvu. Věděl něco, co nikdo z rodiny nevěděl! Cítil se konečně jako pravý vládce, a ne jako někdo, kdo to dostal, protože byl poslední možnost anebo nebyl tak hrozný jako jiný.

Nebyl synem uchvatitele trůnu, ale právoplatným dědicem.

S tou myšlenkou dbal na dědečkovu radu a přečetl si jeho spisy z ranného věku vladaření, které ho nechali lapat po dechu a s úžasem se vytratil z Královských katakomb zpět na povrch.

Chapter Text

Nebylo obtížné dozvědět se to co potřeboval. Hlavní mudrc Yoko, byl mezi prvními, kdo Zuka informoval. Podle posledních rozkazů museli svědci postupovat opatrně, nikdo netušil, co by Ozai udělal, kdyby se někdo snažil na trůn dosadit jeho syna – syna, kterého nesnášel. Podle všeho mudrci plánovali jeho korunovaci několik let, a ten osudný Agni Kai jim nabídl důvod pro převrat, jenže nikdo nečekal, že jejich popálený princ vezme nohy na ramena a uteče s jeho čerstvou ránou, Agni ví kam.

Generál Sheng a jeho manželka lady Zhenzen – ať jí Agni ochraňuje ve svém objetí – měli další dvě kopie, ale byli pověřeni, aby zajistili Zukovu moc mezi obyvateli a šlechtou. Byli to oni, kdo odhalili skutečnost, že Zuko byl popálen, protože se zastal jejich lidí a byli to oni, kdo mu v národě ohně tvořili spojence i když o nich nevěděl.

Všichni tři měli stejnou závěť až na jednu věc. Tam, kde byli napsáni a podepsáni svědkové. Každá kopie byla v tomhle jiná. Lady Zhenzen měla napsáno, že jen ona je svědkem, generál Sheng byl na jeho kopii jediným svědkem a mudrc Yoko byl také jediným svědkem na kopii, kterou měli uloženou mudrcové. Jen na originálu, který byl dobře ukryt byli napsáni všichni tři a bylo to tak, aby je to chránilo.

Samozřejmě, zavrtěl hlavou, jako by někdy něco vyšlo v můj prospěch.

I tak ho hřálo u srdce, že jeho dědeček chtěl a věřil, že bude dobrým Pánem Ohně a dělal pro jeho bezpečí první poslední.

Nikdy nebyl nervózní. Když poprvé zabil, poté co Azulin pokoj navštívil vrah, nebyl z toho nervózní, ani ho to nijak nepoznamenalo – alespoň tomu věřil. Nebyl nervózní ani, když utekl, poté co ho jeho vlastní otec popálil v obličeji.

A přesto, když seděl na trůnu a čekal na jeho snoubenku, nemohl si nepřipustit, že ho naplňovala nervozita. Kněžka Lai je mladá, takže až do jejích šestnáctých narozenin se svatba neuskuteční. Přestože se kněžka přesune z chrámu do Caldery, aby se sblížila s jejím nastávajícím a účastnila se zítřejšího rituálu, který je spojí jako snoubence, neznamenalo to, že mezi sebou budou mít okamžitě dobrý vztah.

„Ať žije Pán Ohně, velký Drak Zuko,“ zaznamenal hlas a donutil se začít soustředit. Zatímco dumal nad svou nervozitou, kněžka Lai vstoupila do místnosti. Hned po svých slovech poklekla na zem, hlavu položila na své překřížené ruce, v hluboké pokloně, jak se sluší v přítomnosti Pána Ohně.

Vlasy měla skryté pod látkou, která zabraňovala komukoli vidět její vlasy. Byl si vědom, že kněžka má skrytý i obličej, kromě jejích očí. Podle kněze, který přijel do Caldery před ní, kněžka nechtěla, aby její obličej a vlasy do svatby nikdo neviděl a aby byl Zuko první kdo jí uvidí. Nikdy o tomhle zvyku neslyšel, ale prý to pocházelo z její rodné vesnice, kde se neprovdané ženy museli zahalovat, aby se chránili před nechtěnou pozorností – ne, že by kdokoli v národu ohně se snížil k tak nečestnému aktu jako je znásilnění, ale aby se vyvarovali nežádoucím nabídkám ke sňatku. Podle čeho jí mohl soudit byl její hlas. Ten byl… jemný. Kdyby neměl tolik vycvičené své pravé ucho, aby nebyl v nevýhodě z jeho omezeného sluchu na levém, nebyl by její hlas zaznamenal. Z jejího hlasu bylo poznat, že je nervózní. Ale proč? Byla to ona, kdo se nabídl ke sňatku…

Pokynul hlavou a kněžka zvedla hlavu a Zuko viděl, jak se zastavila v průběhu zvedání hlavy, když se její pohled dostal na jeho tvář.

Zarazil se – byla nervózní z jeho jizvy? Lhal by, kdyby řekl, že ho to nemrzí… nikdy svou jizvu nebral jako svou slabou stránku, ale nechtěl by, aby se jeho nastávající cítila nepříjemně kvůli ní.

Pokynul madam Píng'ān, aby se o kněžku Lai postarala a ta na jeho rozkaz dívku odvedla co nejrychleji z trůnního sálu. Při jejím odchodu si všiml, jak z něj nespouští zrak.

Druhý den se brzy ráno, ještě před vyjitím slunce, byl Zuko probuzen, aby se připravil na rituál, kde bude zaslíben kněžce Lai. Vykoupal se v teplé vodě, kterou si sám přihřál do větší teploty, až se celou místností rozprostřela hustá pára. Až v tu chvíli dovolil služebným, aby vstoupily a mohli ho opečovávat při koupeli. Nechal si umýt vlasy a namasírovat hlavu, služebná mu udělala i masáž obličeje. Po pokynutí se přesunuli za stěnu, Zuko se domyl a zvedl se z vany, aby se zabalil do županu, který sloužil jen pro usušení. Když byl dost suchý, ze županu se převlékl do bílých krátkých kalhot, které slouží jako jeho spodní prádlo a přehodil si přes sebe první hábit, který si pevně uvázal v pase.

Vystoupil zpoza dřevěné stěny, která ho oddělovala od služebných, které již přichystali jeho úbor.

Byl oblečen do několika vrstev hábitu, než si na poslední bílý hábit natáhl zlatý hanfu, který uvázal jedinou vrstvu kolem pasu tlustým páskem, než si byl jist, že se mu nic nerozváže. Kolem pasu mu byl uvázán tvrdý a krátký kožený korzet, který byl zhruba na patnáct centimetrů široký a sloužil spíše na ozdobu než na upevnění, ale on poručil, aby mu to svázali co nejpevněji, jako vždy, když nosil korzety, aby se v průběhu dne nehnul. Korzet byl z černé kůže se zlatým vyšíváním a několika vyrytinami* vylitými zlatem. Kolem zápěstí si připevnil zlaté široké náramky, které mu pokrývali od zápěstí až skoro po loket. Ujistil se, než na sebe nandal všechny vrstvy, že si nasadil kalhoty, které byly ve spodu stáhnuty boty, které se skládaly z chráničů na lýtka až po kolena.

Vlasy mu Madam Píng'ān stáhla do vysokého drdolu, na který byla připevněna koruna. Byl si vědom, že mu z drdolu utíká pár kratších pramenů vlasů, které měl ve předu, ale nekazilo to jeho vzhled, takže to tak nechal. Uvažoval, zda by si měl nechat vlasy rozpuštěné, aby neodstrašil kněžku Lai, ale pro národ ohně tolik znamenaly drdoly – byly spojovány s ctí – takže se rozhodl pro tradiční drdol. Pokud s ním chce být ve sňatku, musí se smířit s tím, že její nastávající má jizvu v obličeji.

Naposledy se na sebe podíval do zrcadla a musel uznat, že i přes jizvu, nevypadal špatně.

S tou myšlenkou si přes ramena přehodil černý plášť, který měl na vrchu zlaté peří, a plášť spojoval tenký řetízek, a vyšel ze svých komnat.

Přímo přede dveřmi na něj čekal jeho strýc.

Zuko se nezmohl na nic jiného než si ho změřit chladným pohledem.

„Potřebuješ něco, strýci?“ zajímal se. Nepamatoval si, že by ho uvolnil z jeho pokojů- vlastně díky zásnubám, byl uvolněn, vzpomenul si.

„Zuko,“ polkl, „nemusíš to dělat,“ pokračoval.

„Dělat co?“

„Nemusíš se snažit mě omezovat. Chápu, že se snažíš tímhle zasnoubením posilnit svou pozici na trůnu, ale tomu nepomůžeš,“ Iroh pokračoval ve svém monologu, a ani si nevšiml, že Zuko ztratil jakýkoli zájem v něm.

„Nepotřebuji posilňovat svou pozici na trůnu,“ skočil mu do řeči Zuko. Iroh se na svého synovce nechápavě podíval. „Můj otec zfalšoval dědečkovu závěť,“ Iroh přikývl, „ale ta původní je stále v Dračích katakombách u jeho hrobky,“ usmál se na strýce. „Měl by sis jí přečíst,“ obešel ho s úsměvem. „Jak jsem ti již řekl, nejsi ani můj rodič a ani můj poručík. Jsem plnoletý a právoplatný dědic na dračím trůnu.“

Iroh se zmohl jen mlčky sledovat vzdalující záda svého synovce než se rychlostí, kterou od Agni Kaie nepoužil, rozeběhl do Dračích katakomb.

S jeho příchodem byla síně chrámu obalena do prvních paprsků slunce. V malé obřadní síni se nacházelo pět mudrců ohně, Madam Píng'ān, která byla hned za ním, několik kněžích z chrámu na ostrově Gangji, které stáli na straně hned za kněžkou Lai a na straně, kde měl stát on, byla Katara, Toph a Generál Sheng, kteří představovali jeho strana rodiny.

Bylo smutné, že ani jeden neměli rodiče, kterým by se mohli poklonit. Zuko sice otce měl, ale ten byl v tuhle chvíli v zajetí Království země a on pochyboval, že by ho snadno vydali. Jeho strýc se, jak doufal, vydal do Dračích katakomb a díky tomu nestihá obřad – děkoval za to Agnimu. Azulu by si na obřadě přál, ale nebylo tomu tak, že zásnubní obřad byl nějak důležitý. Sozinova sestra a manželka byla tímhle obřadem zaslíbena vládci vzduchu a jejich spojení bylo nakonec zrušeno, když byla donucena vzít si Sozina. Není to tak, že je to nezrušitelný svazek. Dokud to není manželský obřad, kdykoli se spojení může zrušit, ale i tak by tu Azulu rád měl.

Kněžka Lai se připojením do řad kněžích vzdala své rodiny již od mala – pokud si dobře vzpomínal, byla ještě nemluvně, když jí její rodině dali do rukou chrámu, aby se o ní starali. Věřili, že dítě s požehnáním Agniho, se bude mít lépe v chrámu než mezi spodinou – tak to aspoň slyšel.

Vystoupal schody a zůstal stát čelem k pěti mudrcům, mezi kterými byl hlavní mudrc Yoko. Yoko býval dobrým přítelem Azulona a již léta plánoval převrat, aby dosadil na trůn právoplatného dědice. Byl rád, že před ním konečně stojí Zuko.

„Agni stvořil náš lid, abychom osvětlovali ostatním cestu životem,“ začal mudrc Yoko. Jeden z postranních mudrců předstoupil v tichosti a před Zuka nadzvedl mísu z mědi, ve které si namočil ruce a chvíli s nimi třel, než ruce z mísy zvedl a nechal je okapávat podél svého těla. Jen okrajově si byl vědom, že kněžka Lai dělá totéž. „Každý nový život začíná z ohně,“ mudrc spojil ruce a když je otevřel, mezi nimi se nacházel jeden velký oheň. „Oheň tak silný, že by spálil okolí, a v obavách, že by se oheň mohl vymknout kontrole ho Agni rozdělil,“ jeden oheň se změnil na dva, jeden v každé ruce a mudrc přistoupil k páru.

Zuko s kněžkou Lai se pro jejich ohně natáhli současně.

Jakmile Zuko dostal oheň pod kontrolu, zbarvil se do zlaté barvy. Zuko pozoroval svůj oheň a ignoroval, jak se vedle něj ozvalo zalapání po dechu, když si kněžka Lai všimla barvy jeho ohně. Co však zaregistroval, byla bílá barva ohně kněžky. Sledoval oheň, který přestože plápolal, nevydával žádný žár. Věděl, že jeho vlastní oheň vyhřál místnost hned jakmile se mu dostal do rukou, ale z jejího ohně nešlo teplo. Nešla ani zima. Prostě jako by tam ten oheň ani nebyl. Nikdy nic takového neviděl. Dokonce i když léčil a poručil ohni, aby neublížil i tak v něm bylo teplo.

Mudrc pokynul a dostoupil od páru.

Zuko se s hlubokým nadechnutím odhodlal a otočil se, aby čelil své nyní snoubence.

Přestože její obličej a vlasy byly zahaleny bílou látkou, která nepropouštěla ani obrysy, dívka před ním vyzařovala mocnou auru. Stála přímo zády k vycházejícímu slunci, čím to dávalo dojem, že za ní stojí Agni sám. Byla oblečena do bílých šatů, které byly svázané v pase. Šaty měli velké rukávy, které sahaly až na zem a dlouhou vlečku, která se táhla z vyvýšené plošiny až dolů – zhruba tři schody. Kněžka měla zlaté ozdoby: náramky, vykukující zpod látky, která překrývala obličej mohl vidět zlatý řetízek a byl si jist, že slyšel cinkání, pravděpodobně náušnic.

Bylo neobvyklé použít bílou barvu pro zásnuby. Vzhledem k tomu, že se bílé oblečení používalo obřadně na pohřby, někdo by to mohl považovat jako zlý úmysl – a možná to tak myslela.

A přesto si nemohl odpustit a být jí, v bílém oblečení, zatímco jí osvětloval zezadu Agni, zcela okouzlen.

Chapter Text

Vždy když prošel po chodbě paláce a potkal tam kněžku Lai, nemohl si nevšimnout, jak ztuhla při pohledu na něj. Nikdy se za svůj vzhled nestyděl, byl sebevědomí, že i přes jizvu vypadá stále pohledně, ale chování jeho snoubenky ho donutilo přehodnotit své myšlenky. Katara s Toph se ho snažily uklidnit, že je pohledný, ale chování kněžky ho vážně rozhodilo.

Iroh se celou dobu od zásnubního rituálu choval až podezřele klidně. I přestože si byl jist, že strýc již ví o Azulonově závěti, nezdálo se, že by to Iroha znepokojovalo. S někým si také psal, ale protože v dopisech nebylo uvedeno jméno ani nic, čeho by se mohli chytit, nemohli přijít na to, s kým si Iroh psal.

Byl úplněk a přesně jak se s Katarou dohodli, sešli se v zahradě komnat, které sdílela s Toph, kde se posadil na již připravené lůžko, zatímco se Katara posadila kousek od něho.

Chvíli nad ním mávala rukami, než to s povzdychem vzdala, „netuším jak na to.“

Zuko se zamyslel. „Jak to cítíš, když ovládáš krev? Pověz mi o tom prosím,“ požádal.

Katara se tedy dala do vyprávění: „když jsem poprvé použila krev, přišlo mi jakoby se mi zvýšili smysli. Rychle jsem to potlačila, je nepříjemné to umět, a představa, že bych tu schopnost znovu použila…“ oklepala se.

Zuko přikývl, že rozumí, „zkus otevřít své smysli pro tu schopnost, říkala jsi. Je to sice schopnost, která byla vytvořena, aby lidem ubližovala, ale to neznamená, že to tak musíš používat. Zkus cítit mou krev,“ poručil jí, když se Katara zamyslela a položila nad jeho zraněnou nohu ruce, než se začala soustředit. Chvíli se nic nedělo, když tu náhle Katara zalapala po dechu.

„Cítím to!“ její nově otevřené smysl jí dodávalo schopnost cítit krev v každém těle kolem ní, dokázala by popsat, kde se nachází, kdo v celém paláci, jen díky poloze jejich krve. Tato schopnost jí umožnila dokonce poznat, kde je chyba a co má udělat pro to, aby to vyřešila! Zuko měl pravdu! Nemusí tu schopnost používat pro zlo, jako Hama, ale jako léčitelka tu schopnost dokáže skutečně docenit.

Její touha dokázat, že ta schopnost může být dobrá jí donutila zatahat, jak jen dokázala, příliš nadšená, aby pomyslela na to, aby byla jakkoli ohleduplná na jejího pacienta, a dostávala všechny zmrzlé částečky v jeho noze, které by se měli sami dávno rozpustit, kdyby nebyly z posvěcené vody. Jakmile cítila ledové částečky opustit Zukovu nohu, odhodila je do jezírka v zahradě. Jezírko zazářilo, než uhasnulo jako by se nic nestalo.

Ta schopnost, to, co všichni považovali za temnou schopnost pro démony, jí rozšířila její léčivé schopnosti, natolik než si, kdy dokázala představit. Je schopná cítit všechny žíly a svaly v těle. Svou léčivou vodu vsakovala hlouběji a hlouběji do Zukova těla a její nová schopnost jí začala způsobovat bolest hlavy z tolika informací, které získávala o lidském těle. Cítila každé tlukoucí srdce v celém paláci a byla si jistá, že několik služebných si právě dopřávalo poklidnou teplou koupel, podle jejich rychlému tlaku a jedna z nich byla těhotná.

Takhle se Toph cítila?

Trvalo jí to, ale nakonec se jí povedlo stáhnout svou schopnost co nejvíce do sebe a nechala svou pozornost pouze na Zukovi, který celý zářil, když se mu snažila vyléčit celé tělo od jakýchkoli zranění – nepochybovala, že jako Zeisan se o své zranění starala sama, ale byla si vědoma, že nyní jsou její léčivé schopnosti silnější než Zukovi a proto se ho rozhodla zkontrolovat.

Nezkontrolovala jen jeho nohu, ale všechny buňky v těle, všechny orgány, všechny kosti. Všimla si, že jeho jizva na obličeji mu nedovolovala uvolňovat svaly a byla si jistá, že kdyby se skutečně snažila, mohla by mu jizvu natolik uvolnit, aby mu nepřišlo, že nějakou jizvu má – bohužel na zmizení jizvy již bylo pozdě. Udělala tak jak zamýšlela a přesunula se dále po jeho těle. Viděla několik starých popálenin, nejspíš z jeho dětství, kdy si možná s Azulou hrál? Netušila… a poté si všimla jizvy kterou měl těsně u srdce. Podle typu jizvy by typovala, že je to od nože? Také si všimla téměř neviditelných jizviček kolem zápěstí, jako by se ho někdo pokusil svázat… jizvy nebylo možno vidět očima, ale pomocí své schopnosti o nich věděla. Jak jizva u srdce, tak jizvy kolem zápěstí typovala, že se mu staly v jeho desíti letech a je si jistá, že ve stejnou dobu. Není si však jistá, zda se chce někdy dozvědět, od koho a jak k nim přišel.

„V pořádku?“ zajímal se Zuko. Jakmile se Katara přesunula od jeho nohy, již necítil žádnou bolest, jen nepříjemnost v místech, kde Katara zrovna pracovala se svou schopností.

„To mi pověz ty,“ usmála se na něj a odstoupila od něj, spokojena se svou prací.

Zuko se po jejím povzbudivém úsměvu postavil a místo bolesti v noze, kterou za léta dokázal perfektně ignorovat a svými schopnostmi potlačit, se cítil lehčí než kdy jindy. Přešlápl z nohy na nohu a když se ujistil, že je zcela v pořádku, usmál se na Katara a posadil se zpět.

„Všimla jsem si, že jsi měl velmi ztuhlé svaly v jizvě, tak jsem ti je uvolnila, stejně jako všechny ostatní popáleniny na těle,“ Zuko kývl vděčně. Přišlo mu jakoby jeho jizvu ani neměl, což bylo poprvé za dobu, co jí měl. „A všimla jsem si jizev kolem zápěstí a bodné rány těsně vedle srdce,“ po jejích slovech Zuko zbledl více, než byl normálně a bolestně stiskl víčka, „v pořádku?“ vyjekla vládkyně vody.

„Nechci se o tom bavit,“ odsekl lehce přiškrceným hlasem a Katara přikývla. Chápala, že se mu nich nechce mluvit a respektovala jeho soukromí.

Byl zrovna na válečné poradě – a mělo by se to nějak přejmenovat, není to tak, že se tam řeší pouze války – když se na dveře od místnosti ozvalo zaklepání.

„Můj pane,“ vstoupila madam Píng'ān a uklonila se, tak jak se jejímu postavení sluší a patří. „Přišel host, který tvrdí, že je to otázka života a smrti,“ povzdychla si. Kdyby věděla, že se něco takového stane, byla by raději nevylezla z postele… ale zase. Kdo by se staral o Pána Ohně Zuka, kdyby ona nevylezla z postele? Katara s Toph jsou sice často po stranách lorda Zuka, ale to neznamená, že se tolik vyznají v povinnostech paláce.

„Počká to do konce porady?“ zajímal se, zatímco vydechl kouř z plic, a zvedl pohled od papírů, nad kterými se skláněl.

Madam Píng'ān se otočil k otevřeným dveřím, než zavrtěla hlavou, „obávám se, že o tohle by bylo lepší postarat se okamžitě.“

Při jejích slovech všichni zpozorněli. Madam Píng'ān nikdy nerušila lorda Zuka a ať dělal cokoli, byla to její priorita. Představa, že se rozhodne ho vyrušit při poradě? Nepředstavitelná.

Zuko si povzdychl, než přikývl a znovu si popotáhl z dýmky. „Odložíme poradu na potom,“ pověděl a všichni přítomní přikývli. Mávl rukou a vstal, než se k nízkému stolu rozešlo služebnictvo a odneslo ho do vedlejší místnosti a nízké židličky také. Úředníci, generálové a hlavní Mudrc se postavili ke stěnám, kde hodlali přihlížet, co je tak důležitého, že madam Píng'ān vyrušila poradu. Zuko usedl na Dračí trůn, kde se pohodlně posadil a shlížel dolů na všechny přítomné. Všiml si, že bočním vchodem do trůnního sálu vstoupila Katara s Toph a nedlouho za nimi i kněžka Lai spolu s jejími dvorními dámami. Nemohl si nevšimnout, že chybí jeho strýc…

Věděl, že v poslední době si dával více záležet na svém vzhledu. Nemohl nic udělat s jeho jizvou, ale mohl se lépe oblékat. Tedy. Ne, že on by se někdy oblékal špatně. Vždy si potrpěl na dobrém oblečení. Ale v poslední době si dával extra záležet. Měl na sobě černé oblečení s černými kalhoty, přes které měl přehozený hábit, který mu sahal až na zem a vytvářel dojel šatů. Předloktí mu chránili zlaté šperky a přes ramena měl přehozen těžký černý plášť s vyšívanými rudými draky a bílím peřím kolem vrchní části. Vlasy měl z poloviny stáhnuté do drdolu, zatímco mu spodní část spadávala dolů podél těla. V drdolu měl zasazený šperk, který sice nebyl královským klenotem, ale velkým a zlatým a dost drahým, ze kterého vyselo spoustu zlatých nití. Po boku měl své věrné dao, které s sebou nosil a o nohu se mu otíral Bo.

Nemohl si nevšimnout, jak po úklonu Lai opět ztuhla. Povzdychl si a popotáhl z dýmky, aby se zklidnil, když si všiml, že oheň v místnosti začal sílit.

Pokynul na madam Píng'ān, která se opět uklonila, než vyšla dveřmi z místnosti, jen aby opět vstoupila spolu s osobou zahalenou v černém plášti. Osoba se přibližovala za jejími zády až se zastavila na místě, kam jí madam Píng'ān ukázala.

Bylo ticho.

Hrobové ticho.

Všichni čekali, že osoba padne k pokloně, jak se sluší a patří, ale osoba v plášti jen stála a sledovala jejich pána. Zuko si všiml, že se osoba začala lehce klepat, jakmile její pohled dopadl na něj.

Madam Píng'ān chtěla něco poznamenat, bezpochyby nějakou uštěpačnou poznámku o nevychovanosti osoby v plášti, když se osoba rozeběhla k Zukovi s rozpřaženými rukama jakoby v obětí?

Zuko to nechápavě sledoval, zatímco jeho rytíři zpacifikovali osobu, která se začala vehementně bránit, „počkejte! Já mu nechci ublížit! Proč bych měla chtít ublížit vlastnímu synovi?!“

Chapter Text

Sál utichl do hrobového ticha. Naštěstí Zukovi rytíři byli dost v pozoru a při smyslech, že když se jim osoba snažila vyvléknout ze stisku, nedovolili to a donutili osobu kleknout, zatímco jí drželi ruce za zády.

Zuko seděl na svém trůnu jak přikovaný a nikdo se ani nehýbal. Zuko si všiml, že Iroh ve zmatku vstoupil do sálu a sledoval všechno s klidnou tváří.

Zuko vstal z Dračího trůnu a pokynul, aby ženě sundali kapuci od pláště, který ji do teď zakrývali tvář. Všichni přítomní se zatajeným dechem, sledovali, jak se jako ve pomalu odhalil obličej, který všichni tak dobře znali.

„Zuko,“ ozval se slabý hlas od ženy, „copak mě nepoznáváš? Svou vlastní matku?“ zněla zdrceně. Jako by skutečně nemohla věřit, že jí její milovaný syn nepoznával. Po jejích slovech se oheň podél stěny za Dračím trůnem zvedl až ke stropu, čímž se zvedla pokojová teplota. Zukovi zableskly zlatě zbarvené oči a Katara si byla jistá, že si všimla blesku, tancujících kolem prstů, které měl za zády, než ruku stiskl v pěst a blesk se pohltil do těla.

Bez dalších slov, sešel schody a obešel Ursu, odhodlaný odejít z místnosti.

„Zuko!“ popadla ho za ruku, snažíc se ho udržet v její blízkosti. Nečekala však, že teplota jeho ruky, za kterou ho chytila bude mít takovou teplotu, že se z toho popálí. S bolestí zasyčela a pustila jeho ruku. Cukla sebou, když si všimla ledového pohledu plného nenávisti, kterým na ní shlížel. Zavrtěl hlavou a rozešel se ze sálu. Madam Píng'ān zůstala v sále, aby uklidnila všechny přítomné, zatímco Toph a Katara spěchali za Pánem Ohně.

Ursa se svalila k zemi, kvůli slabých nohou, které se jí třásli od doby, co se na ní Zuko tak podíval a děkovně přijala Irohovu pomocnou ruku, když jí pomohl vstát.

„To bude dobré,“ utišoval jí Iroh, „on si vzpomene na vaše radostné chvíle,“ ujišťoval ji. Ursa se smutný úsměvem přikývla.

V to taky doufala.

„Zuko,“ hnaly se Katara s Toph za vládcem ohně, který se bez zastavení proháněl chodbami paláce, než rozrazil dveře do svých komnat a tam začal cosi hledat v komodách a zásuvkách, které byly po pokoji rozmístěné.

„Byla to vážně tvoje matka?“ zajímala se Katara, „proč jsi reagoval takhle? Myslela jsem, že to že je vaše matka naživu je dobře ne?“ nechápala.

Toph, která cítila, jak Zukovi přeskočilo srdce, když ženě byl stáhnuta kapuce, věděla, že je v tom něco jiného. Něco více problematického, než by byla ona a Katara schopni pochopit. Přála by si tu mít Sokku, ten byl na takové věci nejlepší. Dokonce i Azula by pomohla – alespoň to si Toph myslela.

„Ona není moje matka!“ zvýšil hlas Zuko a shodil ze stolu všechny papíry a pergameny, které tam byli, spolu s královským klenotem, který od korunovace a agni kaie nenasadil.

„Ale-“ zvýšila hlas i Katara, jen co se vzpamatovala ze Zukova výlevu. Nikdy ho neviděla takhle emotivního. Byl to ten nejklidnější vládce ohně, kterého kdy potkala. A tohle bylo poprvé co se zdál zcela mimo ovládání.

„Podle reakce ostatních, bych řekla, že v ní tvou matku poznali,“ konstatovala Toph, aby zarazila Kataru, než by řekla něco, čeho by mohla potom litovat. Katara ráda dřív mluvila, než myslela.

Zuko se zarazil při pohledu na královský klenot a s povzdychem ho zvedl. „Vždycky jsem jí nesnášel,“ zamumlal a Katara s Toph se posadili na kanape u otevřeného okna na zahradu.

„Je to tvoje matka,“ konstatovala Katara, jako by to vysvětlovalo všechno na světě.

„To ale neznamená, že jí musím mít rád,“ zavrčel Zuko, „rodiče si nemůžeme vybrat, to bych Ursu měnil za kohokoli.“

„Čekala bych, že bys to takhle cítil spíš vůči Ozaiovi,“ zadivila se Toph, která si z toho však nic nedělala. Chápala, že s matkou měl špatný vztah a neviděla v tom nic složitého. Někdo má dobrý vztah s rodiči, jiní ne. Katara by neměla tolik soudit podle své situace… koneckonců jí její vlastní otec vyhnal z jejich kmene, protože dokázala ovládat krev.

„Otec nebyl ze začátku špatný,“ zašeptal Zuko a posadil se na polštář, který hodil na zem, stále držící královský klenot a nechal Bo, aby se na něj posadil. „Možná to zní neuvěřitelně, ale otec nebyl vždycky monstrum, které znáte,“ promnul si tvář.

„Tak nám o tom pověz,“ pobídla ho Katara, která si uvědomila své horlivé odsuzování, které tak ráda používala a snažila se být více podporující a chápající.

„Otec byl správným otcem, pamatuju si spoustu věcí, dokonce od ranného věku. Ještě když se narodila Azula byl skvělým otcem, vždy se o mě a Azulu staral, snažil se nám dávat lekce do života, a přitom nám nikdy neublížil. Učil nás, jak být správní dědicové trůnu, i když jsme všichni věděli, že není šance, aby kdokoli z nás usedl na trůn. Byli jsme spokojeni s našim postavením, otec nikdy netoužil po trůnu… vše se změnilo od doby, co matka napsala dopis svému příteli z dětství, kterého měla v její rodné vesnici. Byli snoubenci, než byla donucena do sňatku s otcem,“ po jeho slovech Toph sklopila hlavu, chápala více než Katara tíhu dohodnutého sňatku, zatímco Katara zalapala po dechu nad jeho slovy. „Děd Azulon, chtěl spojit naši královskou rodinu s rodem Avatara Roku, ve víře, že tohle spojení zplodí mocné vládce, kteří pomůžou světu navrátit do rovnováhy,“ řekl při vzpomínce na dědečkovi svitky, kde několikrát psal, jak lituje toho, že ten sňatek dovolil, ale že by to udělal znovu, jen aby měl tak úžasného vnuka jako je Zuko.

„Netušila jsem, že máš v sobě krev Avatara,“ pískla úžasem Toph, Katara nad jejími slovy kývla překvapením.

„Málo kdo to ví,“ usmál se. „Matka nikdy nebyla šťastná ve vztahu, to bylo dost jasné od první chvíle, co si pamatuju,“ a že si pamatoval dost… v podstatě od narození všechno, „ale otec,“ pozastavil se, „otec jí miloval. Vždy když jsem s ním byl sám, vyprávěl mi, jak když ho děd vedl na jejich první schůzku, že nechtěl ten sňatek, ale jakmile se na ní poprvé podíval, propadl jí. Věřil, že se jejich vztah zlepší s přibývajícími léty, ale Ursa si ho nikdy nepřipustila k tělu. Otec byl vždycky paranoidní, že matka uteče anebo ho podvede. Nemohl to dopustit, a tak jí nechal sledovat na každém jejím kroku, a kromě rodinných výletů nesměla z paláce bez otcovi přítomnosti.“

Katara byla překvapená, že Ozai byl schopen lásky. Vždyť dokázal spálit polovinu obličeje svému vlastnímu synovi. A přesto ten syn tady o něm mluví jako o člověku schopných emocí… lásky. O to víc ji děsilo, že Ozai, člověk, který byl schopen lásky a tolik vřelých pocitů, se změnil v… monstrum. Co se stalo, aby ho to takhle změnilo?

„Ursa začala být podezřívavá, věřila, že jí Ozai prochází dopisy, které posílala svým rodičům do její rodné vesnice, a tak se to rozhodla otestovat. Napsala dopis, který měl být poslán jejím rodičům, který v sobě měl další dopis, adresovaný jejímu bývalému snoubenci. Psala tam o mě, jako o jejich synovi, Ursi a Ikema, jejího bývalé snoubence. Ozai věděl, že to není možné, počali mě až rok po jejich manželství a už v té době, byl dost posedlý ovládáním jejího každého kroku a nikdy jí nespustil z očí. A přesto to muselo otci ublížit,“ povzdychl si, „od té doby, se ke mně otec choval odtažitě. A čím víc se ke mně Ursa chovala jako milující matka, tím víc mě nenáviděl.“

Katara s Toph byli šokovány jeho slovy. Tohle se stalo? Nechápali ani Ozaie ani Ursu. Katara chápala, že pokus Ursi ublížit Ozaiovi mu zničilo jakoukoli představu na normální a milující život. Možná proto se rozhodl být tyranem a monstrem? Ani jedna z nich nechápala chování Ursi, vždyť jen zničila rodinný vztahy, co měli! Proč by to dělala?!

„Ale to není vše, že?“ zajímala se Toph, která ho při jeho vyprávění sledovala pomocí svého smyslu. Katara, která mohla taky, ale byla v tréninku, aby nebyla obalena všemi, se v tuhle chvíli soustředila jen na Toph, která jí učila pomoc ovládat její nový smysl ovládání. „Tohle vysvětluje, co se stalo s vaší rodinou, ale ne, proč jí nebereš jako matku.“

Zuko se usmál a ušklíbl se, „tobě nic neuteče,“ Toph se nad jeho slovy zazubila. „Ne,“ přikývl, „tohle nebyla zlomová situace, ale všechno začala,“ zhluboka se nadechl, „Ursa nikdy neměla ráda Azulu, možná první čtyři roky, jejího života, milovala Azulu jako dceru, ale čím víc se Azula chovala jako otec, kterého brala jako svůj vzor, tím méně jí milovala. Když Azula poprvé ovládla oheň, jsem si jist, že všechna láska k ní v Urse zemřela,“ Katara si přikryla pusu rukou. Jak by tohle mohla matka udělat jakémukoli dítěti? „Já jsem vždycky stál na straně Azuly, už od malička jsem si přísahal, že jí budu chránit i za cenu mého života a milovat jí, ať už bude jakákoli,“ Toph se usmála nad jeho slovy, věděla, jak je pro něj důležitá, „proto čím víc k ní byla Ursa chladná, tím víc jsem se od ní oddaloval. A čím víc byla Ursa chladná k Azule, tím víc byla fixovaná na mě. Postupem času se její fixace stala posedlost,“ oklepal se a Toph s Katarou se zarazily, „ona není má matka od doby, kdy se mě v deseti letech pokusila znásilnit.“

Toph zbledla a Katara stiskla ruce v pěst, jinak by začala pršet krev.

„Cože chtěla udělat?“ ptala se Toph, byla mladá, ale roky v bojích vládců země jí naučili dost, hlavně se bránit proti jakýmkoli prasákům, kteří jí chtěli ublížit. Proto se vždycky chovala tak chlapecky, snažila se chránit.

„Vždycky se mě dotýkala, když se nikdo nedíval, dotyky na stehna, ramena, čím starší jsem byl, tím výše se po stehnech pohybovala. V noci se ke mně dostávala a snažila se mě dotýkat, ale vždycky jsem se vytratil, než se přikradla do mého pokoje a radši strávil čas čtením v...“ odmlčel se. Nechtěl jim říct o Královských katakombách. Bylo to jako by se na něj Agni smál, když mu děd ukázal Královské katakomby. Jen pár dní na to, začali matčiny pokusy potkat ho v jeho komnatách. Nevěřil, že v té době měla v plánu dojít do úplného konce, ale nikdy to nechtěl riskovat už jen kvůli tomu, že v té době, se ho dotýkala, a přestože jí dával najevo, že je mu to nepříjemný, nepřestávala. „To je jedno, radši jsem se vytratil, jen co se setmělo. Azula se se mnou snažila trávit čas tréninkem, když se zjistilo, že jsem začal ovládat oheň. Ale když mi bylo deset let a měli jsme tradiční festival Agniho, připravoval jsem se na něj, když mi do pokoje vtrhla. Převlékal jsem se, měl jsem vysvlečený horní úbor a ona se na mě podívala, usmála se a přistoupila ke mně, než mě políbila. V tu dobu jsem k ní stále měl jisté pouto, stále to byla moje matka, nechtěl jsem jí ublížit, takže jsem proti ní nepoužil sílu ani ovládání ohně. Doufal jsem, že moje odtáhnutí od ní pochopí, ale mýlil jsem se. Povalila mě na postel a posadila se na mě,“ zasekl se mu hlas v krku. I po tolika letech to v něm vyvolávalo stejnou reakci. Nechuť. „V národě ohně, neexistuje kdokoli, kdo by se kdy pokusil někoho znásilnit. Prostě se to tady neděje, taková je skutečnost. Má to, co dočinění s naší ctí, spoustu lidí věří, že jakmile se kdokoli dopustí toho aktu, postihne ho trest od duchů a pokud je to vládce přijde o své schopnosti. Netuším, co jí hnalo k víře, že zrovna jí by to prošlo, ale došlo mi, o co se snažila až když mi rozvazovala moje spodní kalhoty,“ bolestně stiskl víčka a zcela z reflexu hladil Bo, aby se uklidnil, „když mi došlo k čemu spěje, strhl jsem jí ze mě a popálil jsem jí ruku od ramena po loket, jak jsem ji chytil a škubnul s ní. Oheň byl první reflex, ke kterému jsem se obrátil. Bylo to poprvé, co si takhle dovolila dojít daleko a naposledy, co na mě kdy sáhla. Ječel jsem na ní snad hodinu, než jsem se rychle oblékl a utekl z pokojů. Od té doby se ke mně nikdy nesnažila přikrást a už nikdy na mě nesáhla… až do dneška,“ pohlédl na svou ruku. Ruku, kterou pravděpodobně před lety popálil Ursu. Toph byla mile překvapená, že v národě ohně, který do teď byl považován jako největšího nepřítele světa, nebylo člověka, který by se dopustil znásilnění. Tedy… až na Zukovu matku. A byla to vůbec matka, když se o něco takového pokusila?

Toph si uvědomila, že Katara se pohnula a s šokem sledovala, jak klekla před Zuka a pevně ho objala.

„Nechápu, co za člověka je ona, že je schopna tohle udělat svému synovi, ale věr mi Zuko,“ chytila jeho obličej do rukou, „není to tvoje chyba a nikdy by ani nebyla. To ona byla rodič, a to ona byla dospělá. Měl jsi jí spálit obličej a nejen ruku,“ po jejích slovech se Toph rozesmála, čímž okamžitě uvolnila atmosféru v pokoji a Katara se Zukem se k ní brzy přidali.

Byla noc, když Zuko sledoval ubývající měsíc. Nemohl usnout, vždy když zavřel oči, měl před očima ji. Měl strach, že když usne, dostane se do jeho komnat a… zavrtěl hlavou, nechtěl na to ani myslet.

Na dveře jeho komnaty se ozvalo zaklepání a on se zarazil.

„Zuko?“ stiskl ruce v pěst nad tím hlasem, „to jsem já,“ zašeptal hlas, „tvoje matka.“

Ruce mu vzňaly ohněm a jeho zlatý oheň narazil sílou do dveří, zpoza kterých se ozval výkřik a pak jen rychle kroky. Snažil se zklidnit své dýchání, když si uvědomil, že zapálil všechno v jeho blízkosti a s hlubokým nádechem oheň uhasl. Povzdychl si, prohrábl si své rozpuštěné vlasy a znaveně se rozešel ke svému stolu, odhodlán že když neusne, může aspoň udělat nějakou práci.

Otočil se ke stolu, když se ozvalo křupnutí. Po něm další… a další.

Rozhlédl se kolem sebe až jeho pohled spočinul na podstavci z lávového kamene, kde doposud stálo dračí vejce, co získal od draků z ostrova Slunečních bojovníků. To byl však problém. To vejce, mělo obrovskou prasklinu a jednu díru, ze které koukal malý pařát.

„Cože?“ zašeptal si pro sebe, ignorujíc přibližující se dupot bot, jak se někdo přibližoval k jeho komnatám a přistoupil k podstavci. Ozvalo se další prasknutí, objevila se další prasklina.

Do komnaty se dostaly rytíři, kteří měli zrovna službu v chodbě, kde se nacházela komnata Pána ohně.

„Můj pane!“ připraveni v bojovém postoji proti jakékoli hrozbě, zjistili, že je všechno v pořádku až na zčernalé dveře, které dostaly plný zásah od Zukova ohně. Jejich pozornost připoutal pisklavý výkřik, který se ozval z místa, kam Zuko zíral.

To všechno se stalo v necelé minutě.

Druhý den, se všichni důležití sešli v trůnním sálu, ve kterém samozřejmě již na Dračím trůnu seděl Zuko, pod schody stály Toph, Katara a Lai. Madam Píng'ān vstoupila a těsně před ní vešel do sálu i Iroh, než za ní vstoupila upravená Ursa.

„Lady Ursa je zde,“ poukázala na ní rukou, než se s úklonou odsunula ke stěně sálu.

Ursa se na Zuka usmála, ale jakmile si ho pořádně prohlédla její úsměv se lehce zkřivil. Zuko vypadal… jako jeho otec. Taky že si dal velmi záležet, aby mu byl skutečně podobný. Vlasy měl z části stáhnuté do drdolu, zatímco zbytek mu splýval podél těla. Nemohl zapomenout jeho královský klenot v drdolu, kde odrážel sluneční paprsky, které do sálu pronikali okny, které, byly odhaleny zpod těžkých rudých závěsů. Na sobě měl tradiční hábit pro vládce národa ohně, jen v barvách rudé a bílé, a v pasu měl kožený opasek, který udržoval jeho oblečení pevně zavřené. To, co však nebylo vidět, bylo brnění pod hábitem a jeho věrné dao přivázané kolem jeho pasu, kde však byly skryty pod spoustou látky.

Katara mu to ráno řekla, že vypadá až děsivě jako Ozai, kdyby nebylo tou jizvou, ale to bylo v pořádku. Zuko to bral jako pochvalu a Katara to tak taky myslela. Nemusela být génius, aby jí došlo, o co Zukovi jde. A zcela ho v tom podporovala.

„Zuko,“ popošla k němu, ale zastavila se, když se zvedl oheň za Zukem do výšky. „Jsem tvoje matka, neměl bys mě vytlačovat ze svého života,“ připomněla mu.

„Jsi taky právoplatně vyhnána z Caldery,“ poznamenal Zuko a jeho koutek se zvedl do úšklebku, čím připomínal Ozaie ještě víc.

„Zuko,“ promluvil Iroh, „je to stále tvá matka, dej jí šanci nahradit ti léta, co byla pryč,“ nabádal ho. Zuko se po Irohovi ohlédl a přimhouřil oči.

„O to ti jde,“ usmál se, „chceš, aby mě někdo kontroloval,“ Iroh pod jeho slovy sklonil hlavu, ale neměl slova na to, aby oponoval. Nečekal, že to Zuko prokoukne. Dával si takový pozor, když kontaktoval Ursu o které se dozvěděl, jen díky poprasku, co Azula ve vesnici způsobila. Jeho kontakty, ho odmítli podpořit ve svrhnutí Zuka, ale udělali mu laskavost a předávali mezi nimi dopisy.

„Jsi mladý a netrénovaný na vládnutí,“ přitakal na souhlas Iroh, „bude lepší, když na tebe bude někdo dohlížet,“ řekl s úsměvem. „A kdo je lepší než tvá matka?“

„Má matka,“ řekl potichu, „je zajímavé, že se tak náhodně objevila, zrovna ve chvíli, kdy jsem se stal Pánem ohně.“

„Dokud byl Ozai při moci, neodvážila jsem se jít za tebou, Zuko,“ řekla slabým hlasem Ursa. „Věděla jsem, že v Caldeře trpíš, ale nemohla jsem se pro tebe vrátit, i když jsem chtěla. Ozai mi vyhrožoval, že tě zabije, pokud jen uslyší, že jsem poblíž Caldery. Celá ta léta jsem chtěla za tebou přijít, ale nemohla jsem. Ale slýchávala jsem o tobě, spousty věcí. Všechny tvé velké činy, ukončení války… jsem na tebe tolik hrdá,“ usmála se na něj.

„Chtěla jsi za mnou celou tu dobu přijít do Caldery?“ zajímal se Zuko s pozvednutým obočím. Iroh přikrčil to své, když si všiml, Zukova zájmu, než si uvědomil jejich chybu.

„Samozřejmě,“ souhlasila Ursa s jeho slovy, dřív, než jí mohl Iroh zastavit.

„Zajímavé,“ přitakal Zuko, „a říkáš, že jsi vyhledávala o mě informace celou tu dobu?“

„Ano,“ usmála se na svého syna Ursa. Věděla, že včerejší noc byla jen náhoda. Její syn musel být tolik překvapen návratem jeho milované matky, že ztratil svou kontrolu… nic jiného.

Zuko se na ní usmál, „je překvapivé, že toho o mě tolik víš,“ poznamenal, „obzvlášť když jsem byl tři roky nezvěstný.“

Celý sál se propadl do ticha. Všichni o tom věděli. Dokonce i vládci v koloniích věděli, že jejich korunní princ je pryč a Agni ví kde. Ale ona za ním chtěla celou tu dobu přijít do Caldery?

Všem bylo jasné o co tu jde, a přesto se nikdo neodvážil promluvit, protože tohle byl souboj jejich vladaře a ne jejich.

Ursa se zarazila nad jeho slovy a hodila očkem po Irohovi, který měl sklopenou tvář k zemi a zatínal zuby. Měli se líp připravit – pomyslel si Zuko.

„Ale abych neodbíhal od tématu, změna vládce neuvolňuje vyhnanství,“ zamyslel se Zuko, jako by nad něčím dumal. „Zase na druhou stranu, byla jsi vyhnána velmi rychle, nikdo ani netuší, proč jsi byla vyhnána,“ usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala. Věřila, že se opět vrátili na správnou kolej, „možná je na čase, aby se lidé dozvěděli, proč byla Ursa, manželka Pána ohně Ozaie vyhnána.“

Úsměv jí spadl z tváře a nahradil ho šok. Proč by tohle Zuko dělal?

„Zuko tohle nejsi ty, tohle bys nikdy neřekl,“ kroutila hlavou, „co ti o mě Ozai navykládal, že vůči mně chováš takovou zášť?“ rozplakala se jako na povel. Bylo pro něj dost uspokojivé, že v ní vyvolával tuhle emoci – strach, protože to znamenalo, že ona z něj měla větší strach než on z ní. A to bylo dobře. Nemohl si dovolit, být uchvácen strachem. Ne teď.

Uchechtl se, „ani mě neznáš,“ zasyčel na ni. „Nikdy jsi se nesnažila mě poznat, jen jsi ve mně hledala svého svatého syna, přesně podle svých představ a když jsem náhodou vybočoval z tvé představy, snažila jsi se mě změnit,“ řekl ledovým hlasem, „nikdy jsi nebyla mou matkou a už vůbec ne od té osudné noci,“ všichni kromě, Zuka, Toph, Katary a Ursi si mysleli, že odkazoval na noc, kdy byla Ursa vyhnána z Caldery, ale oni věděli jinak. „Nejsi zde vítána, a přesto jsi se vrátila,“ rozezněla se jeho slova, „jako dědic Pána Ohně Azulona, právoplatný Pán Ohně na Dračím trůnu tě odsuzuji k vyhnanství mimo národ ohně, za vraždu Pána Ohně Azulona.“

Po jeho slovech všichni přítomní zalapali po dechu. Až po nějaké době si uvědomili jeho další slova.

Dědic Pána Ohně Azulona, právoplatný Pán Ohně…

„To nemůžeš!“ výkřik Iroha se rozezněl po sále. „Já jsem korunní princ!“

Zuko na něj zúžil oči a mávl rukou a ze strany na kterou mávl, vyběhl Hlavní mudrc Yoko z hloučku lidí, co přihlíželo audienci a roztáhl staře vypadající pergamen. Byl to originál, který měl u sebe Zuko.

„Datováno dvacátého šestého dne, druhého měsíce, 70. rok Azulonovy vlády.

Podle uvážení jsem zvolil svým nástupcem prince Zuka, syna prince Ozaie a princezny Ursy, pravnukem Pána ohně Sozina a Avatara Roku.

Odedneška je princ Zuko jmenován Korunním princem Dračího trůnu a tím mu po mé smrti odkazuji vše co mě, Pánu ohně Azulonovi, patří a celý náš národ odevzdávám do jeho schopných rukou.

Kdyby se stalo, že odejdu do Agniho náručí dříve, než korunní princ Zuko dosáhne dospělosti a já ho před veřejností tituluji na korunního prince, přeji si, aby mnou zvoleni svědci pokračovali podle jejich uvážení, aby zajistili bezpečí jejich korunního prince.

Poslední testament Pána ohně Azulona, prvního svého jména, byla sepsána v plném vědomí a svědomí a byla odsouhlasena radou mudrců a podepsána svědky, Generála Shenga, lady Zhenzen a hlavním mudrcem Yoko, kteří budou v úschově držet své kopie mé poslední vůle.“

Po slovech mudrce všichni šokovaně zírali na Zuka, jako na svatý obrázek… a možná tomu bylo tak. V Dračích katakombách byla uložena kopie jen s podpisem mudrce Yoka.

„Nemyslel jsis, že je jenom jedna poslední vůle dědečka, že ne, strýčku?“ poukázal Zuko na fakt, že Iroh spálil poslední vůli, kterou přečetl, když ho tam Zuko poslal.

Nikdo nemohl oponovat pravosti poslední vůle. Byly na ní tři podpisy věrných lidí Azulonovi a lady Zhenzen byla již po smrti, takže nebylo šance, aby její podpis mohl kdokoli zfalšovat. Všechno nasvědčovalo, že Zuko, je pravoplatný dědic na Dračím trůnu a jeho slova jsou tedy vůle Agniho.

Urše se podlomily kolena a spadla na zem, kde se podepírala rukama. Iroh zbledl a bolestně stiskl víčka.

Tohle byl konec.

Oba dva to věděli. Měli tak dobře propracovaný plán, ale něco podcenili. Zuka. Oba dva stále věřili, že to byl ten malý chlapec, kterého znali jako malého. Jenže ani jeden si stále neuvědomili, že Zuka kterého oni znali, byl Zuko, kterého chtěli vidět. Zuko se musel chovat tak, jak oni chtěli, aby se před nimi bránil. Byl to jeho obraný mechanismus. Jen před Azulou si odvážil být sám sebou. Nikdy nikdo neměl jeho důvěru a on moc dobře věděl proč.

„Kdo mohl tušit, že se dědeček rozhodl, pro kompetentního dědice, že Zuzu?“

Chapter Text

Návrat princezny Azuly byl… skutečně nečekaný. Spolu s ní se vrátil samozřejmě i Avatar Aang, syn Náčelníka Jižního vodního kmene, Sokka a cestou zpátky se stavily na ostrově Kyoshi a rozhodla se s nimi cestovat i Suki, která si cestu užívala, protože Azula byla velmi ochotným oponentem, a dost dobrý protivník i bez ovládání.

Azula po svých slov, přistoupila k Urse, která stále klečela na zemi a shlížela na ní s odporem v očích.

„Myslela jsem, že když jsem ti řekla, že bez tebe nám bude líp, budeš spokojeně žít se svým manželem a novou dcerou ve vaší chatrči,“ uchechtla se, „zachtělo se ti královského pohoštění? Škoda jen, že již nejsi členem královské rodiny,“ usmála se škodolibě.

„To není pravda!“ bránila se Ursa, „jsem a vždy budu Zukovou matkou,“ zvýšila hlas a všichni přítomní kroutili hlavami.

„Když jsi byla vyhnána z Caldery, otec tě zároveň odstranil z královského rodokmenu,“ řekl klidným hlasem Zuko, „jakékoli nároky, které by sis mohla nárokovat zmizeli v den, kdy bylo tvé jméno vypáleno z rodokmenu Draků,“ netušil proč, ale cítil se zcela spokojeně, když jí to říkal. Takhle nadšeně se ještě nikdy necítil, když mluvil na matku… „Odejdi,“ nabádal ji, „odejdi a už se nikdy nevracej. Nejsi zde vítaná a pokud se ještě někdy rozhodneš vrátit, bude to pod trestem smrti.“

Mávl rukou a rytíři zvedli uplakanou Ursu ze země a odnesly ji z trůnního sálu s rozkazy, poslat jí zpět do její vesnice, za její rodinou.

Zukův pohled se přesunul na Iroha, který se snažil splynout s davem, ale jeho královské rysy byly až moc viditelné.

Rytíři si všimli jeho pohledu a přistoupili k Irohovi, než ho vzaly pod rameny a násilím ho donutili kleknout před schody k trůnu.

„Iroh, syn Pána Ohně Azulona a Paní Ohně Illah, který se opakovaně pokoušel svrhnout právoplatného Pána Ohně, je tímto vyhnán z Národa ohně a všech jeho kolonií,“ jeho slova byla jako rozsudek smrti a Zuko to moc dobře věděl. Kdo Iroha přijme? Království země, které na jeho hlavu vypsalo odměnu a stále požadovalo jeho vydaní na výměnu za Ozaie? Kmeny vodních vládců, kteří k němu neměli silné pouto a viděli v něm jen starého nepřítele? Zuko to věděl, Iroh to věděl… všichni to věděli. Mimo národ ohně nemá šanci přežít. „Pokud se rozhodne vrátit, jeho rozsudek bude smrt.“

Iroh přikývl a zvedl se. Pod dohledem rytířů se rozešel k otevřeným dveřím, než se zastavil a otočil zpět na Zuka, „přivedeš celý svět k záhubě. Takhle nenavrátíš světovou rovnováhu,“ zakroutil zdrceně hlavu.

„Jsem Pán Ohně, strýče,“ oponoval, „mě nezajímá světová rovnováha, to je práce Avatara,“ připomněl. „Mě zajímá jen dobro našeho národa. To bys jako bývalý korunní princ měl vědět.“

S tím se za ním zavřely dveře od trůnního sálu.

Zuko se otočil na Azulu, která se k němu rozešla, „vítej zpět,“ usmál se na ni.

„Hm,“ přikývla a usadila se na nejvyšší schod. „Co by sis beze mě počnul,“ zakroutila hlavou, ale bylo vidět, že se usmála, „jsem doma.“

„Musím ti toho tolik povyprávět,“ tahala ho Azula za ruku a snažila se ho dovést do královských zahrad, které od jeho korunovace jen rozkvétaly.

„Rád si to poslechnu, jen trochu zpomal,“ usmál se na ní. Chyběla mu tahle Azula. Když se vrátil domů, byla lehce odtažitá, bezpochyby kvůli vlivu otci… přál si, aby se mu jeho sestra vrátila, ale tak věděl, že na ní nemůže tlačit. Z toho důvodu před ní jen málokdy používal ovládání ohně. Byl rád, že měl pravdu a tenhle výlet přes polovinu světa jí vrátil do jejích dřívějších let. Samozřejmě, nemyslel si, že všechno bude perfektní, ale věřil, že tímhle si Azula od něj nechá pomoci.

Azula nepřestala tahat ho, ale ani nepřestala mluvit. Vypadalo to, že byla odhodlaná mu povyprávět ještě dřív, než vůbec do zahrad dorazí. Kousek za nimi se Avatar s jeho přáteli a Kněžkou Lai snažili držet krok.

Najednou se Azula zarazila a prudce se otočila čelem k Zukovi. Zuko jen díky svým skvělým smyslům a rychlím reflexům byl schopen zastavit a nenarazit do své sestry.

„Co se děje?“ zajímala se Toph, když je jejich skupina dohnala.

„Zuzu, co to máš v rukávu?“ zajímala se Azula a pozorně sledovala rukáv ruky, za kterou ho držela.

„Oh,“ naklonil hlavu, poté mu však jeho oči nabraly neskutečně zářivou zlatou barvu, „to je můj drak,“ usmál se na ní.

„Draci jsou vyhynulí!“ oponovala Azula. Aang se chystal jí oponovat, lady Zeisan tvrdila, že draky potkala a ta by nelhala, ne? Ale bohužel ho předběhl Zuko.

„Tak proč ho mám pod hábitem, v mém rukávu?!“ zeptal se ironicky.

„C-cože?!“ vykřikla na celou chodbu, než se vrhla na Zuka. Skupina, která stála hned za nimi se velmi nevídanou rychlostí uhnuli, jediný Aang se pokusil zastavit Zukův pád, ale v tom spěchu zapomněl, že je vládce vzduchu a skončil pod Zukem, kterému na klíně seděla Azula. „Ukaž!“

„Poč-počkej!“ bránil se, zatímco se ho Azula pokusila vysvléknout, aby viděla draka, kterého její bratr tvrdil, že má. „Slez ze mě a já ti ho představím,“ chytil jí obě ruce a stiskl je k sobě, aby jí zabránil ho jakkoli více odhalit – už takhle měl odhalenou hruď.

„Řekla jsem UKAŽ!“ zavrčela a z pusy se jí vyvalil její modrý oheň, který se valil přímo na Zukův obličej. Zuko z šoku upustil Azulininy ruce a snažil se skrýt si obličej, Azula se svými rukama pokusila přesměrovat oheň, ale již bylo pozdě a zbytek – kromě Aanga pod Zukem – se nezmohli na nic jiného než bezmocně sledovat, jak se oheň blíží k Zukovi. Katara polemizovala, že by mohla oheň zastavit vodou, ale to by se poté změnilo ve vařící páru, a to by mu mohlo tak jako tak ublížit.

Modrý plamen se blížil k jeho rukám, kterými si zakrýval obličej, když zpod jeho hábitu se vynořila rudá šmouha, která se postavila před oheň a ten jako by se nasál do šmouhy.

Zuko ucítil tíhu na hrudi a odkryl ruce, aby viděl, jak dráče stálo ochranitelsky před ním – na jeho hrudi – a pohltilo oheň do sebe, jako by se ohněm nasytil.

Bylo slyšet vzlyk a jeho pozornost upoutala Azula, která se stále na jeho klíně, klepala vzlyky a z očí se jí valily slzy jako hrachy. Zvedl do sedu, dráče se mu posadilo na ramena kolem krku pod vlasy, a pevně objal Azulu.

„Promiňpromiňpromiňpromiňpromiňpromiňpromiňpromiňpromiňpromiňpromiň, nechtěla jsem, moc se omlouvám Zuzu,“ šeptala Azula mezi vzlyky, zatímco jí slzy stékaly proudem. Nikdy mu nechtěla ublížit, jen byla nadšená, že draci možná zase existují… představa, že mohla Zukovi ublížit stejně jako jejich otec mu ublížil… nedokázala by se s tím smířit. Zuko byl jediný kdo jí miloval, byl její jediná rodina. „Nechci tě ztratit,“ mumlala mu do vlasů, kde si skryla svůj uplakaný obličej, zatímco jí pohupoval v náručí.

V téhle pozici, díky příjemnému teplu, které sálalo z jeho těla mu usnula v náručí.

„Pomůže mi někdo?“ zeptal se s úsměvem, jakmile si všiml, že Azula usnula – možná v tom měl prsty pomocí jeho schopného ovládání ohně a jisté manipulaci své a její tělesné teploty…

Sokka se rozešel, že mu pomůže na nohy s Azulou v náručí, ale Toph ho předběhla a pomocí ovládání země pod ním zvedla kus země, takže mu stačilo seskočit z kusu země. Toph poté vrátila kámen zpět do podlahy – už nejednou jí madam Píng'ān napomínala, že musí vracet kameny, které použije v paláci pro její ovládání, už bylo nespočet zraněných, kteří spadli do jí vytvořených děr. A ne, nepomohlo, když tu díru skryla pod koberec! – jako by ho nikdy ani nevzala.

„Děkuju,“ usmál se na ní, načež ona přikývla se svým malým usměvem – sice úsměv neviděla, ale Katara jí říkala, že Zuko se s každým poděkováním vděčně usměje.

Rozešel se do svých komnat, které byly jen kousek od královských zahrad. Na svou postel uložil Azulu, kde se jí na hrudi stočil Bo, než s jeho společností přešel do zahrad, kde se posadili a nechali si nalít čaj a připravit nějaké drobnosti k chuti.

Aang se Sokkou vyprávěli, jak probíhala jejich cesta na jižní pól, kde se všude stavili a co zažili a po Zukově otázce i jak z jejich pohledu fungovala Azula. Aang byl rád, že Azula – kterou si za jejich cestu velmi oblíbil – měla tak starostlivého bratra. Věřil, že zrovna Azula si to zasloužila.

Po jejich vyprávění, se Toph a Katara vložily do vyprávění o pobytu v Caldeře. Aang byl šokován jedem na královském dvoře, který jeho kamarádky zažily, Sokka tolik překvapen nebyl, i když ho mrzela Irohova zrada a jeho přetvářky. Vážně věřil, že je na jejich straně. Možná že byl. Koneckonců, chtěl dobro pro svět, ale očividně myslel, že dobro znamená on na Dračím trůnu, nebo aspoň Zuko pod jeho palcem. A Sokka nepřežil celou jejich výpravu tím, že sebou nechával manipulovat ostatní. Aang, Sokka i Sukki byli lehce překvapeni, když jim byla představena Lai, jako Zukova snoubenka. Zjistili, že za tři roky bude svatba, až Knežka Lai dosáhne plnoletosti. Aang, vždy optimista, okamžitě prohodil, že snad bude pozván na oddací obřad. Na což mu Lai odpověděla, že to bude čest, mít ho tam.

Sokka se Sukki si všimli jistého napětí mezi snoubenci. Přestože kněžka při každé volné chvíli pozorovala-zírala (?) na Zuka – aspoň mysleli, že na něj kouká, byla na něj nasměrovaná, ale nemohli s jistotou říct, kvůli jejímu šátku přes obličej – a jen když byla někým oslovena, odklonila od něj pohled… pokud se dívala na něj.

Katara si toho všimla taky, ale na rozdíl od jejího bratra a jeho přítelkyně, ona s Toph cítili její zběsile bušící srdce. Doufali, že to znamenalo, že Zuka má ráda a je snad jen stydlivá.

Aang… se zatím rozplýval nad dráčetem na Zukově ramenou.

„Ještě jsi nám nepředstavil tohohle chlapíka,“ usmál se na dráče Aang.

„Taky bychom byly vděčný za vysvětlení,“ souhlasila Katara.

Zuko se jemně usmál a natáhl ruku na stůl, kolem kterého seděli. Dráče se z ramenou přesunulo přes ruku na stůl, kde se však drželo stále Zuka a ulehlo do klubíčka, stále se dotýkající jeho ruky.

„Tohle je Druk,“ představil je.

„Druk?“ Sokka se ušklíbl, „pojmenoval jsi svého draka Hromový drak?“

Nad jeho slovy se Zuko zasmál, „sedělo to na něj. Shodou okolností v moment, kdy se zcela dostal z vejce, ozval se hrom.“

Top se zamračila, „hrom se ozval včera večer.“ Katara souhlasila.

„Jo,“ přikývl Zuko.

„Měl jsi draka celou noc a ráno a neřekl jsi nám to?“ zajímala se. „Jak můžeš!“ zašklebila se a hravě ho bouchla do ramene.

„Pardon?“ omluvil se s úsměvem. Měl Toph rád, dokázala ho donutit přemýšlet jako šestnáctiletý, kterým je. Dráče, Druk, zavrčel jejím směrem, když ho bouchla a z jeho nosu se mu vyvalil malý obláček kouře. Zuko ho však pohladil na hlavě a Druk se opět schoulil do klubíčka a pokračoval ve spánku.

„Jsi idiot!“ zakřičela na Zuka Azula.

„Děkuju,“ usmál se na ní a rozcuchal jí její vlasy. Jen co se probudila ostříhal jí vlasy, aby jí zarovnal to, co zastřihla před její neúspěšný korunovaci – naštěstí to za dobu, kdy cestovala s Avatarem a Sokkou dorostlo dost, aby se s tím mohlo pracovat.

„Nemyslím, že to myslela jako kompliment,“ poznamenal Aang. Katara s Toph se jeho slovům zahihňali – Toph se normálně rozesmála.

„Možná ne z tvého pohledu,“ přiznal Zuko.

„Právě tvůj drak zapálil náš jediný dopravní prostředek a teď jsme Agni ví kde jak daleko od nejbližší civilizace!“ pokračovala ve svém běsnění.

Zuko pokrčil rameny, „ale nebylo to úžasné?“ usmál se a podrbal Druka pod bradou, „kdo je už velký kluk a je schopný plivat oheň, no?“

Azula ztratila slov, nad chováním jejího bratra. Aang jeho počínání s dráčetem sledoval s nadšením a zbytek jen nečinně přihlížel, z části užívajíc si podívanou, z části ze strachu, že Azulu poštvou proti sobě.

„A nejsme Agni ví kde, vím zcela jasně, kde jsme,“ poznamenal.

„Oh! Vážně?“ vyhodila rukama do vzduchu, „tak kde teda jsme?!“

Zuko pohlédl na jediný kámen na ostrově, kde se nacházeli. Ostrov byl malinký. Tak malinký, že sotva na něj vešla jejich skupina a kolem dokola byla jen hustá mlha. Zuko, Azula, Aang, Sokka, Suki, Katara a Toph a dva Zukovi rytiři. Lai zůstala v Caldeře a Zuka zastupovala Madam Píng'ān. Přistoupil ke kamenu, drak vylezl na jeho hlavu, zcela ignorujíc vraždící pohled od Azuly, který mu začala věnovat od doby, co způsobil oheň na jejich malé vzducholodi.

Zuko položil ruce na kámen, jednou dlaní na střed kamene, druhou na ruce přiložené. Až když si všimli, co Zuko dělá, všimli si, že kámen je zdobený vyrytinami. Na místě, kde Zuko položil dlaň, byla malá dírka.

„Zuzu co to-“ než to však stihla doříct, Zuko vyslal do kamene silný proud ohně. Všechny vyrytiny se rozzářili ohněm. Poté co byl celý kámen, rozzářili se i znaky na celém ostrově, které do té doby nebyly vidět. Záře z ostrova postupovala až do vody až do hloubky, kde již světlo nebylo vidět.

Chvíli se nic nedělo a jejich skupina sledovala se zatajeným dechem, co se stane.

První zalapala po dechu Toph a všichni se na ní otočili, když v tu chvíli viděli záři ve vodě. Konktrétně takovou, která se přibližovala? Z vody se vyvalil kamenný most a mlha se začala vzdalovat dostatečně, aby byli schopni vidět na druhou stranu mostu.

„Vítejte, na ostrově Jiā,“ řekl s úsměvem Zuko a rozešel se s jeho rytíři za sebou po mostě. Toph se vzpamatovala jako první a rozeběhla se za ním, aby ho dohnala. Zbytek následoval hned za nimi.

„Vítáme Pána Ohně Draka Zuka, a jeho dědice princeznu Azulu,“ ozval se hlas a před ně předstoupil muž. Mohlo mu být zhruba dvacet let, měl lehce opálenou pokožku, bouřkově šedé oči a tmavě hnědé, téměř černé husté vlasy, které měl na krátko střižené, po stranách to měl kratší, zatímco na vršku delší, ale stále ne tak dlouhé, aby se mohli stáhnout všechny do culíku. Kolem hlavy měl čelenku, vzadu měla bílé peří s rudými konečky. V uších náušnice se stejným peří jako čelenka. Kolem krku mu cinkal zlatý náhrdelník s akvamarínovým drahokamenem a dalším peřím. Ruce měl obmotané šedými obvazy a spoustou náramků a na prstech prsteny. Hruď měl odhalenou a dával tak na obdiv jeho vypracované tělo s tetováním. Na ramenou měl černým inkoustem slunce, níže měl různé znaky a ornamenty. Na hrudi měl rudým inkoustem vytetovány čáry, které se překřižovaly a mizely pod lemem látky, která dělala jeho sukni.

Aang při pohledu na jeho hruď zalapal po dechu. Všichni se na něj podívali, až na Zuka a rytířů, kteří věděli, co vidí.

„Jak?“ zašeptal Aang a přešel k muži. Byl o dost menší než muž, ale i tak měl nutkání ho obejmout.

„Aangu?“ zajímal se Sokka. „Co se děje?“

„Myslel jsem, že jsem poslední,“ řekl se slzami na krajíčku. „Jak se vám podařilo uniknout?“

Jeho přátelé nechápali. Co tím myslel?

„Vzdušné klany nebyli v chrámech, když byly napadeny,“ začal muž a všichni zpozorněli. „Kvůli oslavám příchodu komety jsme mířili do chrámů,“ pokračoval. „Můj klan, Ral gri cestoval s klanem Tantra, když k nám dorazil sokol od paní Ohně Zeisan. Původně byla zaslíbena jednomu mnichovi, takže se vzdušným národem měla kladný vztah. Proto naši předkové byli překvapeni, když je varovala před útokem na vzdušné chrámy. Vyslaly posly k Rokpa a Thangka a spěchali do chrámu, kam měli původně namířeno. Bohužel bylo příliš pozdě. Zbytek vojáků národa Ohně bylo pobyto našimi klany, ale mnichy jsme zachránit nedokázali. Co jsme však zjistili bylo, že spoustu dětí přežilo, ukázalo se, že ne všichni v národě Ohně byli schopni zabít všechny. Mezi vojáky byli i rodiče, které doma čekali jejich rodiny, jejich děti, a proto nemohli zabít jiné děti. Spoustu dětí bylo ukryto a klanům se je podařilo zachránit.  Zeisan nám věnovala ostrov, který byl národem ohně zapomenut, abychom se ukryly před lovci národa ohně. Před ukrytím zde, se klanům podařilo zkontaktovat putující vzdušné nomády, kteří nestihli přijít na oslavy do chrámů, a většina z nich se rozhodla skrýt zde. zbytek, co byl příliš hrdý na to se skrýt, byl chycen a popraven národem ohně. Vše, co máme, a že žijeme vděčíme lady Zeisan.“

Aang zcela plakal, Katara ho objímala a netrvalo dlouho, než se do objetí připojili ostatní, kromě Zuka, Azuly, a jejich rytířů – nepřišlo jim vhodné, se připojit, když to byl jejich předek a národ, kdo jeho národ téměř vyvraždil.

„Netušila jsem, že vzdušný lid měl klany,“ poznamenala Azula.

„Není to zcela známí fakt. Přestože klany cestují po světě, jsme schopni se přizpůsobit a zapadnout mezi lid. Navíc klany se nechlubí ovládáním vzduchu, ale tím, čím vynikáme. Ral gri schopností perfektně ovládat meče, Tantra lukostřelbou, která nikdy nemine, Rokpa jsou zkušení léčitelé, většinou oni pomáhali cestujícím nomádům s porody a poté děti přesouvali do chrámů a Thangka pro své umění, ať už malbou, zpěvem, tancem nebo čímkoli jiným,“ vysvětlil jí.

Azule svitlo. „Yuyan lukostřelci,“ Zuko jí přikývl na souhlas.

„Jsou vládci vzduchu z klanu Tantra.“

„Jak ty to víš?“ ohradila se na něj.

Zuko se usmál, „jsem pán Ohně,“ pokrčil rameny. Nemohl jí říct, že o tom četl v Královských katakombách. „Náš děd, Azulon nabídl klanu Tantra, že mohou vystoupit z ostrova, ale pod skrytou identitou, tak vzniky lukostřelci Yuyan.“ Azula žasla nad tímto faktem. „Předek Ty Lee byl vládce vzduchu, ale z jeho potomků neovládají vzduch,“ tím ji vykolejil.

„Ví to?“ zajímala se. Byl to ten důvod, proč bránila Avatara?

Zavrtěl hlavou, „ne, ale Azulon sledoval rody s krví vládců vzduchu, aby je mohl ochránit, kdyby se v jednom z nich probudil vládce vzduchu.“

Azula přikývla, že rozumí a zbytek taky pozorně poslouchal. Ukázalo se, že přestože pán Ohně Azulon nebyl svatý, nebyl zcela špatný. Dělal vše, proto aby pokračoval v práci své matky, zatímco se snažil odpoutat pozornost od vládců vzduchu – bohužel za to zaplatili vládci vody. Otočila se zpět k muži, „a ty jsi kdo?“

„Jsem Cheng Rah, vládce vzduchu, pán ostrova Jiā* a lord města Liánhéguó**, město bylo založeno jen nedávno, s korunovací Pána Ohně Zuka,“ usmál se na něj. Přistoupili k nim dva další lidé, kterých si do té doby nikdo nevšiml.

Katara s Toph v ženě poznali Iayedi, náčelnici vodních vládců v národu ohně. Byla oblečena do rudého oblečení s modrými prvky, „jsem Iayedi, náčelnice Shuǐhuǒ, kmenu vodních vládců pod vládou a ochranou národa Ohně a obyvateli ostrova Jiā,“ představila se a usmála. Zukovi a Azule věnovala poklonu, jak se sluší a patří pro jejího vladaře.

Muž, který přistoupil nikdo nepoznával, kromě Zuka, bylo mu taky zhruba dvacet let. Měl rudé vlasy, opálenou pokožku, hnědé oči, které se pod slunečním paprskem zaleskly jantarově. Oblečen byl do béžových kalhot, které byly svázány modrou látkou kolem pasu. Přes sebe měl přehozeno kimono, které však bylo rozvázáno a odhalovalo tak jeho hruď. Kimono bylo rudé barvy s šedými lemy a pod ním byla spodní vrstva, která byla šedé barvy.

„Kuzon, zástupce vládců ohně v Liánhéguó a bývalí člen 41. divize,“ poklekl do tradičního poklonu před pána Ohně.

„Jiā je vaše, můj pane,“ řekli společně.

Toph se zamračila, „kde jsou vládci země?“

„Na ostrově jich je zatím málo, většina je v Caldeře,“ odpověděla Iayedi.

Toph přikývla, než přiskočil k Zukovi, „hlásím se do pozice zástupce vládců země tady! Jsem nejlepším vládcem země, kterého kdy najdeš a kdo jiný by je měl vést, než ten nejlepší vládce země?“

Zuko se na ní usmál a prohrábl jí vlasy, na což Toph zamručela – dělal jí to pokaždé a ona se potom cítila jako jeho malá sestra… i když by to nikdy neřekla nahlas, milovala ten pocit.

„Jsem si jist, že s tím nebude problém,“ ujistil jí.

Azula se mezitím mračila na Cheng Raha, „Azulo?“ ozval se Zuko, který si jejího pohledu všiml, „co se děje?“

„Jak víme, že jsou věrní?“ zajímala se podezíravě. Jen nedávno Zuko docílil míru mezi jejich lidem. Nemohla dopustit, aby to nějaký proradný vládce vzduchu zničil. Věděla, že jakýkoli člen 41. divize, je Zukovi věrný a vládci vody znala již nějakou dobu, takže jim důvěřovala. Tohle však byl nový nepřítel – nová neznámá.

„Vládci vzduchu jsou věrní vůdci klanu Ral gri, díky jejich největší síle a vůdcovským smyslům. Cheng Raha je potomkem vůdců klanu, kteří klanu vládci již staletí a jsou mu nadevše věrní i ostatní klany,“ ujistil ji Zuko.

Azula však stále neztrácela svůj zamračený výraz, „ale jakou máme jistotu, že on nezradí?“

Zuko se po jejích slovech zamračil, „nemáme, ale musíme jim věřit,“ řekl a pohladil jí po hlavě. Miloval Azulu, ale občas byla až moc podezíravá. Nemohl však říct, že on takový taky nebyl…

„Musíme si zajistit jejich věrnost,“ zakroutila hlavou.

„Jak to chceš udělat?“ zajímal se Sokka. Byl zvědav s čím mladá princezna přijde.

Azula si naposledy změřila Cheng Raha pohledem, než se na Zuka usmála, „jak je nejlepší způsob získat si věrnost a spolupráci nepřátelského klanu?“

„Azulo, obyvatelé Jiā nejsou nepřátelé,“ povzdychl si Zuko a hodil po pánovi ostrova omluvný pohled. Ten se však pobaveně usmíval. Azula mu přišla nanejvíce zajímavá. Byla velmi ochranitelská vůči jejímu bratrovi a on to respektoval. Všichni věděli, čím si královští sourozenci prošli.

„Ty,“ ukázala na Cheng Raha prstem, on jí věnoval okouzlující rošťácký úsměv, „ty budeš mým snoubencem.“

Chapter Text

Iroh pochodoval po svém pokoji. Bylo to již několik týdnů, co byl vykázán z Národa Ohně a zatím jeho úkryty nebyli moc úspěšné. Pátralo po něm celé království země – odhodláni neprominout mu jeho téměř úspěšné obléhání – a do národa ohně se nesměl vrátit. Napsal Pakkuovi, ale jeho odpověď přišla až příliš strohá. Sever pocítil oslabení po jejich neúspěšném ovládnutí jihu a poté co spoustu jejich vlastních lidí opustilo jejich nadvládu, aby mohli žít pod svobodnějším jihem.

Členové Bílého Lotusu z království země s ním nechtěli nic mít a jakýkoli kontakt s nimi jeho směrem poslalo další vojáky království země.

Jeho jedinou nadějí byl Piandao, který byl věrným členem Bílého Lotusu dokonce dýl než on sám.

Hned jakmile našel toto útočiště poslal Piandaovi zprávu, žádajíc ho o útočiště – věřil, že v národě Ohně ho nikdo hledat nebude – a poté s pomocí svrhnout Zuka, aby mu pomohli na správnou cestu. Věděl, že s ním Piandao bude souhlasit. Cvičil jak Lu Tena tak Zuka a věděl, jak hodný chlapec býval Zuko. Jak nevinný byl, dokud s ním Azula a Ozai něco neudělali. Mohla ho tolik změnit ta popálenina? Netušil, ale byl odhodlaný mu pomoci.

Uslyšel šustění křídel a rychle se vrhl k oknu, kde již čekal poštovní jestřáb. Drsněji, než se ptákovi líbilo sundal z něj zprávu, za což si vysloužil šrám na ruce a úprk toho ohavného zvířete.

Horlivě rozhrnul pergamen, kde stále jenom jedna věta jako odpověď na jeho žádost.

Ať žije Pán Ohně Zuko.

Po povyku, co Azula způsobila na ostrově, se všichni vrátili do Caldery. Tedy… všichni až na Avatara, který chtěl potkat všechny vládce vzduchu na ostrově.

Vzdušné klany nemohli být více rozdílnější od vzdušných nomádů a mnichů… ale i tak to stále byli rodina. To byl důvod proč na důležité události všichni nomádi a všechny klany cestovali do chrámů. Byli rodina, a proto se stále setkávali.

Jak se ukázalo, klany posbírali co nejvíce co po mniších zbylo. To včetně přeživších a ukrytých dětí a stále se potulujících nomádů, kterým se podařilo uniknout národu ohně. Nomádi a děti z chrámu byli jediní kdo stále praktikovali výuku chrámu, tak jak tomu bylo již tisíciletí. Aang brečel, když zjistil, že jeden z nejstarších občanů zde, byl jeho kamarád z chrámu. Myslel, že všechny ztratil…

Všichni viděli, jak je pro Aanga důležité setkat se s jeho lidem a jak je pro něj důležité, když ho pochválili a přesto neuctívali – jak se obával. Měli větší úctu k Pánovi Ohně, než k samotnému Avatarovi a Aang byl za to nesmírně rád.

Nechali tedy Aanga aby se znovu shledal se svou vzdušnou rodinou a ostatní se vrátili zpět.

<<>> 

S příchodem do Caldery na Zuka čekalo překvapení.

Překvapení v podobě vyslance z Království země.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Zuko, jakmile seděl na Dračím trůnu a shlížel na vyslance, kterého doprovázeli vládci země. V sálu byla obvyklá skupina šlechticů a politiků, úředníků, Azula stála pod schody na jeho pravé straně, zatímco kněžka Lai stála pod schody na levé straně. Katara, Toph, Sokka a Suki byly trochu dál od schodů, ale stále byli odděleni od hloučku obvyklých.

„Králové země posílají oficiální zprávu,“ vysvětlil vyslanec, předstoupil, poklekl a v rukou vznesl srolovaný a zapečetěný pergamen nad hlavu. Azula přistoupila a přijala pergamen, než rozlomila pečeť a začala číst obsah pergamenu.

„Iroh, syn Azulona byl chycen, když žebral na ulici ve městě království země. Jako hledaný terorista byl uzavřen do vězení, kde čeká na soud ze strany národa země. Přestože Iroh, vyděděný princ a vyhnaný vládce ohně, nebyl předán do našeho vlastnictví vládci ohně, král země Kuei rozhodl, že se podmínky pro výměnu budou brát za splněné,“ Azula se zamračila nad těmi slovy a ohlédla se na Zuka, který měl ledovou masku.

Vevnitř však panikařil. Oni posílají otce sem?!

Když mířil tichou chodbou do podzemního vězení pod palácem, netušil, co čekat.

Otce neviděl více jak tři roky, poté co mu spálil téměř polovinu obličeje. Možná proto v sobě měl stále ten těžký pocit, který se zhoršoval s každým krokem, co se přibližoval k jeho cele.

Dřív svého otce miloval. Dokonce teď musel říct, že ho měl radši než matku anebo strýce… otec mu aspoň nikdy nelhal a nepřetvářel se, jako strýc a nikdy se nepokusil o to, o co Ursa.

A i tak to bylo těžké.

S přikývnutím dal pokyn, aby mu byly otevřeny dveře k jeho cele. Cela byla asi čtyři metry na čtyři a byla rozdělená na prostor, pro návštěvy a předávání jídla a prostor vězně. Takže jeho prostor byl asi tři metry na čtyři.

Ponechal svůj obličej uvolněný a bez emocí. Není to tak, že mu může ublížit – Aang mu vzal ovládání – a i kdyby stále zvládl ovládat oheň, teď už byl silnější než on. V tom si byl jist.

„Čemu vděčím, že sám Pán Ohně mě poctil svou přítomností?“ zazněla jeho slova. Zněl… unaveně. Unaveně a celkově zničeně. Byl pomlácen – bezpochyby od vládců země, co si na něm vylévali vztek – a pravděpodobně se dlouhou dobu pořádně nevyspal.

„Myslím, že být na hovno otcem stačí,“ pověděl zcela nezaujatě Zuko.

„Dělal jsem všechno proto, abys byl dost silný jako můj následník!“ bránil se.

„Což znamená popálení svého syna a málem jeho zabití je ta nejlepší možnost!“ zasyčel, vztek již pronikající do jeho slov.

„Mělo tě to naučit víře a věrnosti-“

„Jenže já jsem byl vždycky věrný! K našemu národu! Zatímco ty jsi byl vždycky věrný jen sobě!!“ zahřměl jeho hlas přes celou celu až sebou Ozai cuknul. „Dokonce jsi zfalšoval dědečkovu závěť,“ odfrkl si.

„O-o čem to mluvíš?“ zeptal se šokovaně.

„Vážně jsi věřil, že dědeček měl jen jednoho svědka a jen jednu závěť?“ uchechtl se.

Ozai chvíli zpracovával tuto informaci. Tehdy mu to přišlo až příliš snadné, dokonce i to, jak snadno donutil hlavního mudrce, aby mu pomohl zfalšovat otcovu závěť. Teď když se na to ohlédl… měl se více ujistit, jeho otec nebyl hloupý, musel mít záložní plán pro záložní plán.

„Podcenil jsem tě,“ usoudil a pokynul k Zukovi.

Zuko si odfrkl, „jako vždy.“

Ozaiovi se nelíbil jeho tón, ale již neměl nad Zukem žádnou moc. Viděl to v jeho chování. Když vstoupil, tak stále z něj měl nějakou obavu… ale to se vypařilo, jakmile viděl, jak moc je bezbranný. S tichostí sledoval, jak se Zuko otočil a odešel z jeho cely.

Nejednou uvažoval nad tím, jaké by to bylo, kdyby se k Zukovi nezačal chovat, tak jak začal. Kdyby v Zukovi neviděl jen jeho slabosti a nežárlil na to, jak moc ho Ursa milovala. Azula mu nespočetněkrát říkala – ještě předtím, než na tom jejich vztahy byly skutečně špatné a nikdo v rodině si nedůvěřoval – že Zuko Ursu nemá rád a snaží se jí vyhýbat, jen aby ho nějak vyčmuchala. Jako malá ho vždycky prosila, aby šel a Zuka vysvobodil z vnucených rukou jejich matky. Nikdy neposlechl, protože ho jen víc a víc bolelo, že Zuka láska jeho života miluje víc než jeho.

Dříve… byl nadšen jen z představy nad rodinou. Zuko byl nádherné a chytré dítě. A přestože mudrcové nevěřili, že bude vládcem ohně, viděl v jeho očích jiskru. Byl odhodlaný čekat a naučit ho všechno co sám uměl. Ale dřív, než vůbec mohl začít, začal Zuka nenávidět, že mu bral lásku jeho ženy. Věděl, že ho Ursa nesnáší, ale doufal, že časem a s dětmi se změní. Že uvidí jeho lásku. Snažil se, skutečně se snažil. Dával jí dary, bral jí na její milované představení, které tak zbožňovala. Ale nic pro ni nebylo dobré. Měl si to uvědomit dřív, ale zaslepen láskou se nechal vést… až na tu poslední bolestnou ránu, kterou mu bodla do srdce. Věděl, že Zuko je jeho. Jenom královská linie má tak jasné zlaté oči. Určitě není syn nějakého burana z vesnice. Ale i tak, vědomí, že ho chtěla tolik ranit.

Něco v něm tehdy luplo a už nikdy se na Zuka ani na Ursu nemohl podívat stejně.

Nesnášel jí a ona milovala Zuka.

Co měl asi jiného dělat?

Ublížil Zukovi, aby ublížil ji.